Otčím

Je "Nevlastní otec" (evropské jazyky obvykle používají dvou slov, z nichž jedno je "otec", otčím zní - podobně jako macecha - zbytečně pejorativně) vědeckou studií nebo uměleckým dílem? Nejlépe bude vzít půl z toho a půl z onoho: uměleckou studií. Nejde tu však o nějaký další pohled na "lolitu", alespoň ne na takovou, jak ji definoval Nabokov. Marion je prostě žena, i když dosud poměrně mladá - a ve své věci má jasno. Vyjadřuje se upřímně a přímo, i když její část dialogů je snad možná, ale sotva pravděpodobná. I když se její sexuální orientace vyvíjela dlouho: sama říká, že svůj vztah k Rémimu prožívala odedávna (přes svoji zesnulou matku). Aby to nebylo tak jednoduché (a aby to mohl být film), jsou tu ještě dvě zásadní postavy: Marionin otec (nakonec přece jen pevný kus země, u kterého se dá zakotvit) a Charlotte (stejně útloboká jako Marion - a jako Rémi také s dcerou, jenže vlastní). Blierovým řešením je nakonec jakýsi smír, přičemž divák sotva pochybuje, že skutečné peripetie teprve přijdou. Marion rozpoutala karmickou bouři, a sotva se dá vytušit, koho trefí první blesk. Pozn: Rémiho jsem z toho v podstatě vynechal, jejho postava mi nepřipadá příliš zajímavá, a je také lépe čitelná, i když asi právě on "to všechno schytá". (03.08.2017)

Příběh o přitažlivosti, lásce a hledání svého místa v otázce vztahu. Příběh zamilované dospívající dívky ke staršímu muži. Ne, tohle není známý příběh ´Lolita´ od literárního autora Vladimíra Nabokova, jehož román byl dvakrát zfilmován. Nabokov psal o dospělém muži, který se zamiloval do dospívající dívky, ale tento francouzský snímek vypráví sice svým smyslem o obdobném vztahu, ale z opačného hlediska. Scénář napsal sám autor své vlastní knihy a dokonce se posadil i na režisérskou stoličku, takže vše náležitě pojal plně dle svých představ. Námětem se taktéž jedná o provokativní dílo, které některé kritiky skutečně vyburcovalo, neboť zcela mylně poukazovali na údajný incest. Umělecké pouto k dané problematice má ucelený francouzský šarm nejen z daného pohledu, ale i atmosférou a určitou dojemností. Příběh zkoumá křehkou rovnováhu milostného vztahu, který po divácké stránce vyzývá a provokuje zároveň. Ono se tady hlavně poukazuje na souběh dospívání dívky, která ve svém životě prožívá něco nového, čímž se ve své zmatenosti nových pocitů toho snaží využít a to s někým, kdo je k ní nejbližší. Smyslné a milostné aspekty mladičké dívenky ke staršímu muži jsou hlavní devízou děje, který vyvolává víc otázek než odpovědí. Ano, stejně jako výše zmíněná ´Lolita´ tento příběh upozorňuje na společenské  předsudky v rámci daného poznání a postoje v oblasti vztahů bez ohledu na věkový rozdíl. A tak vzniká otázka nejdůležitější. Může se ve skutečném životě něco podobného stát? (20.03.2022)

Hmm... Ospalé hnědé oči Patricka Dewaereho, propadajícího momentální touze po čtrnáctileté nevlastní dceři, po tragické smrti její matky. Ač byl sveden, ve vztahu pokračoval a posléze se z něj snažil vymanit a pokračovat v normálním životě. Na mně až moc křehké...I když herecké výkony dobré, víc jak tři to nebude. (03.08.2014)

Pěkně se to zamotalo, lolitské problémy, ztráta blízské osoby, otecký komplex, sexuální frustrace a nad tím vším ční herecký výkon Patricka Dewaereho (skvělý v Buzících, sebevražda rok po tomto dílku) jehož mimika nebere konce. V podstatě beze slov lze s jeho obličeje a řeči těla vyčíst co prožívá a co říká. Další plus z mého pohledu jsou krásné interiéry (i exteriéry) francouzský bytů. Škoda, že zde není uvedena hlavní dívčí postava též dobře zahraná Ariel Besseovou (http://www.imdb.com/name/nm0078769/), tato herečka to zahrála ve svých 15-ti zkušeně, po té již moc nebyla vidět, dnes žije na jihu Francie a provozuje živnost. (19.01.2008)

Uživatel Courtenmanche to tady zabil komentářem: ,,Chybělo tady hodně věcí, ale nejvíce doktor.´´ Dá se říct. Jenomže tohle je prostě film Bertnarda Bliera. Znamého provokativního režiséra, jehož vrcholné provokaterské dílo Buzíci jsem tedy neviděl a ani mě příliš neláka. Jenomže tady mi přišlo, že by se Blier mohl zapomenout a natočil poměrně normální drama. No, na své provokáterské choutky Blier nezapomněl ani mimo komediální žánr. Jenomže Otčím není jen provokativní, Otčím je v první řadě hodně křehký. Tak moc, že se mi v podstatě těžko okecavá. Ale hned úvod, kdy hlavní postava Remi sedí u piana, glosuje dění a začíná vyprávět svůj příběh mě zaujal svou kompozicí. A celý ten začátek vyprávění ještě bez nějakých sexuálních motivů, naopak s tématy jako krize středního věku, smíření se smrtí blízké osoby a úkolem sdělit smutnou zprávu a stát se opatrovníkem byl hodně citlívy a velmi se mi líbil. Následujícím děním jsem byl trochu šokován a i občas uvažoval, že to vypnu, ale na to bylo moc napínavé, jak tato partie dopadne a celý film  už  mě  moc pohltil. Blier  zde vytvořil opravdu neotřelou imitimní zápletku s neokoukanou podmanivou atmosféru. Mnohdy i za doprovodu klavírních melodíí a po celou dobu věčně zasněných a zasmušilých očí  vynikajcího Patricka Dewaere a s velmi zajímavým výkonem mladičké Ariel Besse, která ve své první a téměr jedinné roli byla velmi působivá a musím říct, že nakonec na mě nakonec velmi zapůsobil celý film. Pokud tedy pominu závěrečnou sekvenci  s holčičkou nové znamé, kterou vnímám  jako zbytečnou samoúčelnou provokaci na závěr, kterou si v tomto případě mohl Blier odpustit a byla jak z jiného filmu. (02.08.2021)