alchac

Tak jsem si tento příběh nejznámější manželské krize v dějinách po dlouhé době zase pustil a musím konstatovat, že s odstupem za chvíli již patnácti let od premiéry z toho mám snad kyseleji rozporuplnější pocity, než onehdy. Na jednu stranu je sice pravda, že scénárista si vytřel slepcem prdel do sucha, pročež jedna z ústředních postav a řecký geroj jako prase, kterému pouze zákeřné sejmutí Apollónem zabránilo v dobytí hradeb, Patroklos, je neschopná sličná buzna a Achilleova subka, kdežto z arogantního a ješitého mordýře Hektora, který si tak rád přivlastnil jeho zbroj a zásluhy za smrt a v duchu již dokonce leštil kopí nad představou zneuctění mrtvoly, a jehož upalujícího musel ve finále Achilleus nadhánět okolo Tróje, je charakterní humanista a vtělení spravedlnosti, odvahy a lidskosti (nutno dodat, že v páně Banánově podání výborný). Z Aianta Většího je tupý vikinský poloop, který zaklepe sandálem již při prvním šturmu a jeden z mála sympošů Menelaos, jenž své parohy dokázal nosit vskutku s grácií, a o kterém by se snad jako o jediném čelném řeckém vůdci dalo říct „a žil šťastně až do smrti,“ zde však vilný stařec a ochlasta, dokonce bídně zhyne před hradbou jako první. V tomto kontextu se nakonec dá i říct, že flegmoušský fatalista, křepký běžec Achilleus, tak hrozně nedopadl, Agamemnon je sice posunut do role principiálního zmrda o něco více (pročež v rozporu s eposem taktéž předčasně vykostěn), avšak stále ještě poživatelný. Kvitovat ovšem musím Paříže, který je v dámě Orálandově podání dokonalá metrosexuální zbabělá krysa, žel Filoktétova hanebná absence dovolující trojskému bukanýrovi i nadále globálně oteplovat podnebí Malé Asie na mě opět působila naprosto znechucujícím dojmem. Takže vysloveně od A do Z pochválit bych snad mohl jen Priama a Odyssea, jehož představitele bych ve stejné roli docela rád viděl i v nějakém decentním zfilmování druhého dílu. Na stranu druhou je ovšem pravda, že z dnešní perspektivy neustále brutálnějšího znásilňování kinematografie fakanským rejtyngem se nám o takto velkolepé, výpravné a plno krevně natočené (a)historické řezničině může jen nostalgicky vlhce zdát - byť se oproti velmi naturalisticky pojatému originálu vyhřezlými orgány a tělními tekutinami stále značně šetřilo. Takže Houmre, soryjako, ale zvednu to na čtyřku.

Ale božíčku, tady je zase slaďoučce nabliťoučko! A já to vlastně docela chápu – téměř dvě hodiny čumět na prachobyčejné akční béčko z prostředí, které je jako vystřižené z Mussoliniho vlhkého snu o dokonalé společnosti, plné nechutně cynického humoru prokládaného vražděním brouků a ponižováním kudlanek, ba ve finále dokonce střílením si z kudlanctva a genocidou brouctva, nadto disponujícím ohavně předpotopními triky evokujícími Terminátora v nejlepší formě a jako vrchol všeho utrpení záběry na fujky fujky odhalené hrudníky hambatých žen. No z toho by si jeden zlostným rozrušením až naprskal oblíbené baileys na ještě oblíbenější svatou sbírku židovských pohádek, načež se musí uklidnit onanováním nad Džondikem, že. Zaplaťperun, že se mě to jako pravoVěrhoeveného netýká.

Výborné, jen houšť a větší koule! Orálando Blow navíc konečně v dokonale padnoucí roličččce.

Jaksi stále nepobírám, proč byl vlastně hlavní keriktr líčen jakožto naprosto fenomenální a nepřekonatelná žehlička, neb jsem měl celou dobu neodbytný dojem, že veškerou jeho vysoce sofistikovanou činnost by zvládla průměrně inteligentní sekretářka vybavená mobilem a zvládající vygůglovat pojem omerta nejméně o dvě třídy lépe (a o čtyři třídy platové levněji) a jak si vůbec mohl protřelý ďáblův advokát s třicetiletou praxí orálního uspokojování všemožných nadnárodních jezdců apokalypsy i v částečném pomatení smyslů nespočítat, že pokud z čista jasna začne chcát proti větru, bude promptně odlifrován do nejhlubšího suterénu k osobnímu pohovoru přímo s nejvyšším nadřízeným (přičemž samotnou uvěřitelnost výskytu morální kocoviny u obou jmenovaných typů shledávám limitně se blížící nule). Ovšem i přes zmíněné koncepční neduhy je to po všech stránkách tak zábavná, vkusně zpracovaná a skvělými Žoržem a Dildou vyšperkovaná sonda do života příslušníků kavalerie Luciferovy, že to na mém osobním pekloměru nakonec sice těsně, ale přece jen přelezlo čtyřku.

