alchac

No vida, gerontofilní vlna je zjevně "in", čili i v našich luzích a hájích je třeba přijít se svou troškou do mlýna. Ovšem navzdory mým chmurným předtuchám se toho Elis Nellis zhostila bravurně. Revival je... inu, jako správný revival. Člověk nečeká překvapení, vlastně se ho naopak podprahově děsí, chce vidět a slyšet to svoje, aby na konci nostalgicky zamáčkl slzu, nebo v dámském (extrémním) případě se vysoukal z bombarďáků a rozvířil jimi zahulený vzduch v sále socrealistického kulturáku někde na Šumavě. Takže právě až na tyto hororové vsuvky s detailními záběry na spodní prádlo ječících padesátek a vychrtlé pozadí paní Bydžovské (nad čímž ovšem velmi, velmi ochotně mhouřím (co mhouřím, křečovitě zatínám!) obě oči) jsem byl ve výsledku velmi spokojen a královsky pobaven, neb Revival je opravdu výtečná zábava, ba prdel. A Rejžek ať si táhne pro mě za mě do hajzlu, pokud ho něco nutí do recenze na komedii nasrat šestapadesát politických rádobybonmotů.

Tak nám zase zprasili Verhoevena! Nejprve byl nebohému krvavému Holanďanovi zprzněn Rektál (Totálně), nyní Robořezník a zlaté tele PG-13 si prý brousí chrup i na Hvězdné dezinsektory. Ovšem abych nezaváděl, mnou nejvíce obávaná fakanská přístupnost rozhodně není největší roboprůser. Totiž ani vlastně být nemohla, ačkoliv pro jistotu se u jediné pořádné přestřelky ve filmu zhasne. Ano, je to žel buch tak. Robocop takřka neakční - lze si to vůbec představit? Ještě dnes ráno jsem si myslel opak. Skoro dvě hodiny unylého kecání a řešení hluboce filozofických roboexistenciálních dilemat, ze kterých by se Sartre s Heideggerem posrali a Dicka s Asimovem by chytla minimálně silná migréna, mě však velmi brutálním způsobem (aha, tak že by přece...?) vyvedlo z omylu. Stručně řečeno - čekal jsem sterilní pičovinu, dostal jsem sterilní a nudnou pičovinu (od naprosté žumpy to zachraňuje jen výtečné fašounské intro a nazi intermezza pana Nováka). Čili půjde-li to takto dál, tak si za pětadvacet let skočím do kina na re-remake režírovaný Larsem z Trevíru a se scénářem od Rosamundy Pilcherové o citlivém detroitském policejním kyborgovi, který se bude výstižně jmenovat Homocop 3D (možná i 4D, ale to je příliš děsivá představa). Jen doufám, že Padilha se co nejdřív probere a uvědomí si, jaký to byl Troup Jelitní, a odtáhne do Ria spáchat nějakou košér akci á la favela. Za tohle zvěrstvo od něj očekávám minimálně dva erkové BOPEsácké kousky.

Tak nějak začínám docházet k závěru, že Parolinimu s prvním Sabatou v pozitivním slova smyslu "ujela ruka," jelikož jeho zbylé špagety nestojí ani za prostřelený dolar. První Sartana nese opět jeho nezaměnitelný rukopis - zajímavé nápady, které jsou ovšem splácány dohromady totálně zmateným příběhem (opět jsem měl dojem, že bez titulků a v italštině, tj. bez možnosti cokoliv pochopit, by mi film paradoxně tak zmatený nepřipadal), kdy od zhruba poloviny jde vše totálně do kopru takovým způsobem, že jeden tak nějak tlačí očima čas, aby už to měl za sebou. V tomto případě to tedy alespoň přítomnost sympaťáka Garka a perfektních hnusáků Bergera a Kinského pro mě zachránila na čestnou plichtu.

Tak jsem byl nakonec mírně zklamán. Příběh a rozuzlení typicky špagetovské. Sice jen průměrné, ale to by mi celkem nevadilo. Jenže kámen úrazu tu je pro mě hudba. Autoři si zřejmě byli dobře vědomi, že kromě ústřední melodie (nutno říct, že výborné!) zbytek stojí za starou bačkoru, takže nám tu jeden motiv jede do zblbnutí 2/3 filmu, což už ke konci trochu připomínalo čínskou mučírnu. Holt méně je někdy více a scény, ve kterých bylo chvíli ticho, už jsem ve druhé polovině nadšeně vítal. No a přejít se střihem okamžitě a bez varování z jednoho hudebního motivu do prostředka jiného, tak to je taky na pár facek. Výsledný dojem jsem měl tímto tedy dosti pokažený.

