Lachtaan

Dubnová jízda průměrné (ne)spokojenosti s viděnými filmy pokračuje i rádoby černošským spin-offem loňského úžasného Chicagského tribunálu, po jehož zhlédnutí se ale nadobro zříkám předsevzetí dohánět před Oscary všechny nominované a jestli bude výčet příštích adeptů vypadat obdobně jako letos, tak se na ně opravdu už vykašlu. Jidáš a Černý Mesiáš dokáže divákovi poskytnout jen dvě silné hlavní postavy, nikoho kromě občanů černošské komunity v Americe ale absolutně nezaujme.

Moje předsevzetí dohnat veškeré nominované před nedělním oscarovým ceremoniálem opět narazilo, ani Sound of Metal nebude v mých očích horkým favoritem na nejprestižnější cenu roku. Už u Smrti čeká všude jsem se kdysi divil, že vyhrála Cenu Akademie za rok 2010, přestože vznikla již v roce 2008 a hle, je tu po letech další doposud nevydaný kousek, který si loni počkal, aby měl letos slabší konkurenci. Do té ale spíše zapadá, než aby se nad ni povyšoval, takže já osobně doufám, že veškeré sošky budou směřovat jinam než ke Zvuku kovu.

Jelikož jsem opravdu velký příznivec cestování v tom divokém slova smyslu, tak jsem od Země nomádů čekal hlubší náhled do kočovnictví, které i ve světě moderních technologií v jistých částech světa (hlavně tedy v USA) ještě funguje. Zčásti jsem se také dočkal, ve většině filmu jsem ale jen pozoroval ženu na prahu šedesátky, která každou chvíli pracuje v náročnějším a náročnějším prostředí a mezitím se setká s pár lidmi, co jí promlouvají do duše. Mám tahle melancholická dramata vskutku rád, ale nejsem fanda Frances McDormand a nebýt nominací na Oscara, tak tenhle film míjím obloukem.

Westerny natočené po roce 2000 fakt můžu, ne že bych se někdy nechtěl vrhnout i na ty postarší, z mnou viděných “novodobých” se mi ale prozatím všechny trefily do noty. To ovšem nemůžu tvrdit o akční jízdě po Divokém západě v otěžích mnou jinak vyhledávaného Jamese Mangolda. Silně jsem se přemlouval, ale vůbec jsem se nedokázal vtáhnout do děje. I ten můj oblíbenec Bale tady hraje spíš až druhé housle. [viděno na Voyo 10.4.2021]

Anthony Hopkins je herecká elita a doufám, že nám alespoň prostřednictvím takhle procítěných rolí ještě doručí spoustu úžasných filmů. Otec je hluboce lidské drama o tom, že neduhy stáří čekají na každého z nás, zvláště když jsou doprovázeny častými nemocemi. Dlouho jsem u filmu tolik nesoucítil s ústřední postavou. Ještě nemám zkouknuté všechny nominované, ale Anthony má sošku jistou. A snad i The Father.

Nebudu zajisté sám, komu vyskočilo na mysl, zda není Case 39 jen slabší vykrádačkou stejně starého a mnohem údernějšího Sirotka. Oproti němu tenhle kousek strádá na poli celkové intenzity příběhu, disponuje ovšem pár hutnými hororovými prvky a právě pro ně i pro angažmá Bradleyho Coopera zůstávám k filmu vlídný. [viděno na HBO GO 8.4.2021]

Pro milovníka mountainbikingu absolutní povinnost. Naprostý souhlas s jednou frází zobrazenou ve filmu, která vypovídá o tom, že s cyklistikou je velmi úzce spojená i láska k cestování. [viděno na Netflixu 3.4.2021]

Neuvěřitelně rozvleklá kriminálka, která sice stojí na ústřední dvojici, jejíž chemii jsem sednul na lep, ale vzápětí na to bohužel padá kvůli nekonzistentnosti velmi dlouhého děje. První hodinu se neděje téměř vůbec nic, poté dojde k loupeži, o níž má film pravděpodobně primárně pojednávat a následně se již řeší jen její dopady. Zahler mě poměrně potěšil Bone Tomahawkem a dlouho odkládám i Blok 99. O Dragged Across Concrete jsem slýchal jako o jeho nejpřístupnějším kousku, s tím ale teďko rozhodně nemůžu souhlasit. [viděno na Voyo 4.4.2021]

Za celý březen jsem neviděl žádný novější film (loňský, letošní) a to se musí po vyhlášení oscarových nominací během dubna napravit, jak už mám každoročně před cenami akademie ve zvyku. Z nominovaných na nejlepší film roku jsem zatím zhlédl jen Chicagský tribunál a dle ohlasů jsem žil v domnění, že zrovna Promising Young Woman mu bude silnou konkurencí. S takovým dojmem se já osobně ale ztotožnit nemůžu, přestože jsem si výkon Carey Mulligan ohromně užil a tu sošku by mohl film urvat spíše v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli.

Začínám se trochu obávat, že jsem opravdu už vyčerpal ty nejpoutavější hororové kousky a i když semtam sáhnu po něčem, co na první pohled indikuje pravý děsuplný zážitek, ve finále se vůbec nebojím nebo dokonce i začnu nudit. Toho je velkým příkladem španělský Sirotčinec, který dobře vypadal a divně skončil. Musím holt hledat dál.