alchac

Finové dle předpokladů nezklamali, neb po minulých úspěších s výživnou Tali-Ihantalou a lahůdkovými Tutentomatosoldáten (nebo jaxetokurvajenom) mi k dnešnímu obědu naservírovali naprosto delikátní karjalanpaistiwester, k jehož přípravě přitom stačila Suomíkům obdobně jako před cca dekádou jejich dánským sousedům klasicky jednoduchá a přímočará špagetová zápletka s pokladem, pomstou a se sice již kapku orezlým a vyhořelým, ovšem stále zatraceně smrtonosným zlodědkem, zde pouze nikoliv s obligátním koltem, ale krumpáčem zavěšeným proklatě nízko. A tak zde četa prchajících elektrikářů netušíce, co činí, jelikož Übermenschenn hanebně zanedbali kulturní aklimatizaci (jinak by totiž hoši věděli, že sahat vousatým skandinávským permoníkům na vytěžené nerosty je zhruba stejně bezpečné, jako sahat bylinným hrdinům na psí mazlíčky (a propos, Kostěj si zde anemickou Jagovic stařenku maže na chleba opravdu graciézně)), nejprve neuváženě konsternuje místně legendárního Ducha Lappona Ässtakaada, vulgo lehce šílenějšího, těžce brutálnějšího a nezměrně ukecanějšího bratrance Sima Häyhä (nepřiznané to předlohy hlavního hrdiny), tím, že mu na důchodové připojištění napaří tak vysokou daňovou přirážku, že by taková nehoráznost snad ani Obersturmbannführera Satanjuru nenapadla, na což senior k jejich překvapení reaguje kurzem přípravy kvalitního domácího graavilohi. A protože maestro ke svým frekventantům přistupuje s láskyplnou hravostí a trpělivostí, již podruhé v řadě jsem odkráčel z kinematografu s širokým úsměvem plnotučného uspokojení v xichtě.

No to mně ho vyndej! Ač jsem tedy byl předem mírně septický, neb poslední dobou zdejší červená = u mě hnědá, tak nyní musím konstatovat, že tohle bylo patrně druhé nejlepší fantasy od dob, co velký Péťa pověsil Tolkiena na hřebík (druhé po Gogolí sérii), navíc plné mile vtipných nostalgických narážek a odkazů pro nyní již lehce kornatící jedince, kteří se v dobách před všemi těmi iksboksy a ňyňtěndy na své vytuněné 386ce (disponující dokonce nelegální ťamanskou kopií Sound Blasteru 16!) vrhali vyzbrojeni tužkou a čtverečkovaným papírem potírat všechny ty beholdery, mantikory a armády nemrtvých, či zkoušeli, kolik žebříků se Sajmonovi vejde do klobouku a jak zkombinovat magnet s tím podivným zeleným slizem. Ergo velmi zábavně strávené dvě hodinky s družinou sympatických dobrodruhů i záporáků (slizká zlodějská kun(d)a Hjů opět naprostá klasa) a v krátké době další důkaz, že i zachraňování rodinných příslušníků může být bžunda, pokud se scénáristé neberou příliš vážně a režisér nemá hlavu vraženou přespříliš hluboko do svého rekta, pročež po velmi dlouhé době po návštěvě kinoteátru jasná pětice.

