Pierre

S nesmělostí sobě vlastní jsem se trochu zdráhal na Občana Kanea podívat. Co k kdybych náhodou nepochopil, co na něm všichni ti kritici, cinefilové a intelektuálové vídí? .A nakonec jim mohu dát za pravdu a přinést světu zprávu, že opravdu nelžou a mě tedy nezbývá nic jiného než opakovat, co již bylo stokrát řečeno.  A to jsem po přečtení zdejších zajímavosti zjistil, že jsem ještě nepobral zdaleka všechno a něco si naopak krátce po  zhlédnutí rád připomněl. Tedy Občan Kane je opravdu přelomový na první  pohled. Už jenom svou hrou světlel a stínů, která tady ukázala, co může vytvořit černobilá kamera a muselo to inspirovat následující noiry. Welles si se hrou světel a stínů nepohrál jen pro efekt, ale využil jej efektivně i  pro vyprávění, kdy například  postavě novináře většinou nevidíme do tváře jakožto pouhému pasivnímu, bezradnému vyšetřovateli. Skvělé jsou samozřejmě i všechny ty zamlžené a  záhy postupně se zaostuřující záběry, záběry s výrazným naaranžovaným prostředím a celé postavené Kaneovo impérium Xavedra. Inovativní je i vyprávění přes novinové titulky, práce se zvukem, masky, způsob jakým dokázal Welles ve své roli stárnout a nápad fiktivního dokumentu v úvodu. Z jednotlivých scén mě zaujala třeba koláž propadajícího  se Kaneova prvního manželství, ale rozebírání detailů (kterých je tady hodně) bez dalších zkušeností a zhlédnutích bych asi zatím přenechal všem ten odborníkům, které Kanea vynesly do nebes. Z csfd populace někdo píše, že je povinnost dát pět a někdo zase tvrdí, že se hrozně nudil a nechápe, co je na tom tak oceňované. Já zůstanu při zemi a s prvním zhlédnutím si vystačím se spokojenými čtyřmi hvězdami s upřímnou pochvalou. Zatím z Kanea sice necítím zasáh do srdce,  ale musím říct, že u úměleckých filmů si jindy připadám jako bych sledoval sochu za sklem. Je to zajímavé, ale dovnitř neproniknu. Možná je to jen  mou slabostí pro retro a stylovou starosvětskou atmosféru, kterou tento film ve velkém oplývá, ale na tohoto muzejního  Občana Kanea se mi  dívalo příjemně i  jako na ,,normální dobrý film´´, u kterého se nemusím nějak trápit. Pár míst  bylo možná zmatěnejších nebo už v dnešní době hlušších, ale Orson Welles dokázal zajímavou formu vyrovnat i zajímavým obsahem, kdy poslání filmu by bylo v dnešní době už možná klišé, ale je v podstatě nadčasové, pořád funguje. Je to naštěstí nejen velký film, ale i velký příběh...a rozverná dobová písnička o panu Kaneovi nám v prostředku pěkně odlehčí atmosféru a připomene dobové komedie.

Claude Zidi se zde opět ukázal jako mistr na bláznivé gagy. Ať ať už u  gagů s technologickými stroji, kulečníkem nebo  fotoaparáty. Rovněž se mu stejně u předchozí spolupráce s Funésem povedlo napsat pro stárnoucího Louise nepatrně plastičtější a lidstější postavu než obvykle. Pan Guillaume patří na jedné straně sice k Funésovým možná úplně nejnesympatičtějším rolím svým nesmlouvaným a bezohledným jednáním, ale na jedné straně řeší také dílema mezi kariérou a udržením manželství a je tady možné v ojedinělých okamžicih vidět i trochu vážnější Funésovo herectví. Tradičně přirozená Annie Girardotova působi vedle Funése možná trochu nezvykle, ale  byla mi skvělou partnerkou a protikladem. Komentář nyní píšu pod tíhou znovupřečtení kapitoly, kterou Funésovi Girardot věnovla ve své autobiografii a tak dojemnou poctu snad Funésovi nikdo nikde nesložil. Přesto musím necitlivě podotknout, že předchozí spolupráce Zidiho a Funése Křidýlko nebo stehýnko se povedla trochu více a  ne všechny pasáže jsou tady tak skvělé, jako třeba úvod s Japonci. Navíc bych pochopil, pokud by třeba sekvence se skleníkem, byla pro citlivé povahy trochu moc...

