ZeroCZ1233

Další výborný Chaplin, který rozehrává svou ikonickou partii dnes už legendárních gagů, ale i pro komedii nezvyklou, avšak o to účinnější melancholii. Mimo jiné opět plně využívá prostředí, kde se snímek odehrává, kdy netvoří jenom kulisu, ale funguje jako zdroj dalších potenciálních gagů, tudíž když tady je Aljaška, tak se zákonitě musí bojovat se sněhem, nepříznivým počasím, ale i s po zlatě lačnícími lidmi, čímž Chaplin buduje na grotesku sice naivní, ale stále poměrně promyšlený a soudržný příběh, který dokáže bavit i po těch skoro sto letech.

Souhlasím s ostatními, Malcolm a Marie by mohl být skvělý film, ale… hlavní problém je samotný režisér a scénárista Sam Levinson. Na snímku je strašně vidět, že Samova ambice je se zařadit do síně autorských filmařů, jejichž tvorba je snadno rozpoznatelná jen při vyřknutí jejich jména, ze současných tvůrců příkladem budiž Robert Eggers, Ari Aster nebo z druhé strany pomyslné kvalitativní barigády Tomáš Magnusek či Neil Breen. Tyto snahy a ambice mě ale udivují vzhledem k tomu, že Levinson je právě ten člověk, co svou výjimečnost ukázal na vynikajícím seriálu Euforie, který se po všech stránkách nebojím zařadit mezi nejlepší a nejzásadnější seriály tohoto století. Ale i přesto Levinson tu potřebu stále má a právě kvůli tomu film působí víc než cokoliv jiného jako filmařské cvičení, kdy v několika chvílích přebírá otěže parametrická narace, která sice může vypadat i působivě, ale v drtivé většině případů z ní lze cítit pouze ta Levinsonova touha ukázat, že on je ten filmař, co točí ty moderní artové filmy s nějakým smyslem a poselstvím, které nejsou jen tuctovou zábavou, nejsou to ty páteční filmíky, ty rychlokvašky, které se zhlédnou jednou a hned se zapomenou. Bohužel právě to poslední Malcolm a Marie celkem je, člověk to zhlédne jednou a zapomene, jelikož to přes tu velkou sebezahleděnost a snahu mermomocí se vůči něčemu vymezovat a zároveň definovat svou vlastní tvář rozpadá a devalvuje ostatní prvky, které jsou na filmu dobré. Tím mám na mysli hlavně skvělé herecké výkony, které tu Zendaya a John David Washington předvádí, je vidět, že ždímou ze scénáře maximum, i když ani ten není tak dobrý a strádá na úplně zbytečných rovinách. Levinsonův scénář je hybrid dialogové dravosti a živelnosti ze Scén z manželského života a krátkého časového úseku, ve kterém pár sledujeme z Before trilogie. A nebyl by to ani špatný nápad, kdyby do toho sáhla dramaturgická ruka a autorskou pýchu trochu stáhla k zemi, místo toho máme sice na začátku skvělou konverzačku, která má vyřešenou temporytmiku a dynamicky střídá mezi klidnými a vyhrocenými scénami, ale to se přibývajícími minutami zhoršuje, a nakonec se z toho stává jen repetitivní záležitost, která sahá až do roviny nechtěného absurdna. Malcolm a Marie je ve své podstatě dobrý film a stojí za zhlédnutí, avšak mohl by být mnohem lepší, kdyby si tvůrce přestal čuchat svoje prdy, postavil se zpátky na zem a své tendence se umělecky vyjádřit zkonstruoval způsobem, který funguje, ne způsobem, který chvíli oslňuje, ale nakonec nudí.

První série rozjela skvělou černohumornou komedii o truchlení, uzavřenosti, životní vyprázdněnosti a snaze se postavit zpět na vlastní nohy a něco znamenat. Druhá série na to sice hůř, ale pořád stále dobře navázala a udržela se v kolejích zlého humoru, který je pro Rickyho tak typický. Třetí a závěrečná série je však dno, na které jsem myslel, že se Ricky se svým projektem nikdy nedostane. Z dříve drsného, nekompromisního a schválně trapného humoru tu zůstala jen ta trapnost, avšak ne ta vtipná trapnost, ale ta trapnost, která člověka užírá k smrti tou neskutečnou pokleslostí rádoby vtipných momentů. I scénáristicky se Ricky dostal do velmi slepé uličky. Dějová linie, která má uzavřít celý seriál tu přešlapuje na místě, hlavní hrdina působí jako kdyby na něj události předchozí série neměly žádný vliv, takže dělá neustále to stejné, kouká na videa své ženy z dob, kdy byli všichni šťastní a naživu, párkrát se pousměje, občas ukápne slzu a… to je vše. Ostatní postavy také zabředly do bažiny průměru, karikaturní figurky to jsou stále, ale jejich příběhové oblouky plné výše zmíněného trapného humoru buď nikam nevedou a když náhodou ano, tak buď nekončí, nebo skončí scenáristicky nejvíce jednoduchou alternativou, která se zrovna nabízela. Smutné zklamání a ještě smutnější konec něčeho, co mělo na začátku všechno a z čeho nezbylo skoro nic.

