Pierre

Zajímavé drama o tom, jak to dopadne, když se idealismus, přátelství a dobrosrdečnost spojí s falešnosti, závistí, nepřejícností a zlatokopectvím.  Jean od Floretty sám o sobě určitě působí silně a  dovede k zamýšlení,  pokračováním pro mě ale tato smutná a poučná balada nabrala ještě vyšší rozměr. I Yves Montand mě ještě více zaujal v druhém díle, ale Geráld Depardieu je v té poloze  dobrotivého taky dojemný.

Víte, taky mám stejně jako hlavní hrdina občas problém rozeznat, co je realita a co fikce, vadí mi příjit na film do kina třeba jen o dvě minuty později a vždycky bylo mým snem zaslechnout ve frontě v biografu debatu dvou vášnivých  intelektuálů (:D). No, to trochu vtípkuji. Ale Woody Allen mě v úvodním představovaní své hlavní postavy a u následného nezdárného rande v kině hned přivodil několik výtlemů. Zároveň  hned v první čtrvthodince opět dokázal najít některé znaky chování, které jsou možná netypické, ostatní často můžou štvat, ale dá se v nich tak nějak snadno najít. Postupem času tempo tak nějak zvolní i zvážní. Přiznám se, že mi opět občas neseděly některé typické Woodyho sexistické narážky. Stejně tak mi vlastně trochu příjde zvláštní jeho vkus na ženský. Ale musím uznat, že ačkoliv mi Diane Keaton zpočátku typově  úplně neseděla, tak nakonec jsem si na ni celkem zvyknul, s Woodym dobře ladila a fakt jim to spolu šlo. Echm, opravdu skoro jako v pravém životě. Že by tento film byl fakt sám jejich život? No, určitě jde o  snímek pro zkušené u kterého si v hlavě zapisuji, že se na něj někdy  kouknu znovu s dalšími životními zkušenostmi....třeba až mi bude třícet let.:D K tomu abych  byl naprosto nadšen jako u některých jiných Allenových filmů mám možná moc velký dojem, že tento film je hlavně pro lidi, kteří už si sami prošli nějakým vztahem. Ale už teď jsem musel samozřejmě (mimo skvělého úvodu), ocenit zajímavou a rozhodně neotřelou studii vztahu dvou neurotiků protkanou některými samostatnými zajímavými nápady (občasné prolomení čtrvrté zdi a za mě asi nejlepší dvojitá obrazovka u psychologa.) Díky těmto různým vychýtavkám a ne úplně chronologickému ději je film ještě víc unikátní, ale pro mě se stával občas i kvůli tomu trochu chaotickým a útržkovitým (byť uznávám, že možná záměrně, protože přesně takový byl vlastně vztah hlavní dvojice.) I tak je zajímavý, že mě závěrečný sestřih jejich společných chvilek málem dojal a pustil jsem ho i opakovaně. A jinak  některé  slabší momenty stejně často vytrhl nějaký Allenovský vtípek (sledování vs špehovaní.), postřeh či myšlenka, které  mě zase dostaly do správného  náladění. Patří do toho i to, že se v podstatě člověk zamilovavá do těch, které nemuže mít, do těch nepravých (i když by mě ani nenapadlo, že se může někdo zamilovat do zlé čarodějnice ve Sněhurce.:D Ale, že bych nikdy nechtěl patřit do spolku, který by přijal někoho jako jsem já?  Hmmmm, na tom už něco asi bude.:D) I tohle je zajímavý:  NEDOKÁŽU SI NĚCO UŽÍVAT, POKUD SI NEUŽÍVAJÍ VŠICHNI. POKUD BUDE NĚKDE V ROHU JEDEN CHLAPÍK HLADOVĚT, TAK MĚ TO POKAZÍ CELÝ VEČER.

