alchac

Čuměl jsem na to asi jako na produkt, který by mi nabídla nobl restaurace ve filmu představeného typu, kde čím více nedostanete pořádně nažrat, tím tučnější je vám posléze předložen účet – tj. byv značně na rozpacích, zda je šéfkuchař génius, arogantní snobské hovado, prefíkaný podnikatel či prostě jenom magor. A samozřejmě naprosto neschopen identifikovat, co mi to vlastně přistálo na talíři. Komedie? Drama? Horor? V prvém případě to je sice místy funkční, ale jednotlivé (arche)typy postav jsou dotaženy ad absurdum tu přespříliš, jinde zase nedostatečně. Hodně rozporuplné pocity v tomto vyvolává zejména Šéf, kterého kdyby zahrál kdokoliv jiný než opět dokonalý Monsieur Gustave, který se pro tenhle typ rolí patrně narodil, dštil bych tu invektivy na kreténsky napsanou postavu jak Pohlreich nad kaťákem. Jako syntéza hlavních ingrediencí z Luxusního Mikluše a Bodu varu to také příliš nechutná, neb takto prezentovaný Chrám lidu kuchyně působil krutě nedůvěryhodně a přespříliš často mě při sledování rušila myšlenka, proč ten který kuchtík dělá to či ono, resp. kolik by bývalo muselo dát práce Šéfovi sehnat či vypiplat si u plotny tolik patologických lumíků. Přitom myšlenka nastavení zrcadla všem těm erudovaným degustátorům navoněných myších hoven rozhodně nebyla špatná. No a horor z toho žel dělala, jak je jejím již dobrým zvykem, pouze hlavní hrdinka, kterážto na to má také od přírody talent, jelikož by se bývala mohla též uplatnit jako součást prvního chodu, neb naprosto nepochybuji o tom, že páně Šéfovo vysvětlení, že jde o obzvláště exotického křížence platýse a murény, by strávníci s důvěrou přijali. Takže suma sumárum fakt nevím, jestli mi to vlastně chutnalo, nebo nechutnalo. Ale průjem z toho asi nedostanu, jakž takž to zasytilo a chuťový ocas mi zalézal jen z platýse, takže za tolerantní plichtu.

I jakožto milovník westernů s vysoce vyvinutou schopností požvýkat, spolknout a bezproblémově strávit všechny žánrové klišky musím konstatovat, že tohle byla velmi slušně řečeno nuda k posrání táhnoucí se hůře než z paty vytlačený tuberácký chrchel, neb ona jedna věc je být tolerantní ke klasicky pomalu houstnoucímu dýmu a druhá nebýt znechucen způsobem, jakým jej hlavní hrdina vyvětrá.

Já samozřejmě naprosto chápu, že u Děsnejů musí jít příkladem v implementaci inkluzí a všech těch čupr kůl slůvek, které v současnosti ohromují nejen spolužáka Důfka, ale na (a)sociálních sítích a internetech obecně přes ně už skoro není kam flusnout, neb se z nich mileniálům tak krásně topoří Kierkegaardi a vlhnou Kapitály, nicméně jsem toho názoru, že jít v tomto až tak progresívně daleko, že se scénáristé zrekrutují z ústavu pro léčbu mozkových disfunkcí, může mít neblahé vedlejší účinky na výsledný produkt, např. že tento bude totální pičovina. A tak z pásu sjel v podstatě další Mandolín, nudně roztahaný, o hounu jsoucí, neb naprostými zbytečnostmi vatující (zejména ty prepubertální flešbeky byly mimořádně otravné), pročež ve výsledku nudící tak, že jsem již cca po třetině zavile fandil nesmírně sympaticky psychopatizující agentce Imstapa, aby všechny ty rádobytenoristy a hospodské odbojáře co nejdříve pochytala a byl by konec, a někde v půlce zvažoval vhození své hádédé do kýblu s karbonitem. Poté nicméně přišel zlom, kdy baron Harkonnen sundal rukavičky a začal již bez sebemenších skrupulí machiavellit jako o život, z invenční nouze do krimu uklizený hrdina začal hrdinovat, díly začaly mít i náznaky něčeho, co by se již dalo označit dějem, a vůbec to aspoň trochu začalo připomínat mateřskou Roug jedničku, tj. asi nejlepší hvězdné válkování od dob původní svaté trojice, pročež jsem pojal nesmělé podezření, že by to přece jen nemusela být ve výsledku zas až taková řídká seriálová stolice jako výše zmíněný assasínující Mandarín. O to bolestivější byl tedy pád do v současnosti již značně přetékající a řádně uleželé senkruvny Gaylaxatie moč a moč dalekokot, který se odehrál v dílu posledním, při jehož sledování jsem měl již po nějakých dvaceti minutách čelo a dlaň pravé ruky prokrvené více, než za první čtyři díly dohromady. Škoda, že to celé nesestříhali do nějakých dvou hodin (sestávajících především z epizod druhé půle) s kompletně předělaným závěrem, neboť by to pak býval mohl být celkem slušný celovečerák. Takto s hodně kyselým xichtem za milosrdné dvě, po kterých si ale asi budu muset vypláchnout hubu filmovým pokračováním.

