Lachtaan

Zdeňku, už se na ty čerty vykašli! Nebo se spíš čerti vykašlete na Zdeňka? České pohádky radši budu dohánět o Vánocích z toho staršího soudku, novodobé experimenty ponechám obecenstvu bez vkusu a charakteru.

Po dvouleté pauze je tu velkolepější násada na již rozpracovaný příběh, který svou odvážlivostí omámil celý svět. Scénáristé přišli na způsob, jak si získat diváky tím, že si udělají místnou i bezbariérovou legraci nejen ze sebe samotných a v nynějším pokračování se z toho rozhodli přímo těžit. Po prvním filmovém vtipkování a nekompromisním řezání překážek Wadea Wilsona jsme se dočkali mocného apgrejdu, který by byl za normálních okolností pouhou vykradačkou prvotního úspěchu, opak je ovšem pravdou. Výjimka totiž potvrzuje pravidlo a DP2 je o jistý stupeň výše než jeho téměř miliardový předchůdce. Nejen, že budeme jistojistě do pár týdnů s PreX-Force ten tisícimilionový milník konečně atakovat, všichni tímto dokonale vyzdobeným filmem omámení budeme očekávat dlouho omílaný X-Force, který je po právě zhlédnutých událostech nevyhnutelný. Je mi líto všech téměř filmově neznalých, protože bez možnosti pochopit tucet úžasných referencí, smál bych se u druhého Deadpoola minimálně o 30% méně. Dočkali jsme se úžasného “super-hero landing 2.0” a nejen toho doslovného. Wade Wilson přistál na naše plátna majestátně i podruhé a stále to má ty správné koule, mnohem pevnější než Rusák Colossus. Adept na nejlepší filmovou trojici roku 2k18. [viděno v Kino Sušice 23.5.2018] REWATCHED 12.8.2018: Už to není ta neutichající bezprostřední legrace jako tomu bylo v květnu v kině, i tak mě Wade Wilson stále bavil a se svými oběma dosavadními filmovými výlety do světa bez cenzury mě do budoucna i pořád bavit bude. V kině jsem měl kolem sebe publikum, které dokázalo pochopit každý zdejší vtipný odkaz na ostatní filmová nebo komiksová díla, doma to bylo už komplikovanější, přesto jsme se smáli téměř po celou dobu snímku. A to je známka toho, že je DP2 kvalitním a dokonalým filmem.

Král mezi nekorektními filmy a vládce všech loutkových experimentů. Také ale ta nejzábavnějši satira na politickou situaci mezi USA, Blízkým východem a Severní Koreou. Nacpané popkulturními odkazy až po samotný okraj, okořeněné humorem, za který bych se mohl v jistých momentech i stydět, přestože jsem si jej jako odpočinkovou záležitost znamenitě užil. South Park mě nikdy neoslovil, tahle odvážná blbůstka se panu Parkerovi ale vskutku vyvedla.

Je to dlouholetá povinnost, u které jsem si upřímně naivně myslel, že jí konečně dílem Life Sentence odzvoní na věky věků. Dlouhá léta jsem žil v domnění, že Arrowova trvanlivost vyprší v souladu s dovyprávěním jeho pětileté cesty za poznáním sebe sama. Už letošní sérii jsem si vyloženě nepřál a počátek s Caydenem Jamesem a následnými kyselými ksichty jakéhosi týmu Arrow 2.0 mě vyloženě iritovaly. Konec se soudním procesím, politickým nádechem a zajímavými akčními sekvencemi leccos dotáhl na průměrnou úroveň, i tak mi ale již Oliverova "crusade" nebaví. Sedmá řada mě láká pouze jen kvůli faktu, že by se měl Colton Haynes aka Roy Harper vrátit jako "series regular". 6/10

Mix netradiční působivé animace a poklidného nadsázkového příběhu vdechl život skoro až dokonalému animáku, kvůli kterému jsem tolik zbystřil při vyslovení jména Wes Anderson. Jako mladšímu by se mi jeho ojedinělá animační technika spíše příčila, dnes ji ale znamenitě oceňuju a těším se, na jakou úroveň ji dokázal posunout v letošním Isle of Dogs. Hlavně z toho důvodu, že již jeho 9 let starý Fantastic Mr. Fox je unikátním dílem, které se výjimá nad všemi konkurenty animovaného žánru nejen roku 2009.