Po tomto filmu jdu vstříc rudým zítřkům!

Žáci ze zvláštní školy znásilní a zavraždí svou učitelku, policie však pachatele nenajde a nepotrestá. S tímto faktem se nedokáže smířit bratr zavražděné a jako učitel nastupuje do školy, kde předtím pracovala jeho sestra... Tomáš Magnusek se pasoval do role morálního arbitra a pokusil se o sociální kritiku, která je snímkem dle jeho slov prezentována bez obalu a ukazuje to, co se lidé v běžném životě snaží přehlédnout a vytěsnit. Já nepopírám, že ten problém, kterého se Bastardi dotýkají neexistuje, ale myslím si, že zrovna Tomáš Magnusek by neměl být člověk, který by se k němu měl jakýmkoliv kreativním způsobem vyjadřovat. Bastardi jsou přehlídkou jednoho špatného rozhodnutí za druhým, na němž nefunguje téměř nic. Scénář je unylá rádoby drsně napsaná břečka s postavami jejichž motivace jsou buď čitelné i pro ty nejméně vnímavé nebo zas nejsou čitelné vůbec a postrádají logiku, vedení příběhu nedává smysl, kauzální řetězec je tvořen kostrbatými články a soudržné jsou tu možná Magnuskovy směšné vysoké ambice. Režijně to plně korspenduje s tragičností scénáře, tudíž se film rozpadá divákovi před očima v každém záběru. I přes to, jak si Bastardi hrají na serióznost, kterou chtějí umocnit důležitost svého sociálního komentáře, tak pro zalíbení se divákovi vpašovává do této zdánlivě nepřekonatelné temnoty světlo v podobě komediálních vsuvek, které stojí na té nejjednodušší základně, jejíž rovnice zní vulgarismy = humor. I přes známé herecké tváře a určité pochopení, čeho se film snaží dosáhnout, jsou Bastardi přehlídkou neumětelské tragédie, která se bije v prsa svým progresivním vyjadřováním bez cenzury k tématu, o kterém se lid bojí mluvit, ale ve skutečnosti je to jen otřesný důkaz toho, že je občas dobré se nevyjadřovat a když ano, tak prostředky, které účelu poslouží, ne že ho poblijou.

Mick Jagger nahánějící Angelinu Jolie správně devadesátkově namodralým New Yorkem za doprovodu pro Stones netypickým songem, který obvyklý bluesově zábarvený základ vynechává a přiklání se v danceable, rytmickou a téměř R&B hitovku ovlivněnou hip hopovým stylem samplování a ambivalentní atmosférou.

Tento film je stejně prázdný jeho moje peněženka, postavy jsou v něm ploché jako jistá přistávací ranvej, kamera je divoká jak banda Sama Peckinapha a hudba absentuje stejně jak moje vůle žít. Možná kdybych to viděl ještě jednou a naladil se na Synovu vlnu pochybného modernismu, tak bych to možná ocenil, zatím však můžu říct, že víc ironických pět hvězd jsem nedal už dlouho.

Filmů, které reflektují hrůzy války je nespočet. Filmů, které to zvládnou dobře je ovšem míň. A filmů, které zvládnou v divákovi po zhlédnutí zanechat silný šrám na duši je opravdu jen hrstka. Jdi a dívej patří do poslední zmíněné skupiny a je to jeden z nejsugestivnějších snímků na toto téma, co jsem kdy viděl. Průvodcem válečné mizérie je mladý běloruský chlapec Fljora, který hrdě odchází od rodiny a připojuje se k malé partyzánské jednotce, která se snaží sabotovat pálení vesnic německými vojsky. Tím se rozjíždí postupně budující tryzna lyricky laděných, ale jinak velice nativně realisticky zobrazených válečných hrůz, která psychicky devastuje jak hlavního protagonistu, tak diváky. Na konci z Fljory zbyde jen emočně prázdný stín toho, kým kdysi býval a diváci si z filmu odnesou těžkou depresi a opětovné uvědomění, že lidé jsou zvířata. Jdi a dívej se dotáhlo k dokonalosti Tarkovského Ivanovo dětství minimalizováním lyrického symbolismu a zároveň nezabředlo do vod stylistické sebezahleděnosti Marhoulova Nabarveného ptáčete, čímž tvoří nepřekonatelné dílo, které v žánru válečných dramat lze najít.

