claudel

Další zářný příklad filmu, který by v USA nikdy natočit neuměli. Nejsilnější žánrová disciplína pro Francii a zvláště pro režisérku. Po Polisse Maiwenn opět nabídla strhující podívanou na zničující, ubíjející a toxický vztah, z něhož téměř nikdy nevede cesta ven. Emmanuelle Bercot podává famózní výkon, avšak nelze opomenout stejně uhrančivého Vincenta Cassela. Ostatní se kolem nich tak jen míhají, protože se soustředíme pouze na tu neuvěřitelnou sinusoidu plnou vzestupů a pádů v jednom vztahu, což někteří velmi dobře známe, podvědomě či vědomě vyhledáváme anebo před tím raději v pudu sebezáchovy utíkáme. Přesně proto mám rád francouzské filmy.

V případě Annette Bening se domnívám, že to může Oscarem zavánět, napopáté by jí to mohlo vyjít jako DiCapriovi. Ten musel bojovat s medvědem, ona zase s medúzami a mořem ve všech jeho podobách. Čili ideální kandidátka na protrpěného Oscara. Bude záležet, jak naloží Akademie z Lili Gladstone - jestli bude v kategorii hlavní nebo vedlejší. Co více o tomto snímku napsat - je motivační, popisuje neskutečný až nadlidský a každopádně obdivuhodný výkon, ale každý divák si u něj může tak čtyřikrát schrupnout a o žádný posun v ději nepřijde.

Západní, resp. francouzská a přece jen mírnější verze 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dní. Pojící prvek je Rumunsko, hlavní představitelka v Události má rumunský původ. Událost je možná více filozofující, hlavní hrdinka je vedena jinými motivy, nicméně vnější okolnosti a nepřízeň doby jí ztěžují její rozhodování. Lekl jsem se hlasu Anny Mouglalis, jako by patřil jiné osobě. V zásadě dobrý festivalový film, jenž ale neuspěje ve srovnání s rumunským počinem, z nějž mi bylo zle od žaludku a úzko u srdce několik dní.

Jeden z nejlepších výkonů Kate Winslet... Drama rámující dvě vyšetřování... Patologie, šeď a deprese v Delaware...

Celkem slušná návštěvnost v kinech mě nepřekvapuje, nenáročná komedie o tématu, které se týká asi hodně jednotlivců, párů a rodin v ČR. Martin Hofmann a Kristína Svarinská vynikají, což mě nepřekvapuje.

Pro Mélanie Laurent mám slabost už od jejích raných filmů, kdy byla ještě hodně mladá. Posunula se do středního věku, pár filmů i natočila, nakoukla do amerických vod. Moje slabost pro ni neutuchá. Bavila mě tahle roztomilá blbost, kde ji výborně doplňuje Adèle Exarchopoulos v žánrovém mixu chudším obsahově i co do počtu akčních scén, některé z nich jsou ale zatraceně povedené. Mám rád, když se spojí akce s kvalitní hudbou, proto mi určitě utkví v mysli boj po nepovedené trojce za zvuku Květinového valčíku z Louskáčka. Adèle navíc vyřazuje pozitivně agresivní energii drzé a pohodové holky s křehkým srdcem uvnitř. Původní komiks možná stojí za pořízení a přečtení.

Byl jsem tentokrát asi příliš natěšený. Film roku? Ani náhodou. V konečném důsledku na mě ten film působí jako absurdní a lehce bizarní. Neustálé "Jiříčku" mi rvalo popatnácté už uši. Nejvíce na mě nakonec zapůsobila Annette Nesvadbová ve všech svých tichých i hlučnějších projevech nesouhlasu. A nejlepší scéna byla ta první s focením, to jsem se v kině řehtal nahlas.

Krátce po začátku jsem pomyslel na Smrtonosnou past, minutu na to, jedna z postav na legendární snímek sama odkázala. Sám doma přišel na řadu záhy. Kombinace těchto vánočních klasik zabalena do originálního hávu s novými prvky přináší žánrové osvěžení a oddechovou zábavu, ačkoli s drsností se tvůrci teda nerozpakovali. John Leguizamo nebyl dlouho vidět, takže si určitě s chutí střihl odporného záporáka s komplexem z dětství.

Předpokládal jsem, že zde bude vítězit forma nad obsahem, avšak příběh nabízí silné téma a musel jsem si dokonce po zhlédnutí dohledávat informace o původním komiksu na internetu, zda jsem všechno správně pochopil. Alois Nebel patří k další roli jako na míru šité Miroslavu Krobotovi. Ve vedlejších rolích vynikají Leoš Noha, Alois Švehlík a Ondřej Malý ve své ukřičenosti a/nebo podlosti. Klobouk dolů před očekávanou silnou formou - rotoskopie vypadá jako velmi náročná disciplína a v konečné důsledku působí efektivně a esteticky.

Tenhle film byl jako vystřižený z učebnic, jak má vypadat naturalistické dílo. Vrátil jsem se díky němu do středoškolských lavic, kdy jsem hltal Zolovy romány. Vzdáleni nabízí totéž v japonském hávu s japonskými reáliemi. Masaya je typický představitel Macquartů, Aoi kombinací Rougonů i Macquartů, jež však beznadějně míří do Macquartovských spárů a s tím souvisejících fatálních následků. Jsem velmi příjemně překvapen, v poslední době mám štěstí na japonské snímky.