Až takhle někdy budete sedět s žiletkou v ruce ve vaně plné horké vody a přemýšlet, ze které strany to načnout, případně si budete míchat svůj oblíbený barbiturátový koktejl, tak to na dvě hodinky přerušte, sedněte před bednu a pusťte si Babovřesky ať víte, do čeho jdete. Věčnost strávená v devátém kruhu pekelném proti tomuto zážitku bude patrně ještě selanka. Samozřejmě pokud uprostřed Dantova kroužku nakonec nestojí s kokotem zamrzlým v Kókýtu sám pan Troska, čemuž bych se nyní již vůbec nedivil. Slunce, seno a jednadvacáté století... I lidový režisér a milovník širokého českého masa - tedy pardon, miláček širokých českých mas samozřejmě - si patrně uvědomil, že nelze dvakrát vkročiti do stejné senkruvny. Proto vzal tedy koule do hrsti (ano, koule do hrsti - zde je to velmi případné přirovnání) a s mantrou "hovnoprdelšoustatvoprcatkozy" na rtech do ní hrdě hodil placáka, lehce si v těch hovnech zakrauloval a jelikož výslednému efektu pořád chyběl ten správný šmak, tak se do toho všeho zčerstva vysral. K tomu zakousl ne dort, ale Medovník ozdobený okurkou Znojmia, otřel se deníkem Metro a... vytáhnul špunt. Když si uvědomím, že jeden můj nejmenovaný příbuzný v přímé linii mi tento film vřele doporučoval, jako úžasně vtipnou (nezasmál jsem se ani jednou, ale je fakt, že celkem třikrát mi cuklo v levém koutku a jednou jsem obrátil oči v sloup) lidovou komedii, která si na nic nehraje a je vůbec úplně super, tak váhám, zda si nejít napustit vanu plnou horké vody, stylově to říznout podélně a pro jistotu ještě posvačit něco pentobarbitalu.

No vida, za málo peněz ještě pořád lze pořídit slušnou postapo řezničinu. Je to sice prostinké jako bulharská striptérka, není zde nic, co už by nebylo miliónkrát přežvýkáno jinde, nicméně je to zábavné a silně koukatelné. Za kreativní likvidaci kanibalistického bosse proto zaokrouhluji na čtyři celé.

No, takže pointa zase nebude? Ačkoliv když o tom tak přemýšlím, ono je to možná vlastně lepší. Nebo že by byla? Tedy já si budu s dovolením myslet, že nebyla, protože kdyby byla, tak by dávala na prdel i chrudimským lumíkům. Raději si tedy tyto úvahy schovám na ráno, alespoň se mi bude lépe plnit mísa. A žel buch nejsem ani fanouškem tupých lekaček postavených na náhlé decibelové náloži, takže jedna za snahu a za to, že když už je to blbé, je to aspoň krátké.

Již před zhlédnutím tohoto snímku jsem měl živě před očima, jak si zase nějaký kretén z Holi v údu přečetl na zadní straně obalu páně Kartovy knihy, o čem že to je a nadšeně zaplesal, jaký z toho bude skvělý sci-fi Potrat pro mentálně zaostalé fakany. I přes toto očekávání jsem ovšem nyní zhrozen! Enderova hra rozhodně není lehká předloha, ovšem říci, že film pouze klouže po povrchu, by bylo příliš milosrdné. Původní hutně psychoterorizující drama (ze kterého by si cílová skupina nejspíš chcala do plínek) je zde totiž opravdu nesmírně odporně zpitvořeno v naruby obrácenou, obsahově překroucenou bublinu, kde čerstvě mutující Kirk hraje famfrpál s posádkou, které také ještě nestihla sestoupit varlata (resp. stále čeká na první menzes, abych byl genderově korektní) a jediné vysvětlení, proč že se klučina má stát vyvoleným biolitem, je, že tak šikovně paří na tabletu Starlancera. No a aby toho nebylo málo, ještě jsou tu všichni narvaní do na růžovo natřené Olověné vesty, což ve mě vyvolávalo silné nutkání dávit. Nevěřil bych, že někdy podobnou hrůzu vyslovím, ale zlatí Japonci. Za naprosto nehorázné, marcipánové zprznění pointy by pak Gavin Úd zasloužil brutálně zLynchovat, aby se naučil, jak se má dělat sci-fi podle předlohy, jejíž těžiště leží zejména ve vnitřním světě postav. Tenhle klystýr je totiž učebnicový příklad toho, kudy cesta v tomto syslu nevede. P.S.: Hledat v tomhle Kanta může jen opravdová/ý /kʌnt/ a doufám, že dotyčné bude ve snech strašit kategorický imperativ v podobě kýženého olbřímího Šalamounova hovna.

Aneb jak si Lawrence al-Gharib sice pro své oblíbené utěrkáře nechal od Shaddama IV. záda rozsekat (a to dopadl ještě dobře, neb hošan turecká měl zjevně zálusk na jeho prdel), ale nakonec mu to prd bylo platné, jelikož Jeho královská nenažranost se ráčila již předem se žabožrouty dohodnouti na rozparcelování osmanské Arábie. Inu sliby chyby (další generace ale stejně budeme krmit historkou, že příčinou jatek v letech 1914-1918 byly německé imperiální ambice). Ovšem samotný Lawrencův příběh je v této podobě výborný a ty skoro čtyři hodiny utečou jako nic. Vlastně kdyby na Blízkém východě momentálně neřádila epidemie olověné chřipky, asi bych si tam po tomhle i zajel na dovolenou. Snad jen škoda, že při předvedeném zbožštění hlavního geroje nám Outůl do Damašku nakonec nevjel místo na velbloudovi na hřbetě přerostlého olgoje chorchoje. Ale na to už by mi nestačila stupnice, hvězd tu mohu dát jen pět.

Nevěřil bych, že film o kanibalistické ponorce sedmi (resp. šesti) perspektivních, dynamických, flexibilních a zejména bezcharakterních sviní, ve kterém se dvě hodiny jenom kecá (a to prakticky pouze v jedné místnosti) vydržím velmi zaujatě sledovat v horizontální poloze poté, co se večer vrátím z desetihodinové rachoty. A že při tom ani jednou nezamhouřím unavená oka. Touto cestou proto opět děkuji kamarádovi za skvělý tip - velmi poučné a škodolibě zábavné!