Pierre

Uživatel Courtenmanche to tady zabil komentářem: ,,Chybělo tady hodně věcí, ale nejvíce doktor.´´ Dá se říct. Jenomže tohle je prostě film Bertnarda Bliera. Znamého provokativního režiséra, jehož vrcholné provokaterské dílo Buzíci jsem tedy neviděl a ani mě příliš neláka. Jenomže tady mi přišlo, že by se Blier mohl zapomenout a natočil poměrně normální drama. No, na své provokáterské choutky Blier nezapomněl ani mimo komediální žánr. Jenomže Otčím není jen provokativní, Otčím je v první řadě hodně křehký. Tak moc, že se mi v podstatě těžko okecavá. Ale hned úvod, kdy hlavní postava Remi sedí u piana, glosuje dění a začíná vyprávět svůj příběh mě zaujal svou kompozicí. A celý ten začátek vyprávění ještě bez nějakých sexuálních motivů, naopak s tématy jako krize středního věku, smíření se smrtí blízké osoby a úkolem sdělit smutnou zprávu a stát se opatrovníkem byl hodně citlívy a velmi se mi líbil. Následujícím děním jsem byl trochu šokován a i občas uvažoval, že to vypnu, ale na to bylo moc napínavé, jak tato partie dopadne a celý film  už  mě  moc pohltil. Blier  zde vytvořil opravdu neotřelou imitimní zápletku s neokoukanou podmanivou atmosféru. Mnohdy i za doprovodu klavírních melodíí a po celou dobu věčně zasněných a zasmušilých očí  vynikajcího Patricka Dewaere a s velmi zajímavým výkonem mladičké Ariel Besse, která ve své první a téměr jedinné roli byla velmi působivá a musím říct, že nakonec na mě nakonec velmi zapůsobil celý film. Pokud tedy pominu závěrečnou sekvenci  s holčičkou nové znamé, kterou vnímám  jako zbytečnou samoúčelnou provokaci na závěr, kterou si v tomto případě mohl Blier odpustit a byla jak z jiného filmu.

Je škoda, že je tato komedie dostupná pouze ve velmi nízké kvalitě. Už jenom kvůli jinak vysoce povedenému českému dabingu ( Miloš Kopecky jako Michel Serrault,  Květa Fialová jako jeho manželka, zamrzí sice že Sejk dabuje jinou postavu než Galabrua, ale Holý je překvapivě velmi citlivá náhrada.) První  polovina ve znamení vidiny lepších zítřků, seznámování se s novým prostředím, atmosféry maloměsta a celkem zdařilých dialogových přestřelek (třeba mezi Serrailtem a kuplířkou odvedle), kdy slova pořážejí vizuální gagy mi náhodou celkově přišla fajn a i mi svou atmosférou úprostřed léta přišla vhod. No a nutno podoknout, že když se  manželé konečně zbaví svého podniku umístěného u hlučného letiště a za vidinou ,,životní šance´´ si pořídí nový krám v Marseille, člověk jim tu spokojené  využítí životní šance i přeje. Jenomže to by u toho nesměl být režisér Jacques Besnard, který dokázal začít Grand restaurant Septima výcvikem v restauraci a skončit u automobilové honičky  v Alpách. Zde pro změnu přejde od zakládání kavárny až po gansterkou válku. A nebojte, i na rychlou jízdu automobilem nakonec dojde. A stejně jako u Grantu restaurantu pana Septima mi druhá polovina s kriminální zápletkou sedla  méně než začátek. Pořád to nebylo úplně k zahození a je možná taky trochu nedostatek, že jsem tuto komedii viděl poprvé až dnes a nemohu k ni pociťovat žádnou nostalgii, ale upřímně řečeno, děj postupně spadající do neustále opakované spirály ,,zločinci jsou zlikdivovat manželé a nakonec jsou samy zlikvidováný´´ mi postupně spadl do trochu nudného rutiny. Navíc mi ty likvidace nepřišly nějak moc invenčně a vtipně vymyšlené. Spíš mi celá ta zápletka připadala s dealery připadala trochu šroubovaná. Závěrečná přestřelka už byla pro mě výslověně tak trochu WTF, i když pak závěrečné fotografování bylo milým oživením stejně jako černohumorná postava svérázného pohřebáka v podání Paula Preboista, který zde vytvořil svou další nezamitělnou vedlejší postavu. Ostatně  stejně jako v případě Pana Septima bych chtěl i u Životní šance vzpomínat hlavně na ty světlé chvilky. Takže nezapomeňte: HALIN, NENECHÁ STOP, MLČÍ JAK HROB.

