Lachtaan

Víte, co je ještě lepší než filmy samotné? Příroda cizích krajů a s tím spojená láska k cestování! A co je ještě o špetku lepší než cestování? Když se tento pro některé koníček, pro některé styl života, spojí právě s filmem - a vznikne z toho půvabné, melancholické, ač místy i vtipné kulturní dílo, které po celé dvě hodiny člověku nahání mráz po zádech, ať už ze stránky uvědomění si toho, jak je lidská bytost schopna cítit potřebu jiné osoby až ve chvíli, kdy ji ztratí nebo ze strany neukojitelné chutě se zvednout od obrazovky počítače, pobrat vše potřebné a podniknout takovouto výpravu sám za sebe! Po celé dvě hodiny mě doprovázely pocity, jestli si snímek zaslouží plné hodnocení, měl jsem tendenci ho srovnávat s mistrovským dílem režiséra Seana Penna Útěk do divočiny a pátou hvězdu ve finále filmu vyhrála až krásná hudba, nádherně sedící k scenérii španělského venkova.

Ve chvíli, kdy zjistíte, že se do kin dostává zfilmování neuvěřitelného příběhu, který se stal přesně v den vašich narozenin, máte již první důvod se na film skutečně těšit. Dalším faktorem je vaše (v mém případě) velká láska k cestování, především k tomu leteckému a ač se po této události, či po zhlédnutí tohoto dojemného díla asi většina nadšených cestovatelů spíše bojí opět usednout na sedadla jakéhokoliv letadla, mně osobně i katastrofický snímek připomene, jak moc mi pocit být na cestě za vzdálenými krásami našeho světa v nejpohodlnějším možném dopravním prostředku chybí. Nenáročná délka filmu, která skvěle shrnula samotný Zázrak na řece Hudson i množství teorií, které doprovázely její příčiny - to je přesně to, co jsme od dvojice velikánů Eastwood/Hanks očekávali. A já za sebe můžu říct, že jsem nebyl zklamán v jediné minutě!

V momentě, kdy člověk v životě začne ztrácet půdu pod nohama, osud mu odstartuje hroucení jeho životních cílů a on si postupně uvědomuje, že se již nemá kam obrátit a nemá pro co žít, najednou se mohou začít dít strašlivé věci. Přesně na tyto životní situace poukazuje tohle kultovní drama, ukazující v dnešní době již celosvětový problém. Někteří je berou jako adrenalin, někteří jako důkaz nadřazenosti, nebojácnosti či frajerství. Poté jsou tu ti, kteří si do hlavy vsadí toho brouka, který jim má ulehčit jejich životní osud. Stačí se podívat ale na příběh Ellen Burstyn, jejího syna Jareda Leta a jeho přítelkyně Jennifer Connelly a v 99% procentech člověku laicky řečeno docvakne, že je vždy jiná, lepší, bezpečnější cesta. Východisko, které nás nepošle do zatracení, jako přesně dokáží drogy - nejmocnější přítel v nouzi dnešního světa.

Ano, vyrůstal jsem až po roce 2000, pro většinu dnešních dospěláků nejspíše už v čistě zapomenuté generaci, která je označována za zkaženou moderními technologiemi a nedostatkem zdravého pohybu. Stále ale věřím, že se mezi nimi najde také skupina realistů, která nehází všechny do jednoho pytle. Jako kluk z poklidné ulice na maloměstském předměstí jsem se už od malička skoro den co den proháněl na pro mě kdysi neuvěřitelném vynálezu - skateboardu. A to jsem doopravdy ještě neměl tušení, že původním vynálezcům prkna obohaceného kolečky bylo jen o něco více než mě. Právě blízký vztah ke skateboardingu, potažmo pennyboardingu mě dostal k tomuto bravurnímu životopisnému snímku. Excelentní výkon kdysi ještě téměř neznámých tváří na pozadí zrození jedné velké legendy sportu jsem si užil více než stoprocentně. Snímek, který mi dal na záležitost tohoto sportu zcela jinou, vlastně ještě lepší perspektivu. Prohánět se nezávisle na vlnách rozbouřeného moře, vyzkoušet něco nového a obdobně vládnout opuštěným maloměstským uličkám na skateboardu, to byl či stále je sen velkého množství milovníků adrenalinu. Já ten adrenalinový zážitek stačil prožít i prostřednictvím nejlepšího sportovního filmu, který jsem zatím jakživ viděl - Legendy z Dogtownu!

Když se postupem času vyléčíte z ulítlých večerních teen komedií a začnete se s přibývajícím věkem a snad i rozumem soustředit spíše na kvalitní snímky, u kterých se místo až nuceného smíchu snažíte spíše přemýšlet, zjišťujete, že to ale stále nejde bez občasných úsměvných zážitků. Nestal jsem se jenom fanouškem povedených dobrodružných či psychologických dramat, stále jsem zůstal věrný svým oblíbeným hercům, mezi něž spadá právě i zdejší hlavní aktér Channing Tatum - a v takovém případě jsem odhodlán zhlédnout jakékoliv jeho sebehorší dílo. Prozatím dvoudílná bláznivá komedie Jump Street patří ale k těm jeho světlým úspěchům a je to jeden z mála divácky nenáročných filmů, které si prostě člověk zamiluje. Nejen pouze pro úžasný soundtrack, jenž jsem si musel i v jeden čas přiřadit do playlistu na mém mobilu, ale pro vskutku originální, vtipný a neúnavný příběh, který se jinak téměř potápí v širém moři dnešních rádoby legračních komedií.