Echm, tak banda zločinců tady vypadá spíše směsně a nápad vykrást banku bych jim asi nevěřil. Naštěstí hlavní pozornost je věnována tajemnému policistovi Maxovi (ve stylovém minimalistickém podání Michela Piccoliho), zahadné prostitutce Lile v podmanivém podání legendární Romy Schneiderové a jejich neobvyklému nesourodému vztahu, do kterého se Max dostane, aby navedl zločince, kterým je Lily blízká k případné první velké akci a chytl je při činu. Unikátní metoda a námět přinese nejeden pozoruhodný motiv jako kam až může člověka dohnat touha po úspěchu a náhlá neočekáváná láska, což zaujme.Společně scény Maxe a Lily byly pro mě určitě nejlepší z celého filmu a mezi Piccolim a Romy to tedy velmi zajímavě tajemně jiskřilo. Trochu škoda, že nebylo do děje více zakomponováno další morální dilema, že vedoucí bandy je Maxův bývalý příběh a Lilyn současný partner. Jinak dobrý příběh s pozoruhodným vnitřním napětím, hlavní dvojící a závěrem.

Námět o učitelích, co se rozhodnou na základě jedné teorie začít pít alkohol v práci a vyzkoušet, co to s nimi udělá mi papírově přišel hodně přetažený za vlasy. Přestože se ho Chlast (nejspíš?) snaží napojit (mimo jiné) i na reflexi dnešní doby (děcka bez zájmu závislí na mobilu a chlastu, manželé na sebe nemají čas, celá doba je prostě znuděná), tak tyhle motivy jsou spíše jen načtrnuty. Ale  dokážu pochopit, že pokud se člověk dostane do určité životní krize, kdy mu život nic nepřináší a je ze všehho znuděný, může ho hned napadnout alkohol jako prostředek, jak se z takových problémů dostat. .A na začátku toho všeho může být vlastně jen prostá zvědavost. A já byl určitě zvědavý, kam takový nápad dojde, takže mě to již od začátku bavilo,  nenudil jsem se tak nějak po celobu  (jen možná zkrátit konec)a tenhle kino zážitek byl určitě o víc pohlcující než u minule viděného Oscarového kusu Země nomádů. Jenom jsem tařka Cimrmannovsky, nahlodán, jestli jde o varování před alkoholem nebo naopak alkoholickou agitku (:D). A i  když Vintenberg v závěru utopil všechny potencionální morální dilemata stejně jako možná hlavní hrdina návrat k manželce (to už nevíme), tak taneční číslo pana Mikkelsena, které se již teď stává legendárním mě také chytlo a pohupoval jsem se do rytmu. Echm, tak asi taky taky za to ta čtvrtá hvězda (:D).

Na Monsieurovi mě lákalo spojení Jeana Gabina s Philippem  Noiretem a s ňoumou francouzské komedie Jeanem Lefébvrem (ňouma se nakonec ukáže jen v jednom záběru a s Gabinem ani Noiretem se nepotká.) Dalším lákadlem byl plakát s Gabinem netypicky rozesmatým od ucha k uchu. Kdo se dokáže na podobé pamětické komedie pořád naladit, bude se snad taky o filmu alespoň příjemně usmívat. Dobová zápletka o budování nové identity po údajné smrti je trochu naivní (Gabin je podle všeho významný bohatý člověk, ale nikdo ho za celou dobu neindetifikuje) a taky trochu nedotažená. První půlhodina s vykrádáním vlastního trezoru by se klidně mohla  vypustit stejně jako tahanice o Gabinovo děditví. Oboje tak nějak vymizí do ztracena. Film se klidně mohl hned od začátku zamřit na Gabinovo nové povolání komorníka ve snobské rodinně, v jejíchž domě to žije samými problémy. Jasně, samé milenecké trable v pamětnické komedii asi nepřekvapují. Mně to ale připomnělo některé naše české pamětnické komedie, ale oproti nim je Monsieur více konverzační, má lepší technickou stránku a méně teatrální herecké výkony ve vedlejších rolích. U takovéto salonní komedie bych ale čekal výraznější rozšíření zápletky o další rozměry, záměny apod. V tomhle Monsieur trochu selhává  a škoda, že si na to taky  nenechal více prostoru. Jean Gabin ve spojení s Noiretem je ale  stejně unikátní jako samotná jeho přítomnost v ryze konverzační komedii, která dýchá i díky němu přece jen pořád jistým pamětnickým šarme a  má takovou milou starosvětskou atmosféru. Na roztomilou Mirellie Darc a tradičně charismatického Jeana Gabina se dobře dívá, má to nedostatky, ale rychle to v příjemné náladě uteče  a se slabostí pro francouzské komedie přidávám i čtrvtou hvězdu.