Když jsem si tu někdy v létě povzdechl nad tím, že režie slečny Kvaj Čang MekKejnové se nechopil můj oblíbený norský jatkář, vůbec jsem netušil, že mě Satan Klaus má tak vysoko na seznamu zlobilů, aby mi mé přání splnil ještě letos! Tedy jak se to vezme. Santovy originální džínsy (zkráceně oridžins), v jejichž rámci Wirkola s grácií sobě vlastní bez mrknutí oka a s kamenným xichtem nejenže kreativně zrecykloval ty největší vánoční klasiky jako Sám doma 1+2 a Smrtonosné pasti 1+2, ale též obdařil ústředního hrdinu velmi sympatickým postojem k nadcházejícím svátkům komerce, přetvářky a obžerství a zejména vskutku kvalitním sívíčkem, kvůlivá čemuž každý znalec mistrova díla musel ve chvíli, kdy Nikomund vběhl do kůlny s nářadím, s blaženým úsměvem na rtech šátrat po lubrikantu (nutno dodat, že naprosto oprávněně!), jsou bez debaty námětem na naprosto ultimativní vánoční porno. Nicméně jak moudře říká úsloví, že by si jeden měl dát bacha na to, co si přeje, neb by se mu to taky mohlo splnit, je i zde samozřejmě skryté čertovo kopýtko v podobě černobílého párečku, jejich ňuňu spratka a souvisejícího móře rodinného patopatohovnotování (a když už, tak proč, kurva, aspoň emancypovaně více nezapojili nesmírně sympatickou paní domu??), což v jednom mně, zapřisáhlém to milovníku silné, černé a hořké kávy, vyvolávalo asi stejný dojem, jako by mu vyhlášený barista do kvalitního espressa namočil růžový maršmeloun, vrazil mu prsty do krku a popřál dobrou chuť. Čili materiál ve výsledku poněkud rozporuplný a opravdu již dlouho jsem tak neváhal, zda tři nebo čtyři. Nakonec tedy z úcty k maestrovi zaokrouhlím nahoru a budu doufat ve dvojku s výrazně vyšším stupněm opotřebení Lebkodrtiče a zapojením paní Santové, ideálně třeba v podání paní Arterton, když už jí tak skvěle svého času padla role Mařky. A slibuji, že budu hodný. Nebo že nebudu?

Ano, vskutku jde o Trozillu, pouze namísto Emmericha to režíruje někdo, jehož jméno zní jako citoslovce projevu hlavního hrdiny snímku při vykonávání ranní stolice, nicméně jinak jde o úplně stejnou popkornově patetickou a kýčovitou záležitost jako v případě zmutovaného varana, vč. např. holyúdsky obligátní komické postavičky jakéhosi Uzenora, jež není úplně stejně přeefektovaná jen proto, že na to nebyl rozpočet, a která sice nijak zvlášť nenadchne, ovšem ani zásadněji neurazí. No a jelikož světonázor donátora byl vyjádřen pouze prostřednictvím zmíněného nevtipného jelimana a několika dalších c… totiž bigošů, kteří na první pohled Sturlusonovi z Eddy nevypadli (i když to prvoplánové salámalejkování mi trochu natáhlo), uděluji shovívavý střed. Mimochodem jestli je až takto snadné heknout efpětatřicítku, pak doufám, že naše letectvo raději pořídí v tomto směru naprosto bezpečná rogala, neb obranyschopnost státu se v našem podání zvýší cca stejně a vyjde to mnohem levněji.

Takový menší melouch obvyklého Strážcogalaktického ansámblu bez fefrmincky (a patrně z tohoto důvodu s poněkud povadlým hlavním hrdinou), který na jednu stranu postrádá obvyklou vtipně Dělovou údernost, nicméně nikterak neurazí a Drax s Pítrovou ségrou mě dokonce několikrát téměř rozesmáli, takže s přihlédnutím ke snesitelné stopáži za tři.

