Pierre

Tradičně skvělá Iva Janžurová je tentokrát teprve fascinující. S dvojrolí odlišných sester hodné a zlé si dokázala vynikajcím způsobem pohrát a obě je skvěle odlišit. Samozřejmě  ji k tomu pomáhají i velmi dobré masky, ale ona je dokázala oddělit i hlasově. Jinak prakticky hned úvodní sekvence nad hrobem s varhanní hudbou mě dostala do správné mrazivé nálady a napětí. Juraj Herz prostě strašidelnou atmosféru udělat uměl a chválit ho za to by bylo nošení dřiví do lesa. Já tedy na oplátku horrory až tak nemusím. Avšak musím říct, že tentokrát šlo o inteligentní horrový kousek a ta mrazivá Herzovská atmosféra mi sedla více než v případě třeba Panny a netvora, která mi příjde nevhodně zařazována do pohádkového žánru a dokonce se často nemístně  objevuje v  programu mezi standardními pohádky o Vánocích. Zatímco tohle je poctivá žánrovka s jasně srozumitelným příběhem avšak řadou artových odboček, kdy jsem si možná chvíli potřeboval zvyknout na určité extravagantní a útržkovité podání. Ale pak  se mi třeba konkrétně motiv a atmosféra halucinací zdál velmi zajímavý. Ony všechny ty motivy nejdou ani na první dobrou pobrat. Takže tím si možná říkám, že až zase najdu  odvahu (za pár dlouhých let.:D) mohl bych se na Morgianu podívat znovu. A už teď jsem zase o něco lépe připraven na Herzovo vrcholné dílo Spalovače mrtvol.

Dobrá.  Tak se po koronavirové pomlce konečně zase otevřela kina. Při pohledu na červnový program bych snad i našel pár tipů, ale nebylo jich tolik, aby nešlo uvažovat i  o návštěvě novinky od Pixarů. Vlastně proč ji nezkusit? Na některých Pixarovských kouskách jsem vyrůstal (Toy Story), některé uznávám, některé mě zase nechávají zcela chladným. Ovšem navzdory všemu možnému má ta značka z nějakého důvodu pořád svoje jméno a ať natočí kdokoli cokoli animovaného tak si většinou pořád vyslehne, že to ujde, ale na Pixar to nemá. Přestože čtvrté pokračování Toy Story bylo pro mě od Pixarů třeba velkým průserem  V hlavě mě nechalo spíše chladným (až na slona Pin Ponga), volně navazující Duše je docela fajn. Vesměs...Úvodní seznámení s hlavní postavou v reálném světě je takové trochu moc rychlé a brzy na to se dostaneme do nebeského pohádkového světa, který je sice opět velmi zajímavě vymyšlený a tenotkrát i obohacen o různé hrátky s druhy animace, ale i tak mi  znovu až tolik nesedl a některá ty pravidla jsem snad ani nepochopil. Jenomže jak se dostal hlavní hrdina Joe se svoji svěřenkyní číslo 22 na svět a vzájemně se obohacovali, začalo to docela příjemně oddychově klapat, byt možná ne něj vyjímečně, ale to nevadí. A finále mělo docela solidní katarzi na jejíchmž vyrcholení Pixar hezky ukázal, že když umí, tak opravdu zahřeje na duší a  naběhne i k dojmutí.  Docela mě pobavil i český dabing. Václav Kopta na hlavní roli byl super nápad. A první návštěva kina  po bambilionu letech se jen tak přejít nedá. Takže takové slabší, ale smířlivé čtyři.

