alchac

Vše, co bylo řečeno o filmu, platí i o seriálu - výborné a jedinečné. Jedinou vadu (kromě prudícího vypípávání krásných českých a polských slovíček) tak shledávám v tom, že to mohlo mít ještě aspoň dalších 12 dílů. Tak snad se Dan Přibáň a jeho parta zase brzy někam vypraví.

Jde vlastně o takový filmový hajzlpapír. Navzdory tomu, že je příběh servírován jako pravá, nefalšovaná, košér miska rejže, ze všeho nejprve praští do očí to, že si kreaturisté z Holi v údu vším japonským vytřeli prdel do sucha. Ale budiž - byl bych ochotný zkousnout, že se samurai boys chovají jako vypatlaní kovbojové s třítýdenní zácpou. Vydýchal bych démony, čarodějnice a ostatní herypotratovské rekvizity, které bez výjimky vypadají jako obzvláště silná halucinace čínského štamgasta opiových doupat. O nějaké historické přesnosti se ani nemá cenu rozepisovat, protože tu zde upřímně řečeno nikdo příčetný čekat nemohl. Byl jsem opravdu, ale opravdu předem smířen s tím, že příběh o 47 roninech zde poslouží jen jako nálepka na jedovatě barevný, východoasijský eintopf. Co mě tedy nasralo, a to tak dokonale, že tento skvost řadím jen o málo výše než Babovřesky (nedělám si prdel!)? Předně je to totální debilita a nudnost celé téhle rýžové odyssey. Dále naprosto nezáživná a bezkrevná (doslova) "akce". No a nakonec přeplácanost a kýčovitost výtvarna, ze které by se poblil i indický krajinkář na LSD. Za chudáky Asana se Sanadou mi bylo při sledování téhle hrůzy skutečně extrémně trapně, protože oni jediní z té sebranky ochotníků s kamenoprkenným Nýjem v čele byli schopni (bez ohledu na příšerně napsanou partituru) předvést herecký výkon. Zato zbytek by velmi hladce zapadl mezi Troskův fekálansámbl z výše zmíněné lidové komedie.

Díky tomuto filmu mi byl zprostředkován naprosto jedinečný a mnou doposud neprožitý zážitek. V mnoha ohledech fakt moc, moc děsivý zážitek - zkouknul jsem jej až na druhý pokus, přičemž jsem dohromady cca desetkrát usnul nudou. Jsem zděšen a při nejbližší příležitosti si nechám udělat testy na narkolepsii!

Chce-li tomu osud a prolhaný spratek ve správný moment narazí na vypatlanou paní Bobligovou, která velmi názorně demonstruje pravdivost úsloví o extrémní škodlivosti iniciativního blba, pedagog se šmahem stává pedofilem a zhysterizované městečko po zpracování svých ratolestí sugestivními otázkami dojde k závěru, že je třeba zabít Fritzla kladivem na čarodějnice. Během filmu jsem si nicméně často představoval osazenstvo v prohozených rolích - sbor ježibab z mateřinky poháněný v řetězech k úhledné hromadě borového dříví a nedotknutelné smrady s palečnicemi a obouvané po španělsku. Výborně hutný film, který by byl skvěle použitelný rovněž jako dokonalá reklama na antikoncepci nebo rákosky.

Na Hromnice trochu více s emzáky se pomazlíce mozka vůkol hledajíce se Tomík Výletníplavba (dále jen "skutr") a s ničím se neseroucí Emily velmi koukatelně hodinu a půl resetují. Stydím se to sice přiznat a chtěl bych kvůli mému zmíněnému oblíbenci mnohem raději napsat, že stejně jako Oblivion jde o pořádnou srágoru, ale nejde to (mé zlé já sice bojovalo srdnatě, ale v desátém kole hodilo definitivně ručník). Musím tedy konstatovat, že po Miniřitním Reportu mi bylo dáno zhlédnout druhý film, ve kterém nejen že jsem skutra dokázal bez zaťatých zubů vydýchat, ale dokonce se mi zde líbil (zejména zbabělý krysozmrd z úvodu mu šel opravdu na výtečnou!), byť by v teoretickém sequelu byl s ohledem na macho Emily doma stále za hospodyňku a Billa Murrayho bych tu tedy viděl pořád radši.

Po tisící prvé jinak přežvýkaná balada o zásadovém a statečném, ukřivděném zbojníkovi, tentokrát však tak šíleně nudná a roztahaná, až jsem čekal, že Michael Lazar se svou suitou chcípne sešlostí věkem už někdy v polovině filmu. Na konci tak chybělo jen volání na Hynka, Viléma a Jarmilu. Nebýt úžasného Mikkelsena, zase bych jednou splachoval.

Nevídané!! Něco od C*O*O*L autorské dvojice má miniaturní náznak nápadu? Tedy nápadu, který lze pochopit i mimo vypolstrované zdi. Ano, je to sice vcelku stále kolosální sračka, ale i tak nemohu než frknout jednu čestnou hvězdu. Jen tak dál ... Ježkovyvoči radši ne, to už jsem přehnal!