Chaplinova groteska Psí život má některé roztomilé nápady (nenápadné pojídání dobrůtek u krámu, pejsek schovaný v kalhotách, ocas hrající na buben). Taky chápu, že během 1.světové války mohla mít i nějaký sociální rozměr. Na oplátku třeba zdejší  grotestní  policejní a zločinecké honičky a naháněcky už jsou fakt trochu mimo a i ve ve srovnání s následujícími viděnými Chaplinovými pozdějšími delšími filmy Kid a Cirkus,  nevidím důvod pro nadprůměrné hodnocení....Ale stihlo to skončit včas jako ještě celkem  milá jednohudba s pár světlými místy a tradičně vynikajcím Charlieho mimickým a pohybovým výkonem.

Asi bych chtěl trochu vyvrátit, že během sledování můžete zemřít smíchy, což tady sice nikdo výslovně  nenapsal, ale z některých komentářů by to tak mohlo vyznít. Ale zároveň jsem rád, že dle zdejších komentářů Charlieho Chaplina pořád dokáže někdo docenit.Kino při obnovené unikátní kino premiéře  jinak zelo prázdnotou, ale chápu, že stará němá celovečerní  groteska asi nebude v dnešní době, obzláště uprostřed letní sezóny a horkého dne úplně trhák. Já jsem ale rád, že se mi poštěstio tohle v kině vidět  a i když rok vzniku a samotný fakt, že jde o film bez zvuku může znít děsivě, tak Chaplin mi již podruhé potvrdil, že i v této době dokázal stvořit něco, čeho se ve správném náladění a jako fanoušek grotestního humoru nemusím bát a můžu si přijít na své. Hned úvodní trio gagů - zrcadlové bludiště, předstírání figuríny, honička uprosted cirkusového představení na jakemsi otáčivém kole jsou příklady gagů, které by možná byly v budoucnosti (a i pomocí slov) více rozvinuty, a pak se  někde objevily ještě mnohokrát poté (například předstíraní figuríny si vybavím v nějakém dílu Blázbivé komeide), ale to Charlie Chaplin je nejspíš použil poprvé. A to inovátosrví, láska ke gagům, ale ostatně i k celému cirkusu z filmu dýchá celou dobu. Jen přece jen občas příjde hlušší místo a  některé nápady nejsou až tak rozvinuty, ale tím chci opět spíše jen trochu zklidnit některé velké ódy , jinak většina motivů (spolknutí léku pro koně, elektrický šok) je určitě i tak milých. A jsou tady i věci, kterými mi Chaplin i trochu vyrazil dech. Akrobatickým vystoupením, opět přelomovým motivem, kdy si představí, jak z jeho těla výjde jeho sinlější já, které přemůže svého rivala a pak moc pěkným ušlechtilým, ale i smutným zakončením a dojímavým zakončením, které mi opět řeklo: ,Proč nebýt i jako mladý člověk uprostřed horkého léta na chvíli staromilec.´´

Pokud si myslíte, že někteří sice pejsci sice dokážou být moc roztomilí, ale  , pokud někde narazíte  na opuštěného pejska, probudí se ve vás i tak vaše neurotické já a radši se snažíte rychle jít dál, protože co kdyby tam najednou stál, jenom proto, aby ná vás zautočil, tak máte ke psům asi tak stejný přístup jako já. Ale tenhle film vám ukáže, že občas nedokáže být nic krásnějšího než se opuštěného pejska ujmout. Stmelí celou rodinnu a hlavně vám bude navždy věrný a nikdy na vás nezapomene. Vzlyk, vzlyk. Že to zní pateticky? Přesně takový Hačiko  - příbeh psa je. A občas je i  takový film potřeba. Citové vydíraní jede, ale je to hezký. Nemusíte patřit mezi psí fanatiky. I mě se líbí ta představa, že bych měl někoho, kdo by byl tak věrný a dvacet let na mě čekal a fakt, že jde o skutečnou událost dává filmu ještě větší sílu.