Pro všechny milovníky VR a novodobých videoher přišel velikán (nejen) sci-fi žánru Steven Spielberg s revolučním spektáklem, který musel být na velkém plátně absolutním vizuálním pornem, slušněji řečeno pastvou pro oči každého fajnšmekra. I na svůj věk se jeden z nejvlivnějších filmových vizionářů stále drží svých preferencí a i tentokráte zasáhl svět filmu debutem, na který se již nikdy nezapomene. Stoprocentně jsem si užil digitální dokonalost, na 90% popkulturní odkazy a tématiku easter eggů, o něco méně samotný příběh, poskrovnu bojové scény u blížícího se konce a poté opět na plný plyn pozvolné, ale hezky ukočírované finále. Ready Player One je po delší době jedním z vytříbených vědeckofantastických kousků, které mě naprosto odrovnaly a stejně tak mi potvrdily přesvědčení, že s přibývajícím věkem raději preferuju filmy s reálnější tématikou. I tak se avšak stále musím držet 4 a půl *.

V rovině, kterou si letos vybudovaly třetí Avengers, se pohybuje velmi málo výjimečně briliantních komiksových kousků. Black Panther mě svým charisma i nevšedními proporcemi a schopnostmi mezi populárními postavami Marvelu zaujal již ve třetím Capovi a na jeho sólový nájezd do kin jsem se těšil od prvních ukázek. Dlouhou dobu jsem však nechtěl naskočit na vlnu toho názoru, že další urvaný prostor pro jednu pouhou postavu bude jen vyplněním času při čekání na masakr jménem Infinity War. Přesně k tomuto faktu ale došlo a až na krutopřísného Andyho Serkise a neočekávaně delší pobyt Martina Freemana před kamerou jsem se nedočkal žádné perly, která by jednu z nejnovějších marvelovek povznášela nad ty ostatní. Sequelu se bránit nebudu, jen si T’Challu raději užiju po boku ostatních Avengerů než domorodého kmene z prostředí fiktivní, poněkud vyspělejší Tanzanie.

Pro tyhle lesní dobrodružně laděné horůrky mám slabost, a tak mě mile překvapila situace, kdy jsem zcela náhodou narazil na další nekompromisní “vyvražďovačku”, tentokrát údajně i poněkud dobře natočenou. Není to to podprůměrné televizní céčko, ale dokonce americký kinopokus o další mix indiánské mystiky a temnoty severoamerických lesů. Najde se nemálo scén, které divákovi mých preferencí dopřejí řádnou satisfakci, přestože mě podobnost s loňským britským The Ritual pekelně iritovala. Stále se ale pohybujeme v mnohem snesitelnějších vodách než v případě humanoidního Leprechaun: Origins či Indigenous.

Kdysi ovlivněn nevýrazným britským seriálem zaobírajícím se taktéž osudy Robina Hooda jsem na tento snímek zhlížel dosti zvysoka. Až po letech jsem si uvědomil, jak skvěle zrežírovaný i zahraný vlastně je, že se v něm můžeme pokochat tím nejlepším obsazením pro příběh nejslavnějšího zbojníka a že opravdu není třeba dalších remaků a rebootů, o které se pokoušel Ridey Scott s Russelem Crowem. A to už vůbec nemluvím o letošním pokusu o další novou tvář této legendy. Costner s Freemanem versus neoblomný Rickman si zkrátka urvali Hoodův příběh pro sebe na desítky let dopředu.

Ničím neurážející, ale také žádná světlobody překypující nevinná rodinná road movie, co si tak vzpomínám, pravděpodobně i můj první filmový zářez s Robinem Williamsem. Tenhle člověk dokázal utáhnout ke koukatelnosti i ty nejlacinější komedie a za to mu budu navždy milionově vděčný.