Není tomu tak dávno, co jsem se pustil se spolužačkou do zdlouhavé výměny názorů ohledně toho, jak jednotlivě vidíme úspěch filmů z rozmanité světové produkce. Já jsem se spíše zastával stále monumentálního a alespoň prozatím neutichajícího prvenství amerických filmů, ona se poslední dobou spíše zaměřovala/stále zaměřuje na nepříliš proslavené, ale festivalovými cenami stále více a více oceňované snímky z produkce zemí, do kterých by si jakýkoliv obyčejný filmový divák netroufl říct, že dokáží stvořit bravurní filmové dílo. Stačí se ale jednou doopravdy odchýlit od slávy Hollywoodu a zabrousit například do jihoasijské Indonésie a máte znenadání na talíři excelentní akcemi probitý film, kterému vlastně nemůžete absolutně nic vytýkat. Je pravda, že svému předchůdci, původnímu filmu The Raid: Redemption se jeho pokračování nemůže vyrovnat, ale množstvím nervydrásajících bojových scén smete ze stolu slávy kdejaký americký 'akčňák' s drsňáky jako jsou Stallone či Staham. Jejich choreografie v boji totiž ani trochu nesahá po kotníky zdejším aktérům, kteří indonéskou filmografii vznesli na novou úroveň a hlavně na světlo světa!

Když bylo světu již před nějakým časem oznámeno, že se v průběhu léta 2016 dočkáme sebevražedné týmovky konečně na velkém plátně, většina skalních fanoušků, obeznámená s částí jejich příběhu již ze seriálu Arrow, byla touto zprávou uchvácena.. Těšili jsme se z prvních našlapaných trailerů, dokud nepřišel ten, který nejspíše měl upozornit na to, jak kontroverzní snímek nás vlastně v srpnu čeká! Studio zjevně považovalo za velmi důležitý krok, když po obrovském zklamání, které nám v březnu nadělil snímek Batman vs. Superman, předělali téměř 70% celkové stopáže filmu. Sám nevím, jestli je dobře, že jsme byli ve finále tolik ochuzeni o nového Jokera, který je dle mého názoru jedním z největších zklamání filmu.. Vedle něho ale také musím vyzdvihnout až přeplácané vizuální efekty, které v celém "potěmněném" nádechu filmu celý obraz dělají matoucím a v mnoha okamžicích se divák lehce v příběhu ztrácí, i když se snaží pozornost filmu věnovat na 120%. 4 hvězdy filmu nechávám za skvělou Margot Robbie a její podání bláznivé Harley Quinn a také za to, že si film otevřel vskutku velká vrátka do budoucnosti, do té, ve které svou reputaci snad jednou napraví!

Většina českého obecenstva, která si na tenhle film zajde do kina, nebo si ho posléze pustí v pohodlí domova, podle mých předpokladů jistojistě Anthropoid zkritizuje jako jim velmi obeznámený příběh, pouze předělaný v britské produkci.. Na druhou stranu ale my, kteří jsme ještě neměli tolik příležitostí se o detailech téhle podstatné části naší historie dozvědět, dostáváme propracovaný příběh o statečnosti a odhodlanosti spáchat téměř nemožné v patriotickém boji za svou válkou, nacismem a hlavně nespravedlností zmítanou vlast.. Přiznám se, že začátek snímku mi přišel utahaný, se spoustou až hluchých míst, o kterých jsem ale v celkovém finále zjistil, že byly v celé operaci klíčovými.. Už tady jsme tedy na 4 zasloužených hvězdách a ta poslední, ta nejdůležitější náleží filmu za jeho srdcervoucí konec.. Hlavně jakmile si člověk uvědomí, že se tenhle krutý, ale ze strany parašutistů opravdu odvážný čin, stal! [viděno v Cinestar Plzeň 9.10.2016]

Plus pro chvilkové napětí i pro Aljašskou scenérii.. Mínusů se tu ale ovšem najde mnohem víc..Pozastavit se ale stačí asi jenom u jednoho - většina dialogů je nejen suchá, ale přímo nezáživná, tak jak to už u nízkorozpočtových hororů bývá. Přes všechny ty nedostatky je ale Into the Grizzly Maze jedním z těch lepších "predátorských" hororů.

Jedna hvězda pro excelujícího Chiwetela Ejiofora.. Druhá hvězda pro sice pouze hostujícího ale jinak správného Benedicta Cumberbatche.. Prostřední hvězda pro úžasný příběh s perfektním obrazem o krutosti v našem světě před ani ne dvěma sty lety.. Čtvrtá hvězda pro nečekaného, ale skvělého Brada Pitta v roli jednoho z mála bělochů, který měl v době otrokářství cit pro spravedlnost.. A poslední hvězda pro klenot celého filmu - hudbu od velikána Hanse Zimmera!