♫LEPŠÍ SNĚŽNÝ MUŽ, NĚŽ-LI ŽÁDNÝ MUŽ.♫ Těmito slovy začíná film v podání Marty Kubišové píseň ,,Sněžný muž´´ , která by se mohla jevit jako klasický popový  šlágr své doby, ale náhodou svým pod povrchem provokativním textem a pojetím film výborně otvírá a už nastiňuje tu skvělou uvolněnou atmosférou a souboj a kritiku obou pohlaví. A že se je po písničce opravdu na co těšit... Velkolepé papání Vladimíra Menšíka opravdu nemá chybu a jsem rád, že se mu tuto scénu podařilo vidět nejen jako filmovému divákovi, ale i v podstatě i jako příznivci jídla. To pak hned člověka napadne jestli to s tím obžerstvím občas trochu nepřehání, načež pak dostane hrozný hlad a šel by se nejradši najíst. On celkově Inženýr Čert je opravdu rozkošná postava záhadného muže (nebo snad skutečného čerta?) křupanského charakteru i chování, které mu ale nebrání kritizovat ženský protipól a myslet si o sobě, jen to nejlepší. Vladimír Menšík předvedl v této roli nejen trochu jiný výkon než obvykle, ale rovnou herecký koncert.  Bravo, maestro. Jiřina Bohdalová mu zde jenom, ale zdatně sekunduje.Možná neměla tak vděčnou roli, ale řekl bych, že Bohdalka (i když se určitě nikde nějak nelíbila jako žena.:D), tak  v tomto případě měla i docela svůj styl. Musím říct, že v první polovině mě tento souboj pohlaví se surrealistickými nápadami, výraznou výtvarnou estetikou, humorem  a skvělými absurdními dialogy  v podání dvou socialistických komiků v netypických odvážných  polohách prostě hodně bavila. Dokonce i tak, že jsem občas uvažoval i o plném počtu hvězd, ačkoliv jsem  nepobral všechny metafory a konotace. Ale prostě jsem se si jen užíval ten nadhled  a absurdnost.  Ke konci to ale napoprvé na mě bylo už trochu moc zmatené a už trochu docházel dech. I tak se dá ocenit krátká stopáž, která to stihla ukončit ještě dostatečně včas. Určitě tento kouskek mohu bezesporu ocenit jako velmi zajímavou a unikátní hříčku a budu si chtít tu velkou komorní jízdu ještě někdy zopakovat.

Patrání nesourodé dvojce na cestách po odhalení pravdy z minulosti. Echm, kde já jsem to už viděl? Ano, v o pět let novějším československém Tlumočníkovi, který oproti Idě sklidil tak malý ohlas, že by mi bylo skoro trapné ho tady zmiňovat. Kdybych nenarazil na komentář uživatele honjanz, který si rovněž na Tlumočníka vzpomněl a píše, že měl větší šťávu. No, tak já si tedy taky přisadím a řeknu, že mě osobně československý, méně úmělecký příspěvek na podobné téma zaujal rovněž víc, ale Idu zatracovat nebudu. Protože taky pracuje s hodně zajímavými motivy, tématy, které mě baví a oceňuji, že i takovýto artový film se nekašlal na diváka a nabízí zajímavý příběh. I ta retro stylizace je povedenná. Nevýhoda pro mě, že to na mě i s takovým příběhovým materiálem působilo zbytečně odtažitě. Ale příběh mi byl sympatický. Slabší čtyři

Pěkný snímek z období 2.světové války z pozice  skupiny dětí putující do svobodné zóny. Mimo pohledu na krutost doby a jejich těžký a odvažné příbeh , tento film, ale režisérka dokázala právě spojit i s jistou dětskou poetikou,  severskou atmosférou pěknými záběry a dohromady to tvoří silné, poučné, přímočaré dobrodružství. Dětští představitelé moc fajn a sympatičtí. Zajímavý prvek byl i ten, že jeden kluk chvíli nacistické ideologii i věřil, takže to nebylo tak černobilé. Líbilo se mi to, moc ani nevím, co bych vytknul. Určitě by si film zasloužil distribuci.