Jasný důkaz toho, jak je při výběru večerního filmu důležité nenechat se zmást zavádějícím názvem účelově evokujícím do ústního organu dujícího Lipku a též si zjistit, ze kterého konfliktu kakoj-to vojénnyj biják vlastně je, neboť v opačném případě si divák po pár minutách taky může připadat jako kolosální orgán. Zde perunžel nešlo o Afghán, ale o něco ve stylu Smerť žďjot vezdě, a to v úplně stejné pustyně, akorát zde odnaždy pozdněje i němnógo na západ, v hlavní roli s Ivanem Čonkinem nejen obligátně samohonkou nasáklým, ale též prudce inteligentním až do té míry, že mu vůbec není divné, že z někoho s vizáží důkladně vyžraného bravógo saldáta Švejka (v důchodu) na první dobrou zvlhne sýr ztepilé Syřanky, byť tato na rozdíl od něj nepamatuje nejen obléhání Stalingradu, ale patrně ani bombardování Grozného, a kterou k tomu všemu potkal bezprostředně před vskutku bombovým zážitkem. Nicméně pokud jeden při sledování příliš nehloubá ani nad tím, kdo že to ve zde líčeném zcela spravedlivém a upřímném boji proti tomu islamistickému zlu s páně Bašárovým požehnáním odnaždy důsledně srovnal se zemí Halabskou gubernii, přičemž tipjér bez mrknutí oka od Sahelu po Kavkaz verbuje kdejakou vymaštěnou hadrovou verbež a promptně jí lifruje krmit děla na Donbas, dá se to s logikou vysazenou na neutrál dohledět bez příliš opleskané čelní kosti.

Kterak důkladně vymýdlovaný Robin Úd z Doudlebwoodu a Marion de Valoá zdrhali před zlým šerifem ze Szegedhemu. Jako samozřejmě, že historicky alespoň trochu přesný film o druhém nejznámějším českém zemanovi se od toho vskutku čekat nedal, pročež nezbylo než doufat, že alespoň to Železné klácení bude koukatelné. A v tomto ohledu v podstatě nemám výhrad, byť zmíněný snímek Džonyho Engliše mi přišel přece jen o něco lepší, a to zejména proto, že se střízlivě držel pouze té (a)historické řezničiny a nepokoušel se Srát na trůny neumětelským malováním plánů v plánech jiných plánů, kteréžto mně v Žížovi přišlo pouze směšně otravné, neb na to tvůrce prostě kvocientně nemá. Též mi přijde docela jako škoda, že když už Jákl cítil potřebu narvat do komparsu všechny ty Cummány ze Senegalu (nebo cotojakomělo), což korunoval Kristováem, že podobně žertovně nenechal do role Rosenberga obsadit Roberta, kterýžto by pak navíc mohl s Lucemburky vyjebat velmi profesionálně.

Aneb jak se návštěva černoprdelnického hnízda kdesi ve šlonské prdeli snadno změní na zoufalou záchranu vlastní prdele z doupěte černokněžnického, a to kupodivu nikoliv proto, že by po ní hlavnímu hrdinovi lačně pošilhával zjevně sodomitský podpřevor, a rovněž nikoliv výlučně proto, že místní vrchní, co Kozla nikoliv servíruje, ale kvůlivá obcování s ním podává řádně podezřelý boršč, je nějakej divnej. Byť tedy to, co na konci vylezlo ze studny, působilo dojmem, že se to tam zatoulalo odněkud z Faunova labyrintu, musím souhlasit se zdejšími pozitivně laděnými ohlasy, pročež exkurzi po církevních památkách u našich severních sousedů si po zhlédnutí tohoto kusu kurefsky rozmyslím!

Na začátku mě antikristně silně vyděsila liščí rodinka, takže jsem byl připraven na nejhorší. Nakonec to dopadlo trochu jinak, neb halušky mi sice po xichtě nikdo nerozpatlal (byť o záběry korun stromů a letících mraků tu nouze není), ovšem kýbl mýdla ano. Jako by nestačilo vypuštění Himmelstossova drilu (přesněji řečeno úplné vypuštění jmenovaného mazlíka), tak byl zde páně Remarkův hutně depkoidní psychoteror kompletně moderně přešit v anemickou verzi Zachraňte německé Chlapce a chlapy z Ordinace v růžových Flandrech, které navíc s postupujícím časem stále prudčeji klesalo íkvé, pročež rozhodně doporučuji raději verzi z roku 1979, neb tento přeslazený nelogický blábol má s knihou společný pouze název a jména některých postav, přičemž zejména za vytření si prdele posledními stránkami předlohy (a tedy podstatnou částí pointy), které mi to zhnusilo až na umrněnou gangrenickou jednu, bych nechal autory aspoň měsíc srát tuřínovou kaši v zákopech u Verdunu.