Bývalo milé, když se militantní hadrové hlavy mydlili hlavně mezi sebou, neb aspoň neměli čas provádět svá alotria západně od Bosporu a jeden si s odstupem času říká, že zbavit se Saddáma, který se s Chomejním po představených událostech osm let o Kozistán vesele kočkoval, bylo vlastně kurevsky kontraproduktivní. Nicméně to když takhle jednou Arabáči asi blbě odbočili nebo co a vydali se vyklepat perské koberce skoro až královně do obýváku, nesetkali se kupodivu s kladnou odezvou Železné semetriky, pročež je tato nakonec nechala zahrnout trochou poctivé angloSASké pohostinnosti, na kterou sice bylo nutno čekat přes hodinu, avšak díky Markovi, který opět podal Silný výkon, se to dalo snést a dokonce se dostalo i na filmovou podobu předobrazu mého oblíbeného kapitána Prajze. Takže nakonec celkem dobrý.

Lze postavit nadprůměrně zábavná akční komedie jen na dvou lidech? Pokud jsou jimi pánové Mrtvobazén a Jacek Zuřivý, tak odpověď je zcela jednoznačné ano. Od nakroucení druhé REDky jsem o nic podobného a podobně zábavného nezakopl, mj. proto, že zdejší ústřední dvojici to šlape naprosto dokonale. Troufl bych si dokonce tvrdit, že lépe než Mirénce s Malkovičem v prve zmíněném kusu. Až jsem napjatě čekal, zda ta lávstory nevyvrcholí opravdu tak, že revolverem obtěžkaný Sam za tklivého skřeku paní Hjůstn hupsne Rájenovi, jenž se pro mě pomalu ale jistě stává králem příjemně infantilní komedie, do náruče. Výsledkem této povedené černobílé symbiózy pro mě tedy byly dvě hodinky debilního pohihňávání a doufám, že než hitman zcepení, dočkám se nášupu. Což mě přivádí k závěrečnému odchrchlání svým neoblíbeným směrem, neb musím konstatovat, že téměř sedmdesátiletému páně Tarantinovu dvornímu negrovi jdou veškeré přítomné akční eskapády nezměrně lépe (ano NE-ZMĚR-NĚ, doslova to myslím), než pohybem a výrazem blbě naprcaného kačera se honosícímu Džondickovi. Byť by mu Žules mohl dělat fotra.

Když jsem si Vetřelce (jakože akuzativ plurálu) pouštěl nedávno na doboru noc, mírně jsem se u toho klimbání zkusil dopočítat, kolikrát jsem si již tímto filmem hobloval sítnice. Nedopočítal jsem se, pouze jsem zjistil, že během posledních tří měsíců asi čtyřikrát, a že jsem mou oblíbenou emzáčí genocidu navštívlil dvakrát v kině. Zcela určitě jedno z nejlepších sci-fi a podle mě bez diskuze nejlepší militaří sci-fi evr, které, žel, už asi nikdo netrumfne, když už bylo Blomkampovi zatrženo pokračování (se asi duchovní otec bál, aby opět nebyl někým cizím máznut na krajíc jako zde Cameronem) a nedá se počítat s tím, že by někdo obdobně kvalitně zfilmoval něco ze světa Tannhäuseru (jakože ne Wagner, ale ta deskovka). Naprosto nepřekonatelná ponorkoidní vyvražďovačka nejmariňáčtějších mariňáků a dokonale kreaturitivních (jakože gigrovksých) emzáků, v níž se potoky čerevné a vitriolu rozhodně nešetří. Víc netřeba dodávat.

Tak. A jestli ve velmi dohledné době, kurva, už někdo v Holém Údu nenasype Blomkampovi dostatek dukátů na to, aby se ve svých úchylných emzáckých vizích řádně celovečerně rozparádil, zašátrám v kešeni já, zakoupím letenku do Los Engelsova a zajedu dodávkou šéfům filmových studií předvést aktuálně frčící verzi džihádu v podání nasraného filmového fanouška! Proč by si taky mělo nejnovější hit herního světa, tj. Carmageddon Live, užívat jen importované uzené, že. Tento večerníček s podtitulem „Rákosníček a hvězdy (a pruhy)“ na mě totiž masivně (od slova maso) zapůsobil a přivodil kompulzivní cukání v pravici a záchvat slintavky. Takže MGM, Lišky a spol. – v hlavní roli bych si prosil novopečeného Boha, neboť již Elysijský Kruger mu padnul jak Totenkopf herr Hössovi a i svým vzrůstem se na specialistu pro boj ve vysoké trávě hodí, a stopáž alespoň 120 minut, jo? A samozřejmě vyvrcholení, vyvrcholení!

Ano, Šaltro Koplej je Bůh. To už sice víme od Districtu 9, ale jakej Bůh! Vůbec ne jen trochu Zbrusunovězákonně škodolibý páprda, který tak nějak přesně zpodobňuje mou představu o možné povaze někoho, kdo by nás měl stvořit k obrazu svému. Příjemně pobavilo.

Bordelpapá Artuš za pomoci negra, ťamana a ženevsky naprosto nekonvenčního meče hromadného ničení zLOTŘile hraje vo trůna na Kamelotu zvícím zmutovaně přebujelé Hagie Sofie bez minaretů se svým morgulským strejcem, který pro uspokojení chobotnicovité Džaby Hatové rád cosi kutívá ve sklepě se svými příbuznými. A ač Žid, tak též ve volném čase přistavuje ten minaret. Byť tedy poměrně bizarní, tak překvapivě dobré!