Je vidět, že režisér Ivan Ostrochov je původně dokumentarista. Černobilé  záběry jsou skvěle nasmínamé a často si i zajímavě hrají se světlem (například v jedné sekvenci rozhovoru Stbáka s kněžím, kdy kněží je vidět a Stbák je jako tajemné zlo zahalen do tmy.) Jsou tady i jiné zajímavé nápady (například když je znějící hudba utnuta zaklapnutím auta). Dokonce ani ta studená atmosfera mi tak moc nevadila,  protože se mi nějak k té době a přísné bohoslovecké fakultě hodila. Co mi už trochu vadilo  (nebo minimálně vytvořelo takové dilema) a rovněž to může souhlasit s dokumentaristickým zaměřením tvůrce, že pohled do prostředí je sice ucházející, ale do postav se moc nedostaneme, pracuje se s nima  spíše jako s loutkami a to morální dilema pak taky tak nevyzní. Na první pohled jsou tedy Služebníci vesměs dokonalé sošné dílo. Ze studeného materiálu, ale zbyde i trochu studený zážitek a takhle asi režisér Ostrochov vážně zaboduje hlavně u festivalého diváka. Dokázal bych si tu látku představit zpracovanou i plastičtěji.  Ale jako úmělecký film to určitě má něco do sebe a je dobře, že to i takhle  vzniklo.  Váhám nad hodnocením a nakonec si dovolím mírně nadhodnocovat.

MŮJ DĚDA BYL OVČAK, MŮJ TÁTA JE OVČÁK A JÁ BUDU TAKY OVČÁK. Mým snem určitě není být ovčák a nepovažuji se za nějakého zeleného fanatika. Ovšem při krátkých procházkách do blízkého lesa mě taky občas přepadne zasněný  pocit, jak je mi tady hezky, klidně a sem tam si všimnu i nějakého přijemného  zvuku. Takže například ačkoliv hned první část,  která zobrazuje pomalým tempem a dlouhými přírodními záběry  dětství hlavního hrdiny, , na mě byla občas trochu zdlouhává, tak přece jen jsem si v ni nakonec  dokázal najít i menší zalíbení. Třeba  v  detailech jako ve výrazných zvukách přírody jako obyčejném šumění listí apod. Druhá část na vojně byla pro mě určitě nejlepší, protože nabídla střet člověka z  přírody s civilací a zaslepenou armádou. Když vedle rozkazů, povinnosti sloužit,  nejradši  nostalgicky hleděl  hrdina do dálky na racky a snil, tak jsem jeho pocity dokázal docela dobře pochopit a konečně se do filmu i trochu více vžíl.  Protože jinak i přes mnoho zajímavých aspektů, bylo na mě toto dílo až moc úmělecké, festivalové. Takže je vlastně kuriózní, že zrovna já jsem tady jediný komentující, protože věřím, že milovnící artových východních filmů budou tleskat a myslím, že jejich komentáře sem určitě patří více. Já jsem film viděl v kině na Letní filmové škole, jinak bych na něj těžko narazil. Výhodou takového sledování je, že si například více užijete některé ty detailní přírodní zvuky a záběry. Když to řeknu trošku buransky tak nevýhoda naopak je, že to nemůžete v případě nouze třeba  stopnout nebo se kouknout, jak velkou cestu jste s Únorem už prošli a jaká vám ještě zbývá. V první části se mi sice líbily ony zvuky a detaily, ve druhé snová nálada a i menší nastínění střetu kultur a jinak ten střet nebo jiné oživění mi tady osobně chybělo asi ze všeho nejvíce.  Chápu, že milovníkům podobných filmů nemůžu  brát tu dlouhou stopáž, i když třeba jako kratší zamyšlení by na mě osobně Únor  působil lépe, ale hlavně bych možná ocenil větší vytězení z tématu příroda vs.civilace, nebo nějaké exotické  či humorné oživení. To všechno třeba (přitom s podobným tématem) nabízí Šulíková Zahrada. Netušil jsem, že si zrovna na ni v nějakém komentářý vzpomenu, ale snad to je i důkaz toho, že mě občas může nadprůměrně zaujmout i film o přírodě. Tady ale u sebe zustávám u průměrného hodnocení. A radši ještě jednou upozorńuji, že určitě nejsem cílovka a jestli jinak východní úmělecké filmy zbožňujete, tento koment pro vás asi nebude vypovídající.