U všech svých oblíbených režisérů mám filmy, které jsem schválně neviděl, jelikož si je ukládám na horší časy jako záruky kvality, které nemůže zklamat. Stejně jsem to měl i s tímto a... zklamaný poměrně jsem. U Tarantina je člověk zvyklý na jeho typické atributy jako vynikajícími dialogy zaplněný scénář, či jistou režii, ve které vynikají jemně vložené stylistické finesy (nejviditelnější v práci s kamerou). První zmíněné v Kill Billovi prakticky není. Tarantino sice buduje poměrně zajímavý fikční svět plný drsných zabijáků, který je reprezentován silnou exploatací, avšak spoustu dialogů tu slouží jen k posunu děje, žádný z nich nefascinuje diváka svou strhující strukturu, která obyčejně vzkvétá do situace, kdy dialog funguje sám o sobě a nepotřebuje předchozí ani následující dění k tomu, aby si ho člověk užil. Ani dělení na kapitoly a časová diskontiunita tu tentokrát netvoří nějak zásadní funkci, spíš působí zbytečně samoúčelně, jako kdyby si Tarantino řekl, že když se z toho lidé u Pulp Fictionu posrali a fungovalo to tam, tak proč by to nedal i sem. Režijně to tentokrát taky nešlape jako obvykle. Na filmu je dost poznat, že Tarantino nebyl připravený na akční revange film, čímž jsou akční scény šokující neuvěřitelnou brutalitou a over the top stylizací, avšak právě kvůli tomu je natočena dost zmateně a člověk v tu chvíli kouká jen na rychle stříhaný sled záběrů, kde krev stříká z mnoha a více míst, ale to je vlastně jediné, co dokáže vnímat (tento fakt je nejviditelnější na dnes už kultovním souboji Nevěsty s hordou Crazy 88). Kill Bill je dobrý film, to nemůžu popřít, při sledování jsem se bavil a jeho plus je, že opravdu rychle utíká a pocitově je minimálně o 40 minut kratší. Ano, je tam pár scén, které jsou naprosto skvělé, jenže jako celek je Kill Bill až manýristicky natočený film, který je plný nápadů, avšak přes jejich počet a krátkou stopáž není čas, aby se dotáhly do konce, čímž ze všeho zbyde jen Tarantinova sebeukájecí manifestace toho, jak moc dokáže být cool svým vymezováním se vůči ostatním, kterým zároveň skládá hold neskrývanou inspirací. Dávám 3,5* se zaokroulením nahoru a vy se radši podívejte na jihokorejský film Oldboy z téhož roku, taky je to akční revange film, ale po všech stránkách mnohem lepší, který i sám Tarantino považuje za nejvíce tarantinovský film vůbec. A já budu doufat, že je dvojka naprosto odlišným a lepším filmem, pro který tahle šílená krvavá řežba bez větší hloubky dělá jen potřebnou expozici.

Za pár dní to bude 20 let od doby, kdy zemřel George Harrison, takže jsem pocítil potřebu sepsat pár slov právě k tomuto souvisejícímu projektu. George jako člen Beatles, ale i jako sólový interpret patří mezi nejvlivnější hudebníky historie, takže jeho smrt tehdy na konci listopadu roku 2001 otřásla kulturním světem. Nezasáhla jen fanoušky a rodinu, ale také kolegy, kamarády a spoluhráče, kteří s ním někdy měli co do činění. Ti se proto rozhodli uspořádat pro George poslední rozloučení a z tohoto nápadu vzešel koncert na jeho počest ve stylu jako udělali Queen pro Freddieho pár let předtím. Díky tomu vznikl projekt Concert for George a dle mého skromného názoru je to jeden z nejlepších koncertů všech dob, ne-li ten vůbec nejlepší. Důležité je, že to není jen slepenec jeho nejlepších skladeb, ale na rozdíl právě od koncertu pro Freddieho se zde podařilo naprosto dokonale zachytit i jiné stránky Georgovy osobnosti. Skrz vystoupení Anušky Šankar, dcery Georgova starého přítele Raviho, která odehraje půlhodinové okénko indických rág, je vystiženo Georgovo náboženské vyznání a jeho téměř celoživotní přízeň k hnutí Hare Krišna. Na pódium se také dostane skupina Monty Python, kterou George podporoval a s jejímiž členy se přátelil, čímž je zvěčněn jeho pověstný smysl pro humor. Vrcholem večera je přeci jen vystoupení jeho kamarádů hudebníků, kteří postupným příchodem jednoho legendárního jména za druhým odehrají průřez jeho bohatou kariérou. Tento přibývající počet vystupujících plně buduje gradaci celého koncertu a který ke konci utvoří jeden velký rockový sehraný orchestr čítající desítky členů. V jeho čele stojí například Eric Clapton, Jeff Lynn, Paul McCartney, Ringo Starr, Dhani Harrison a mnoho dalších (vyjma Boba Dylana, který se bohužel nemohl dostavit) a předvádí své až téměř životní výkony, které se i přes zmíněný velký počet hráčů netříští, ale tvoří jednolitou dokonalou souhru nastrojů dávající prostor i pro individuální výstupy. I přes veškerý smutek si všichni účastníci primárně užívají radost z hraní naprosto výborných skladeb, čímž tvoří jedno láskyplné, emotivní a krásné poslední rozloučení nejen s geniálním hudebníkem, ale hlavně kamarádem, kterého tak milovali. Při každém sledování tohoto fenomenálního skvostu nedokážu udržet slzy smutku a dojetí. Concert for George je unikátní projekt vzniknuvší z čisté lásky, který diváka utvrdí v nesmrtelnost Georgova hudebního odkazu a který chytne za srdce nejen každého fanouška, ale celkově všechny, kteří mají aspoň kousek citu v těle...