Takže i u Zdi nářků se ujíždí na Tarantinovi, aneb jak to dopadne, když Moše s kamerou pocítí touhu rozvést do patřičné šíře onen slavný nápad na kreativní využití kleští a letlampy. A mám takový dojem, že zfetovaní negři by se měli co učit.

Graciézní, vtipné a přitom citlivé a srozumitelné zpracovaní jednoho ze vskutku ožehavých témat dnešních dnů, které je navíc okořeněno o vpravdě dechberoucí protagonistův herecký výkon! Úvodní vteřiny dávají vzpomenout na klasickou němou grotesku v nejlepší Chaplinovské tradici, kterýžto dojem zvýrazňuje právě vynikající hercova mimika a řeč těla. Již před polovinou snímku však nastává nečekaný zvrat zprostředkovaný razantním odhalením rozervaného nitra hrdiny potýkajícího se hned s dvojí drogovou závislostí. Od tohoto okamžiku tak lze – i díky jemným náznakům realizovaným prostřednictvím rafinovaných prostřihů – chápat další děj rovněž jako záchvat hrdinova deliria tremens. Nelze si v této souvislosti nepovšimnout zjevného odkazu autorské dvojice na Vávrův Krakatit, kterýmž zprostředkují hrdinovu počínání další rozměr, neboť paralela s Ing. Prokopem umožňuje poskytnout náhled na totožné morální dilema ze soudobého úhlu. Je nicméně třeba podotknout, že autoři nenechají diváka jako tolik současných rádobyumělců zřítit se v samoúčelné psychedelické spirále do propasti nepochopení, protože v nejlepším von Trierovském duchu jimi zvolené narativum zároveň neponechává prostor k alternativní interpretaci. Je třeba na rovinu říci, že kritika stávající západní postindustirálněneokapitalistickofašistickopostkoloniální společnosti, vyřazující hrdinu na svou periferii, ač tento je vlastně jen jí znásilněnou a odvrženou obětí (čímž autorská dvojice úmyslně vytváří s ohledem na výše naznačený význam hrdiny jako téměř všemocné, až „čapkovsky“ božské postavy neotřelý paradox, poskytující látku na daleko hlubší zamyšlení, kteréžto však není cílem této stručné recenze), zde působí obzvláště naléhavě a tísnivě (žánrově se tak nejen proto, ale zejména díky brilantní práci kameramana, citlivému využití digitálních efektů a v neposlední řadě výbornému zvuku, dostáváme během několika sekund od grotesky k psychologickému horroru!), nicméně happyend spojený s hrdinovou a zprostředkovaně divákovou katarzí nakonec přece jen přináší kýženou úlevu a vnitřní smíření se sebou i okolním světem. Jde tak po všech stránkách o geniální a nadčasové dílo, které zásadním způsobem obohacuje fond světové kinematografie a neváhám již krátce po jeho prvním (avšak jistě ne posledním) zhlédnutí předpovědět, že se jistě stane v blízké budoucnosti fetišem mnoha epigonů a plagiátorů z řad méně talentovaných umělců, což však mimo jiné může vést k (autory absolutně nezaviněné a nechtěné!) určité jeho devalvaci. Zde si dovolím trochu odbočit, nicméně bylo by dlužno nezdůraznit, že tvůrci Veselý a Cejpek koneckonců nejsou žádnými začátečníky a své filmařské dětské krůčky mají již dávno za sebou, pročež zdůrazňuji, že nesporná vysoká umělecká kvalita tohoto díla není v žádném případě náhodná a žádného diváka alespoň částečně zorientovaného v současné kinematografii nemůže ani v nejmenším překvapit. Je ovšem třeba také s lítostí poznamenat, že, jak se obávám, s ohledem na svou mnohavrstevnost, která je však pro autorský tandem symptomatická resp. plně korelující s jejich předchozí tvorbou, se tento snímek nedočká pochopení u mainstreamového publika, jemuž nakonec nastavuje nemilosrdně upřímné zrcadlo. Odvažuji se však přesto doufat, že se autoři nenechají případným komerčním neúspěchem odradit, protože nakonec in patria natus non est propheta vocatus.

V tom Pacifiku se tedy dějí věci. Když už tam nepřepadávají Miss July 1989, případně nehrají kovoví emzáci lodě (brrrr), nebo se jágrové nervou s ještěrkami z místního Římu, tak tam aspoň poslední samuraj nevědomky křísí pravěký hmyzí EMP emitor, co rád papá atomovky. Obligátně všudypřítomná U.S. Navy ale nějak nestíhá, takže pozici vlajkové lodi flotily přebírá (tramtadadááá!!!) z hlubin oceánu se vynořivší Gožira. Tedy, tak trochu jiná Gožira. Roztřesená, rozmazaná, v mlze a kouři tonoucí, útržkovitá (= málo a blbě viditelná, ovšem současně více hororoidní), hrdinná Gožira. Drsný soudruh ještěrodlak bez básně a henny, kterého by ovšem jako plyšového mazlíka bralo nejedno děťátko. A mě se i přes tu přece jen poněkud zbytečně přetaženou ouvertůru líbila, neb méně může být někdy více. Aspoň pro mě teda jo. Ale mě samozřejmě neberte vážně - já mám v topce Promethea a líbil se mi Pacific Rim.