Pro podžánr  ,,Plášť a dýky´´ a kostymní historické dobrodružné příběhy nemám zrovna slabost a navzdory mému oblíbenému Bourvilovi bych Hrbáče asi ještě nějaký čas obcházel, kdyby se mi nepřiletl do cesty  náhodou díky uvedení na ČT 2. A nakonec jsem zhlednutí nelitoval. Dokonce jsem byl i lehce příjemně překvapen. Příběh je jednoduchý, ale má překvapivě spád a odsýpá. Dalším překvapením je pro mě akce, která by na svou dobu mohla být překvapivě  zdatně natočena,  určitě o něco  lépe než v o pět let starším Fantomasovi. Jean Marais nepatří k mým favoritům, ale zde mi byl třeba při dojemných chvílích s malou  Aurorou i sympatický a převlek za Hrbáče se mu opravdu povedl. Bourvilova přítomnost byla zase milé oživení. Trochu jsem nepobral proč mladou Auroru a kněžnu (tedy matku a dceru)  hrála stejná herečka. Očividně měl Hunebelle nějákou slabost pro dvě role obsazené stejným představitetelem (stejný případ Marais, Fantomas x Fandor.). Taky jsem trochu nepobral, že si mladá Aurora vlastně nakonec zasnoubila za Lagadera, tedy svého  o hodně staršího vychovatele. Ale tak v té době je to třeba možné. Tohle pro mě nejsou úplně zasádní výtky, protože jsem stejně mnoho nečekal a nakonec byl vlastně překvapen. Sice šlo o spíše jednorázové příjemné překvapení, než nějáký přelomový zážitek, nad kterým bych ještě další přemýšlel.  Pokud se mi zase Hrbáč náhodou nepřilete do cesty, znovu se na něj jen tak nepodívám. Ale tak trochu překvapení to bylo, takže si dovolím mírně nadhodnocovat a přidat slabší čtvrtou hvězdou.