ŘIKAJ ŽE JSEM PODOBNÁ...JANŽUROVÝ? Patřím do mladší generace, ale tento film je pro mě další důkaz, že šedesatá léta se projevovala i v Československu. Zde například ve jmenování různých domacích i zahraničních hvězd běžně v dialozích, včetně zminěné podoby na Ivu Janžurovou u hlavní postavy zahrané Ivou Janžurou (:D), která je herecky opět parádně autentická . Také jsou všudypřítomné (občas až rušivě a nadbytečně) tehdy populární  songy od Karla Svobody.  Dalším zajímavým a zároveň sporným motivem  jsou snové sekvence, kdy si hlavní hrdinka představuje ostatní postavy, jak v nedalekých jeskyních tančí. Tyto sekvence popravdě překvapí (ufff, do Růžičkové bych tanec na Lady Carneval opravdu netipoval ) a jsou snovosti i zaujmou, ale jejich zařazení je trochu diskutabilní. Nejen v tomto motivu jde ale poznat, že se zde snoubí nálada doznívajícího šedesátkového uvolnění ve jmenu Prážského jara s atmosférou po srpnu 1968, kdy jako by se vše vracelo do starých nudných stereotypních kolejí. Já jsem příslušník mladé generace. Ale i  sama Iva Janžurova zmínila, že byli během natáčeni všichni rozjařeně zklamáni a odhodlani vzpírat se osudu. Je to na tom vidět. Hlavní hrdinka Dana by se ostatně asi  taky chtěla vzpírat osudu. Minimálně  vypadnout ze zapadlého motorestu a dostat se na prestižnější místo. Jenže proto tak nějak nic nedělá a její život se tak nějak táhne odnikud a nikam v šedi doby. No, nemohl jsem se ubránit pocitu, že navzdory motivaci tvůrců je na tom  (i když pravděpodobně záměrně) podobně i tento tento film.  Jako exkurs do své doby je bezpochyby zajímavý a za televizních reprízu po dlouhých letech to stálo. Však i já jsem našel řadu zajímavých aspektů. Natáčení muselo být zajímavé nejen pro Ivu Janžurovou , takže se nedivím, že s odstupem času označila snímek  za její  nejoblíbenější ze svojí kariéry.  Jak už ale bylo zmíněno nade mnou je trošku škoda, že stejné pozornosti jako vyobrazení doby nebylo věnováno většímu napětí v příběhu. A tak se mi ospalý děj i trochu ospale  sledoval.  I proto tedy to hodnocení bez čtrvté hvězdy.

DOCHÁZÍ MI TRPĚLIVOST. Řekne v jedné scéně major Kalaš jednomu z podezřelých. Devízou Kalašovek jako by opravdu bylo, že trpělivost při vyšetřování  ztrací nejen  major Kalaš, ale i divák a atmosféra netrpělivé  nejistoty je intenzivní.  Byť tentokrát ve mě ta netrpělivost spojená se záhadou a nechutným zločinem zůstala nejintenzivější asi tak hodinu. Pak už jsem se přestal mást a identita vraha mě pomalu správně napadala. Ovšem lapení přes video s vymyšlenou pastí bylo i tak skvěle. Vyzdvihl bych i dobrou práci s neznámými hereckými tváření. Navíc se v černobilé trilogii Kalašovek s Hrušínským stupňuje u jednotlivých dílů vzestupně závažnost hlavního tématu a tady u trojky, už jde o nechutné zločiny pachané sadistou na dětech. Což je docela i na svou dobu  v Československu odvažné. Přesto se mi minulý díl zdál o trochu lepší. Zde pro mě mělo například občas výkyky tempo. Ale i tak pořád solidní podívaná.

Ale jo. U Claude Zidiho oceňuji,  jak jeho pozdější kousky, kdy se mu již podařilo gagy skloubit i se souvislým příběhem a spolupracovat s mnoha hvězdami francouzské komedie, tak i tyhle začátky s bažanty, protože prostě čpí krásnou láskou ke hravosti, rošťáctví a grotestnosti. Ano, Bažanti byli super a to natáhnutí série gagů do celovečerního filmu je mi taktéž velmi sympatické. Nakonec i ta jednotná línie se sportem se podaří  udržet a že mě jinak sport tolik nebaví, tak tady byl fajn. Ostatně pro lásku se vyplatí i sportoval a u té smrštĕ gagů si ani nešlo vydechnout. Byť některé jsou geniální, některé splynou a některé se pohybují až trochu na hranici trapnosti. Ale v celkovém dojmu jde o příjemné hravé antré s milou atmosférou, které tentokrát obohatil i mistr malých roli Paul Préboist se svým (filmovým) tlustým synkem. Snad jen trošku škoda, že oproti úvodnímu dílu nebo Velkému bazaru Bažanti film neobohatili o hudební nádech a neobstarali nějáký song. Ale úvodní melodie je vynikajcí. A jinak všechny případné nedostatky vynahradí to, co jsem napsal již u předchozího dílu. Bažanti byli (minimálně ve svých začátcích) velmi sympatičtí.  Jejich hravost je chytlavá, bral bych je hned za kámoše a chtělo by to podobné  optimistické party i dnes.A podobné párty jako jsou tyto filmy taky.