VZPOMÍNKY, KTERÉ V PAMĚTI NEZMIZÍ, BUDOU ŽÍT DÁL. To je svatá pravda. A svatá pravda taky je, že mě moc nebaví zeměpis a kočovný cestovatelský život může být sice v něčem zajímavý, ale mě také vůbec nic neříká. Tak jak to tedy mohlo dopadnout, když jsem se potkal s filmem, který prakticky o ničem jiném není? No, rád jsem zase navštívil kino a obhlédl film, který je aktuálně v kurzu. Asi určité skupině diváků hodně sedne ta nezávilost. I díky záběrům na americkou krajinu a práci s neherci je to navíc  celé hodně autentické a to až v dokonalé míře.  Ale  ale upřímně musím uznat, že jsem si  kvůli tomu i občas přišel jak u cestopisného dokumentu, což opět není můj šálek kavy a občas se mi to trochu vleklo. Ale objektivně jde určitě o velmi pozoruhodnou podívanou, která mi postupně dokázala i  docela zdatně vysvětlit, co vlastně Nomádi přitahuje k jejich životů a navést některé myšlenky o smíření s osudem a pokračování života. Však jsem jednu napsal i na začátek tohohle komentáře. Solidní.  Na hranici čtrvté hvězdy.

Před časem jsem s velkým nadšením zhlédl debut Woodyho Allena Seber prachy a zmiz. Musel jsem sklonit hlavu před těmi všechny ty nápady, tou  obrovskou hravostí  apod. Uplynou dva měsíce, já zhlédnu chronologicky druhý Woodyho autorský film a výjde z toho skoro stejná darda? No, wau. I když se Banáni rozhodně občas rozhodně nevyhnou trapnějšímu momentu a zatímco u Seber a prachy mi přišlo, že jde o kousek, co by mohli ocenit i ti, co Woodyho jinak nemusí, tak zde už byly vidět jeho charakteristické znany, možná i manýry. Ale i tak se nedá svítit..Woody zase na začátku kariéry představuje unikátní ohňostroj všeho možného i nemožného. Po grotestní úvod s komediálně laděnými milostnými scénámi, po satiru na politiku a válčení v následujícím dění, do toho všeho s mnoha dalšími odbočkami a samostatnými nápadami (reklama na cigarety Nový zákon, wow), hláškami, neustále přítomnou sebeparodíí, uvolněnou atmosférou a i v takové na první pohled ,,pouhé série skečů´´ zakomponovanými motivy a myšlenkami, které jsou až nadčasové a jako by předběhly svou dobu. A to všechno je prostě zábava.  Pořád si snažím k Woodymu uchovávat rezervovaný vztah a nutno podotknout, že i tady už se občas nevyhne svým sklonům k perverznosti. Ale já se rád bavím a  takovýto gejzír praštěné nálady  je mi sympatický a nějak na mě působí svěže.  No a hlavně je Woody  naprosto neodolatelnej   jako herec. Takže nechť žijí banáni!!!!!!

Jestli jsem někde k tomuto kousku našel doposavaď nějaké kloudné vyjádření, tak alespoň na Moviezone. Kde jsem si mimo jiné přečetl, že Pavel Göbl,řekl ,není to komedie, není to tragédie, není to tragikomedie. Je to prostě moje,“ Aha, tak díky tomu, už je mi to celý jasnější. Tichý společník opravdu  působí dojmem nadšeneckého autorského kousku  dělaného především s osobitým vkusem, punkovým přístupem, ale i láskou pro slovácké prostředí a až pak pro diváka....jestli teda vůbec.   No, musím říct, že celá ta krajina byla alespoň zachycena  opravdu pěknou poetickou kamerou. Ale tím pro mě pozitiva bohužel tak nějak končí. Obsahově  mě to bohužel  absolutně  neoslovilo. Pokud si to pan Göbl opravdu natočil pro sebe, případně pro okruh spřízněných diváků, pak je to asi jeho věc a pokud si to někdo dokáže užít, tak mu skoro závidím. Mě série série neatraktivních a vzájemně na sebe  hodně volně poskladaných výjevů ze Slováckého maloměsta ale vůbec nechytla a místy pro mě byla až nesledovatelná. Chybí jednotná línie, nemá to spad  a všechny pokusy o rozjetí nadějných zápletek (především nová metoda pohřbívání vrtáním) postupně tak opadávaly, že jsem o sledování postupně ztratil zájem. Takže i když byla závěrečná půlhodinka už v něčem lepší a snad se pokusila i o nějaké emoce, upřímně už to přišlo moc pozdě, aby mi to nebylo jedno. Devízou by alespoň mohla být autentičnost, kterou ale kazí Ondřej Malý, který mi do karikatury vesnického lidového pobudy vůbec neseděl. Spřízněné diváky si to snad najde, ale za mě  jen jedna velká   nuda.