Ačkoliv skutečně nepatřím do generace, která Fantomase zažila v době premiéry uprostřed normalizace, kdy tady snad ani žádné jiné fantasy filmy o super zloduších nebyly, ta  jsem v této oblasti ve své trochu generaci trochu  jinde a k Fantomasovi pociťuji jistou nostalgii jako k jednomu z prvních francouzských filmů, který jsem nadšeně sjížděl v době prvního objevování francouzských komedíí a Louise de Funése. Dneska už kritickým okem v něm vidím popravdě spíše zestárlou a vyčpelou záležitost, která žije hlavně (z patrně stále jakžtakž živého) odkazu legendárního Funése. Pro srovnání stačí podotknout, že Fantomas je v televizi reprízován pomalu každý rok, zatímco například komedie pod kterou je podepsaný stejný scénárista (Jean Hanalin) Krást se musí umět, nebyla reprízovaná již několik let a na ČT se neobjevila snad nikdy. Přitom je dle mého názoru zábavnější a všem ji doporučuji, pouze v ni nefiguruje tak znamé jméno jako Funés, jehož mnohé filmy dost uctívám a pokud si vezmu triumf ve stejném roce s Četníkem, tak to je pro mě pořád stále živý dobový film, ze kterého jen teče krásná atmosféra a optimismus 60.let.  Proč tedy stále dávám  Fantomasovi alespoň čtyři hvězdy? Jednak proto, že by si mě jinak v noci odnesl, za druhé proto, že mám rád písničku ,,neopouštěj staré znamé pro nové´´ a za třetí proto, že ačkoliv si již uvědomuji tu zkaměnělost, tak mě stále jistá dětinsknost a láska ke francouzským komedíím neopouští. Fantomas má přece jem unkátní dobovou atmosféru (i když jinou než Četník) a neméně unikátní je to spojení fraškoidní fantasy a fraškoidní komedie. Nemůžu si pomoct, tohle už by se v dnešní době nenatočilo a je to guity pleasure, jak vyšité. Tak blbý, až pořád jistým způsobem dobrý. K tomu si přičtěme stylovou hudbu Michela Magneho, i neméně stylový český dabing (září nejen tradičně František Filipovský, ale hlavně Miroslav Moravec coby Fantomas) a pořád se nemůžu na Fantomase úplně zlobit, byť už mě rozhodně nebere tak jako dříve. A kdyby něco, tak určitě upřednostňuji pokračování Fantomas se zlobi, kde dostal Funés více prostoru a šikovná udělátka. NO, TAK JE TO JASNÉ, JAKO NÁSOBILKA. VĚDECKY DOKÁZÁNO, ŽE JÁ MUSÍM BÝT FANTOMAS. KOUKNĚTE SE NA MĚ, JÁ JSEM FANTOMAS.

Pestře pokladané herecké obsazení po disidenta Pavla Landovského po pobytu v emigraci, tehdejší vycházející hvězdy jako Ondřeje Vetchého, až třeba po Daniela Landu (:D) , který si alespoň mohl zahrát tak trochu sám sebe (:D).  Nejvíc se tady blýskl asi právě Landovský, Schmitzer, dejte tomu i Donutil, který se do podobných rolí prostě hodí, příjemný Vetchý a koneckonců i normalizační komik Josef Dvořák, který se tady ukázal v netypické tragikomické  poloze a do filmu právě dal i trochu lehkého dramatu. Ačkoliv je Černým baronům často vytýkána jistá idealizace, tak bych si prostě ani na základě tohoto filmu nedokázal říct, že byla služba u Ptp nějaká sranda. Vzpomenu si třeba na dialog mezi velitelem roty a Kefalínem  (NÁM, ŠLO HLAVNĚ O ČLOVĚKA, SOUDRUHU . KEFALÍN, TYHLE STAROSTI MŮŽETE PUSTIT Z HLAVY , LIDÍ JE NA SVĚTĚ JAKO SRÁČEK ) a spíše mi i u jinak komediálně laděnného filmu zamrazí. Přesto je mi jasné, že film realitu asi dost přiklášňuje a seriózněji pojatá Tichá bolest na spřízněné téma mi sedla určitě více.   Ale tento odlehčený pohled na službu u lidově demokratické armady, především se zaměřením na výsměch a jisté zkarikurovaní tehdejších vlivně postávených lidí v jejím čele mi přišel, i tak,  co? Neškodný a docela srandovní. Herci vypadali jako by si to skutečně užili a ta línie tahnoucí se celým filmem o absurdnosti celé té služby tam je. No, fakt. I přes pár už trochu moc konejšivých a lidových momentů (loučení s veliletem roty, bitka v hospodě) jsem si taky v závěru řekl: NEBYLO TO CELÉ ÚPLNĚ ABSURDNÍ?