MŮJ KUFŘÍK. Ve skutečnosti tato velká kufříkovská story pochází původně z divadla a to  už z konce padesatých letech, kdy s ni Louis de Funés (ještě před dobou své největší slávy) na divadelních prknech slavil svůj  první  velký úspěch. V době jeho největší popularity na dávný úspěch navázal obnovenou premiérou a reprízami na začátku 70.let a v 60.letech tímto filmovým zpracováním. Jak moc je převedení divadelní hry na filmové plátno režisérem Edoardem Molinarem  invečně zpracované moc posoudit neumím. Divadelní original jsem až na krátké kolující náhravky na YT nikdy neviděl a dneska už ani nikdy neuvidím. Takhle mám k dispozici jen toto filmové zpracování. Úvodní půlhodinka plná rozvinutých dialogů mezi Louisem de Funésem a Claudem Richem je možná trochu zdlouhavá, ale i tak mají ty rozhovory mezi oběma herci různé generace svoje kouzlo.  A z nenápadného začátku  se s přibývající záměnami, informaceni a postavami rozjede velká jízda, která graduje až do samotného finále.  Ale i přesto se vtom pozorný divák snad neztratí  a vtip s záměnou kufříků je opakován jen rozumně tříkrát ve fazích překvapení, opakování průsvihu, pointa, takže nezačne být trapný.  Co se týče Louise de Funése, někdo může namítat, že je všude stejný. I já jsem měl někdy sklony se v jeho herectví šťourat a považovat jej občas za rutinní. Ale na druhou stranu mě i  tady (a možná hlavně tady) fascinuje, jak ve své typické roli podává neuvěřitelně energický výkon  s vynikajcí pohybovou a mimickou stránkou...A když za doprovodu rozsáhlé gestikulace a tance vyzívá svého maséra, ať otevře kufrík načež pak lítá po domě a vykřikuje,  že je blázen, tak to je prostě geniální a milovník bláznivého humoru musí mít z takového čísla radost.  Co teprve jeho legendární pantonimické zhroucení...za němého úžaslého sledování maséra, dcery a manželky. Nejen tady  je vidět, že film nestojí jen na rtuťovitém Funésovi. Všechny další významnější jsou perfektně napsané a sehrané karikatury. Dobrosrdečný masér trpící na nervy, oplývající opravdu početnou svalovinou, ale omezenou mozkovinou  v podání Mario Davida, vykutálený podvodníček vědátorského typu v podání Claude Richa, pohledná, ale poněkud na nervyjdoucí vzdorující dcera, natvrdlá manželka v podání Claude Gensac a samozřejmě vždycky vděčný přičmrnádač Paul Préboist jako sluha. To všechno jsou skvělé figurky, které s Funésem vytváří skvělou souhru a bez nich by to nebylo ono. Myslím si, že je Oskar skvělý případ staré dobré francouzské komedie, navíc komorního salónního typu. Zamrzí snad jen, že nikdy neuvidím excelovat Funése a Davida v divadelní verzi.

Uživatel Courtenmanche to tady zabil komentářem: ,,Chybělo tady hodně věcí, ale nejvíce doktor.´´ Dá se říct. Jenomže tohle je prostě film Bertnarda Bliera. Znamého provokativního režiséra, jehož vrcholné provokaterské dílo Buzíci jsem tedy neviděl a ani mě příliš neláka. Jenomže tady mi přišlo, že by se Blier mohl zapomenout a natočil poměrně normální drama. No, na své provokáterské choutky Blier nezapomněl ani mimo komediální žánr. Jenomže Otčím není jen provokativní, Otčím je v první řadě hodně křehký. Tak moc, že se mi v podstatě těžko okecavá. Ale hned úvod, kdy hlavní postava Remi sedí u piana, glosuje dění a začíná vyprávět svůj příběh mě zaujal svou kompozicí. A celý ten začátek vyprávění ještě bez nějakých sexuálních motivů, naopak s tématy jako krize středního věku, smíření se smrtí blízké osoby a úkolem sdělit smutnou zprávu a stát se opatrovníkem byl hodně citlívy a velmi se mi líbil. Následujícím děním jsem byl trochu šokován a i občas uvažoval, že to vypnu, ale na to bylo moc napínavé, jak tato partie dopadne a celý film  už  mě  moc pohltil. Blier  zde vytvořil opravdu neotřelou imitimní zápletku s neokoukanou podmanivou atmosféru. Mnohdy i za doprovodu klavírních melodíí a po celou dobu věčně zasněných a zasmušilých očí  vynikajcího Patricka Dewaere a s velmi zajímavým výkonem mladičké Ariel Besse, která ve své první a téměr jedinné roli byla velmi působivá a musím říct, že nakonec na mě nakonec velmi zapůsobil celý film. Pokud tedy pominu závěrečnou sekvenci  s holčičkou nové znamé, kterou vnímám  jako zbytečnou samoúčelnou provokaci na závěr, kterou si v tomto případě mohl Blier odpustit a byla jak z jiného filmu.