Kalašovská série postupuje dál a ještě lépe. Tajemná černobillá kamera a rozvíjení jednoho zločinu o další sérii tragédií, která se stává prakticky nevyřešitelnou a má plno případných vínků. Tohle všechno mě bavilo už minule.Ale tentokrát se to obejde bez za vlasy přetaženého konce a motivy znásilňování dívek a atmosféra venkova jsou  ještě takové intenzivější a  osobnější. Všechno o to dohromady vytváří takové napětí, že už jsem si netrpivě přál, aby vrah odkryl tvář.A ta závěrečná rekonskrukce ve sněhu se zaměřením na to klapaní bot. Taky skvělé. Celkově velmi dobrá práce.

Děkuji ČT, že hru natočila. Z několika důvodu chápu proč se těší tak velkému diváckému zájmu. Jedním z nich je bezesporu Iva Janžurová, která snad s přibývajícími léty ještě zraje jak víno. Dříve takové  zábavné třestidlo je dnes ve vyzrálém věku jako královna tak lidská a autentická, že by si ji snad mohla vyzkoušet i v reálu. Přesto představení nestojí jen na ni a její partneři podávají srovnatelné výkony. Ostatní komentující vyzdvihují především Taťjanu Medveckou a Igora Bareše (jehož premiér má pravda asi nejvíce prostoru, jeho linka je až dojemná a líbilo se mi, jak zahrál i takové detaily jako machání fotografíí.:D ) Ale mě se tak nějak líbili všichni. Včetně Jana Hartla v roli komorníka, který ty elegantní gesta dokázal vystihnout tak dobře, že i on působí jako by v této práci obstál i v reálu. Velmi hezká a elegantní je také celá scéna. A celkově (jak už také někdo zmínil pode mnou) bych souhlasil s tím, že zatímco  pro Brity nejspíš půjde o tradiční vyobrazení jejich poměrů, tak pro našince je ta noblesní královská atmosféra (byť občas zatížena těžkou politikou) teprve osvěžující, poučná a tak  vzdálená  tomu, jaké poměry v současné době  probíhají tady v ČR, že to člověka až přenese jinam a cítí se v dobré společnosti. Atmosféra a herecké výkony, to je právě to na čem představení z mého pohledu nejpevněji stojí a táhlo mě. Řada  rozhovorů královny s premiéry na mě jinak byla na tak  velké délce jinak  občas trochu moc statická a vyčerpávající.  Může to být bezpochyby i tím, že opravdu nejsem ještě povolaný na to abych znal dobře  tehdejší politické reálie a musel jsem si před zhlédnutím vystačit jen  mini studiem na wikipedii. Přesto jsou ale dialogy z větší části solidně napsané a zajímavé. Takže se u toho nedá moc nudit. A  pokud se tak stalo na druhou stranu  zase  většinou nastalo nějaké oživení, které mě z toho vytáhlo. Jako třeba rozhovory Alžběty s jejím mladým já a hlavně zajímavé morální dilema, že královna musí vždycky stát za svým premiérem, i když s ním nesouhlasí. Což si nakonec Alžběta vyřeší tím, že je pro premiéry pořád užitečnější než prezident, který by se jim do všeho vrtal. Nakonec i emoce se v určité míře dostaví a musím říct, že s odstupem se mi i některé pasáže ze hry pořád uchovávají v pamětí a kdybych dostal příležitost hru si to dát naživo, určitě bych neodmítl. Takže určitě v pohodě dojmy a díky již zmíněné atmosféře a hercům budu na tohle asi dost vzpomínat.

Moje první viděná a zároveň první natočená a nejhůře hodnocená černobilá Kalašovka mi i přesto z velké části případa jako solidní podívaná. Snad je to tím, že zatím nemám srovnání s pokračováními. Ale již zde Petr Schullfoff  dokázal pomocí černobilého vizuálu a tajemné kamery vytvořit velmi solidní temnou atmosféru. A to třeba hned v první sekvenci, kde  sledujenme neznámého chlapce balícího si věci a poté prchajícího  na neznamou cestu, kde ho   (Pozor Spoler!) přejede neznámé auto.  Už tohle vypadá docela mrazivě. Co se týče dua  dua vyšetřovatelů Hrušínský-Brzobohatý, ti  se nemusí ani nějak snažit o nějaká velkolepá gesta, jim tak nějak stačí, že tam jsou.  Dokonce ani to občas kritizované pomalé tempo mi tak nevadilo, naopak mě úspěšně  ponechávalo v docela intenzivním napětí, jak to dopadne. Bavilo mě jak se zdálivě banální případ pohyboval stále v  docela ,,přízemních záležitostech´´ jako těžké rodinné vztahy, vykrádání chatek, žárlivost, které ale tvořily další  velmi zamotané rozměry, až se pro vyšetřovatele stávalo takřka nemožné případ roztlosknout.  Myslel jsem si, že skoro žádné řešení by mě už nepřekvapilo. A přece se tak stalo, bohužel negativně.  Tolik kritizovaná špionážní línie poplatná době vzniku se sice dostaví až zhruba na posledních dvacet minut, ale i to stačilo na to, aby dobrý dojem zkazila.  Dalo se čekat cokoli, ale když byla do spíše komorního (ale řádně zamotaného )  detektivní příběhu nakonec zamotána i (Pozor Spoiler!)  špionáž pro  Západní Německo (Konec Spoileru!) tak se mi to zdálo vystřelené tak rychle a šroubovaně, mě to akorát otrávilo a ztratil jsem se vtom. Nakonec ale zase nutno podotknout, že pachatel se odhadnout fakt nedal a i kvůli zjevným kladům a faktu, že mě to dlouhou dobu bavilo nakonec čtvrtou hvězdu  neodeberu. Echm, radši bez přemýšlení.