„Dlouuuhááá noc, alcháč se nuuudííí moc, pro sebe malýýý dááárek mááá. Přes hory přééés plóóóty medvídek z Bóóógóóóty už letí.“ Nejsem si tedy úplně jistý, jestli trampoty Pabla Eskobéra byly ve skutečnosti až takto humorně ujeté, ovšem buď jak buď byl tenhle díl Národního Geografika mnohem zábavnější než Darth Emo vs. pravarani. Výsledné hodnocení je tedy možná o půl hvězdy (no dobře, tak nanejvýš o 0,01 hvězdy) ovlivněno „kvalitami“ jmenovaného snímku zhlédnutého krátce před výletem do Tenesí, nicméně ono se to srovnání opravdu přímo nabízí, neb Méďa Béďa zde názorně předvedl, že i záchrana dětiček před zuřivým predátorem může být náramná zábava – stačí, když se prckům i hlavnímu hrdinovi naservíruje trochu vydatnější rostlinná snídaně. Resp. zde jsem měl dojem, že i ketering tvůrčího štábu zajišťovala nějaká príma perníková chaloupka, jelikož tolik krvavě bizarních (čti velmi zábavných) lesních skečů nemohl vymyslet nikdo příčetný a střízlivý. A to je moc dobře, neb díky tomu jde o hodinku a půl kvalitní a uvolněné, ba řekl bych přímo Smrtelně Zlé (Raimi, vole, tohle jsi měl produkovat!) zábavy pro přerostlé pubescenty, přesně jak to mají mazlíčkové rádi, u jejíhož sledování jsem si alespoň já spokojeně medil a následně zaplul do peřin s koutky prohnutými vzhůru.

Noa už je to tu, kurva, zase! To jeden já nejprve podlehl dojmu, že by prostě jen Hovězdné války mohly potkat Žurský park praštěný do hlavy Armageddonem a půjde tedy o sice nepříliš invenční ale snesitelné paleosafari při zrychleném přesunu z bodu A do bodu B skrze tý rexí výběh, pročež zakoupil. Jenže (!!!) jakkoliv už úvodní scéna na pláži vyděsila, tak kdybych byl býval jen tušil, v jak bestiální rodinně hovnotiádní fekalhoror napěchovaný všemi myslitelnými pilčrovinami se to od nalezení bedny s Kakaem zvrhne, s hysterickým jekotem bych vyhodil monitor oknem. Zavřeným. A nejhorší deprese mě chytá z toho, že zde použitý mustr se v poslední cca pětiletce stává v podstatě standardem, pročež mi nejenže nezbývá než se smířit s tím, že opravdového plnotučného (nebo aspoň snesitelného) sci-fi se dočkám možná taky už nikdy, ale též doufat, že Holý Úd nikdy nenapadne znásilnit třeba Kopřivovi Asfalt, protože to by v soudružském filmovém podání teprve bylo to pravé Peklo! Tu jednu uděluji výlučně za to, že se to obešlo bez jednorožců, duhy, čokosaurů a buznociraptorů.

Luther začal tam, kde po páté sérii skončil. Perunžel a doslova, neb páně Křížův luteránský modus operandi je již drahnou dobu stejný, tj. vymyslet nějakou koninu, následně se tvářit, že to vlastně byl genitální záměr a snažit se onu hovadinu vytlouci něčím ještě daleko více kreténským, přičemž tobogán nabírá na rychlosti a zápachu. Poslední cca půlhodina tohoto snímku je proto takovým pásmem pitomůstek a absurdit, že pustit si ji samostatně, byl bych vážně na pochybách, zda nesleduji nějaký skeč od Monty Pythonů, protože tam už fakt chyběla jen španělská inkvizice (ale možná taky jen seděla doma u laptopu a leštila palečnice). Např. proto vůbec nepřekvapí, že Fjordafon má pokrytí fakt úplně všude, naopak to, že hrdinu poté, co klesl až na úplné dno, nezachránil Mič Bjůkenen, jenž by následně rovněž umlátil padoucha ikonickým červeným plovákem, překvapilo velmi. Samozřejmě je třeba vzít v úvahu ještě variantu, že v autě na úplném konci seděl Monsieur Gustave, pročež celé toto dílko bylo vlastně oslím můstkem majícím uvést pana Elbu do role nejznámějšího špióna Jeho Veličenstva. Pokud to bude znamenat ukončení prznění kdysi výtečného seriálu (z úcty k němuž tentokrát nespláchnu), jsem všema deseti pro.