VSTUPTE  DO BEDNY A TAM ODDĚLÍM VAŠE MOLEKULY. Kombinace kouzelnictví, magie, kriminálního příběhu a patrání mi seděla u Woodyho Allena již v případě Prokletí žlutozeleného škorpióna. A notabene s vědomím, že Woody sám v mladí začínal s různými riky a chtěl se stát kouzelníkem tak  zde mě v  roli skutečného kouzelníka  teprve potěšil. Pořád jde o jistého asociála a neurotika, ale na druhou stranu docela milého baviče, kterému není mu cízí být zábavným a nápomocným společníkem, dost mu to   palí a klidně bych ho chtěl potkat. Tentokrát se mu podařil i výběr partnerky. S pohlednou a sympatickou Scarllet Jonnasovou vytvořil příjemnou nesourodou a naštěstí (vzhledem k věku)  už jen ,,rozumně´´  přátelskou dvojku. Rozuzlení je tak nějak jasné velmi brzy, takže ten děj nikam převratně nevede a sem tam se i trochu stagnuje (pro mě teda hlavně když Woody zmizel občas na delší čas ze scény.) Ale kouzlo filmu dělá  hlavně ta roztomilá atmosféra s  doznívající Allenovskou hravostí, hláškami apod. A sledovalo se mi to i s takovou menší slabostí a příjemně.  JSTE ÚŽASNÍ, ŘÍKÁM TO NAPROSTO UPŘÍMNĚ, Z HLOUBY SRDCE.

Když jsem viděl ty scény jako zakuklení se do deky mezi jablíčky  (nojo, mám rád jabka) nebo produkci španělských rytmů v nechápající restauraci tak jsem si  říkál že je  stejně škoda, že už v česku a slovensku poetické filmy snad ani moc nevznikají. Nemyslím ani tak ten námět o  vypadnutí z civilace, ten už snad ani dneska není originiální a osobně nejsem žádný zelený fanatik. Ale ten námět o zahradě a pocitu komfortní zóny je krasný a univerzální.  A to mi na oplátku  ta slovenská stylizace (a la Jakubisko) tak úplně nesedí  a působí na mě trochu externě. Ale hlavně díky vybraným momentům z tého mozaiky ledasčeho a pěknému námětu i čtvrtá hvězda.

Mohlo by se zdát, že po prvním dílu jsou již karty jasně rozdány. Jenže ten zdánlivě omezený César se svým synovcem zde působí od začátku v podstatě sympaticky, jako ti, co si zbyli sami pro sebe a začátek  nesoucí v duchu milostného opojení je velmi svěží. Pak na oslavě učitelových narozenin jsem zase v Césarovi viděl toho lakotného pokrytce, ale záhy mě následujícím dějím dojal prakticky stejně jako nebohý hrbáč Jean...A teď už radši končím, abych nevyzradil závěrečné odhalení, které z tohoto dělá  hodně velký příbeh...S pointou, ke které prostě není co dodat. Každopádně mě náladami po romantično, pomstu, otázky o kolektivní vině a především závěrečnou katarzí pokračování strhlo ještě více než první díl. Velkou poklonu bych také vysekl Yvesu Montandovi, který všechny polohy své postavy  (po nechutné pokrytectví, až jistou stařecnou moudrost a dojemné prozření) dokázal vystihnout dokonale, charismatisticky a to často s minimálními výrazovými prostředky. Snad díky panu Montandovi a závěrečné pointě si dovolím dát plný počet hvězd.