Zprává o odchodu Libuše Šafránkové je smutná, ale tady jsem se naštěstí skoro celou dobu usmíval.  Možná by šlo o obyčejnou televizní normalizační komedií z řady a scénář rozhodně není nějak vyjímečný. Ale  osvědčené duo Abrhám+Šafránková z toho dělá milou jednohudbu. Hlavně ta Libuška byla prostě rozkošná, ale Abrhám se svým  přesným plánem a   kousavými monology  byl skvělý protipól. A mini roličky Smoljaka a Svěráka taky potěší.

Poslední Kalašovka s Rudolfem Hrušínským je u mě tak nějak přesně na pomezí tří až čtyř hvěžd. Jak již zmínili ostatní komentující, je tady vidět, jak se za deset let od posledního Schulofoa dílu změnila doba i styl natáčení. A vlastně to v tomto případě není vůbec ku prospěchu. Protože temná  černobílá barva měla opravdu svoje tajemné kouzlo. To (takřka televizní) vybledlá barevná pociťově nemá. Schulhoff taky ničemu nepomohl tím, že jeho režie mi tentokrát již připadala oproti minulým dílům taková rutinní a skoro až rezignační i s těmi všemi šedými socialistickými prostředími. Je to škoda, protože materiál zde jinak nebyl tak špatný. To že je Rudolf Hrušínský i po desetileté pauze ve své roli jako doma asi až tak nepřekvapí. Ale nepřišlo mi, že by jeho major Kalaš ztratil něco ze svých předchozích atributů. Pořád jde o nepříliš emoce projevujícícho, tvrdého, ale když na to dojde tak i  empatického vyšetřovatele, který vypadá jakoby byl se svou prací i ženatý (i když tentokrát se dokonce zmíní v jedné větě o své ženě, takže se dovíme, že zřejmě má rodinnu.:DD), klidně vám neomaleně vleze kvůli vyšetřování do domu, ale každý výslech většinou zakončí formálně zdvořilostní  větou ,,tak vám děkujem.´´ Přece jen je tahle postava tentokrát ale o něco lidstější. Především díky rozhovorům s nemocničním doktorem o otázkách života, smrti a pak i spravedlnosti. Zpočátku mi přišla vedle klasického vyšetřování druhá línie o havárii řidiče a darování ledvin už vaření z vody, ale nakonec musím uznat, že to příběh docela osvěžilo a morální dílemata o tom, že někdo musí umřít, aby mohl druhý žít a každý doktor bude chtít uzdravit toho svého pacienta nebyly zanedbatelné stejně jako následné otázky o tom, že za vraždu bude vlastně odsouzen viník, ale ne ten, kdo ho k vraždě donutil. Dobrá, po třech Schulhoffových Kalašovkách, které to zkoušely hlavně přes temnou atmosféru a nervydrasající patrání po vrahovi se to tentokrát zkusilo jinak, trochu psychologicky. A musím říct, že mě i tak vývoj často úspěšně překvapil a nakonec do sebe všechno docela zajímavě zapadlo.  Jen by se mi líbilo lepší filmařské podání, které tady je fakt takové ušmudlané. Nakonec ale stejně přidávám čtvrtou hvězdu, radši (stejně jako u Strachu) bez přemýšlení.