S Urbanem jsem se srazil knižně jen jednou, přičemž dojem z této adaptace, u níž bych scénář hodnotil čistým odpadem, mě jen utvrdil v původním dojmu, že bude záhodno se tomuto škrabalovi i nadále vyhýbat co nejširším obloukem.

„To je na hovno totok, ty musíš tu stolicu pořádně ředit!“ „A jak?“ „No tak si dej burritos na Cejlu.“ Jakožto osoba, která ve Štatlu spokojeně prožila cca pětinu života, jsem převelice překvapen, že borec odkudsi od Příbrami to trefil až takto skvěle! Až jsem si z toho při sledování občas, jako např. u výše citované scény či u Kmotrovského setkání poškádlených lokálních divizí veřejnoprávní mafie, kvalitně zvlhčoval spodní prádlo (přičemž zejména kontyšák Luba Slovák, alias da Vinci z průjezdu, by si zasloužil vlastní seroš, nebo alespoň tři další řady tohoto). ------------ Resp. uvedené žel platilo toliko o první sérii a dejme tomu s přimhouřenýma bulvama o prvním dílu druhé. Následně však komusi kdesi zjevně přeskočilo a k mému zděšení se seroš bez varování přepnul na Dobré ráno v růžových Babovřeskách, tj. zasmrádlou žumpu beznadějně nehumorné a pečlivě vymýdlované scénáristické nemohoucnosti beroucí za vděk i evrgrýny jako chrápající a prdící Mirda, kterého s takovou měli raději nechat vesele komatovat a předat štafetu Šmardovi. No, Morávkovou a souložící ropuchu jsem ještě se skřípěním zubů zvládl, aniž bych prohodil obrazovku oknem, nicméně dále si dojem z první řady kurfit opravdu nehodlám.

Vlastně taková česká variace na dánská Qéčka, v nichž jejich první polovinu tvoří taktéž mírně autistický ufon Qocientě se vymykající policejnímu průměru a druhou naprosto nesnesitelná Qočna, kterou paní Rambousková zahrála tak sqěle, že jsem si před třetím dílem dal vychladit lahváče a napukat kukuřici pln nadšeného očekávání receptáře príma sklepních nápadů, kdyby do toho ovšem první Qéčko zákeřně nehodilo vidle (sakra, přítlačné křídlo…). Trojan samozřejmě jako vždy klasa, Vetchý si zase střihnul další svou standardní variaci na permanentně nasraného Luňáka a vetchý Švehlík naprosto úžasného starého fotra („Policejní rodina je základ policejního státu!“). Byť tedy zejména ve druhém díle běžela logika místy poněkud na neutrál, kdy zejména Qočně za účelem stavby oslího můstku byla provedena dočasná lobotomie, a byť byla totožnost pachatele profláknuta už v první půlhodině prvního dílu (a když už na to přišel Herkul Poaró jako já, který obvykle nevypátrá ani kdo z jednočlenného okruhu podezřelých doma pochcal prkýnko, tak soudím, že profláknutá skutečně brutálně), tak celkově hodnotím jako na české televizní poměry silný nadprůměr, u něhož bych i hnedka takhle bezprostředně po konzumaci ocenil nášup.

I průměrně vzdělaného hltače filmů jistě napadne, že řešením v rovnici Mary Poppins + ÚÍ + konstituce Terminátora není nic jiného než Čaký, pročež o nějakých překvapivých momentech toto dílko není, nicméně ač provedeno víceméně rutinně, tak současně v podstatě bezchybně (akorát teda onehdy fakt Perfectní Williamska je tentokrát neukázala), pročež neurazilo, zabavilo a nenudilo, čili za velmi solidní trojičku.

Ospale děravé (doslova), neb poněkud zbytečně natažené (resp. přetažené) a mírně překombinované Pouovy orijeansy. Ale Balík jako vždy klasa a naklonovat Edgara Allana muselo dát celkem fušku, takže byť si nyní po zhlédnutí cosi trochu krákám pod fousy, tak ještě plichta.