Vávrovu Husitskou trilogii provází zvláštní pověst. Často je osočovaná z pokřivování historie poplatné době. Zároveň je ovšem považována za klasiku a klenot československé filmografie  a na svou dobu je nazývaná velkofilmem.  Přesto jsem se dlouhou dobu trilogii vyhýbal. I jako mladšího ročníka mě staré filmy velmi  baví a jsou mým zájmem,  ale tohle mě nedokázalo nalákat a dýchalo to na mě na první pohled jistou nepříjemnou archaičností. Nakonec jsem ale k (zatím alespoň prvnímu dílu trilogie) shodou okolností dostal a zhlédl. Minimálně jsem nakonec rád, že jsem si odškrnul rest a snímek  jakožto klasiku viděl. Trošku jsem doufal, že tam jakožto laik ty agitační prvky až tak nepoznám. Asi jsem byl předem trochu zaujatý, ale prostě hned na začátku z toho bohužel  trčely  na sto honů. Všechny ty plakátové postavy ,patetické dialogy, sošné herecké výkony a Jan Hus myslící  sice na Bibli, ale hlavně  na lid a  fujfuj vrchnost  mě trochu vyvedly z míry a zacházely až do nechtěné parodie. Trochu živé vody do toho dával Karel Hoger jakožto živelný král Václav IV, který mi přišel jedinný jako plastický člověk z masa  a kostí. Jinak jsem se bohužel často neubránil nechtěnému výtlemu a radši to ani nebudu dále rozvádět.   Ale po menším výsměchu má přijít uznání.  Jsem naprostý laik na historii a příběh Jana Husa byl už tolikrát, zmiňovaný a zapsaný v učebnic dějepisu, že si možná ani člověk neudomí, jak moc se doopravdy obětoval a jakou má jeho příběh dodnes sílu a přesah (ach, ten patos, že?). A to přece jen ani v 50.letech nedokázali zahrabat pod zem. Hus mi zde přišel trochu zdeformovaný, ale něco z něj tady snad přece jen zústalo. Po hodině, kdy jsem film bral spíše jako exkurs do doby do 50.let a tehdejší pohled na historii, to přece jen nabralo jisté osobní grády. Ten příběh prostě nešel úplně smazat,  takže to jistým způsobem i gradovalo. A pasáž v malé tmavé vězeňské komůrce mě už i jistým způsobem dostala. Závěrečná sekvence po upálení  se zase ve stylu takového nepříjemného agresivního patosu, ale co už. Celkově nechci filmu určitě upírat jisté filmařské kvality a vysmívat se nemalému zástupu příznivců. Já s panem Vávrou na jedné lodi úplně nejsem, ale párkrát se mi během sledování podařilo na ni nastopit. Takže přestože to na mě bylo občas moc archaické, zatuchlé dobou, sem tam nechtěně směšné a  tak nějak vyčerpávající, výsledný dojem je tedy určitě minimálně smířlivý.  A I TAK JSEM SVOBODEN, MOHU SE SVOBODNĚ ROZHODNOUT.

Mám rád holky  a Amélii..Ale tu z Montmartru. Zato ale nemám  rád kliniky, přísné řády a cizí prostředí. A navíc dokážu velmi dobře pochopit jak je těžké bojovat a smířit se s astmatem, jak musí být nějaké sanatorium vopruz a že z z toho všeho pak člověk leda tak zaškplej, tak hlavní hrdinka Ami je někdy opravu protivná až moc.  Příští měsíc mám taky jet na nějákou chatu do hor, tak uvidíme jestli tohle budu říkat i  potom.