Greg25

Phoenix naprosto exceluje, ale on je herec té kategorie, že to ani jinak neumí, než hrát na maximum. Vezme vás s sebou na dvě hodiny procházky plné temna, deprese a znepokojenosti. Skvělá kamera, vizuál, atmosféra (sem tam ten komiks ucítíte, ne že ne). Zřetelné pararely s dneškem se tam taky najdou, zajímavé otázky o odpovědnosti. Niterný pohled na jedinou osobu a jejího propadu níž a níž do hloubky vlastní mysli. S vyprávěcí strukturou 70./80. let- v pomalém tempu někdy až s pocitem zdánlivé banálnosti, o to více vypovídající o postavě. Nemyslím si, že tohle je úplně budoucnost komiksových filmů obecně, protože ne pro všechny postavy je tohle ideální cesta - batmanovské univerzum tomuhle stylu nahrává, ale pro většinu postav by to úplně funkční nebylo. Na plný počet nejdu, protože mi přeci jen trochu vadí rámování ve filmu, které nahrává spíše pocitu, že Joker je obětí systému. Zlo vzniká různě, ale odpovědnost nesou nakonec vždycky dotyční. Film tohle v podstatě, ale do úplného konce potlačuje. A to mi osobně krapet vadí. Snaha pochopit, nerovná se omlouvat. 80%

Řemeslně skvěle odvedená filmová práce se skvělým a energii sršícím Taronem Egertonem (skvělý i v dramatických scénách). Opět k tomu přistupuji jako k Bohemian Rhapsody, jako k hudebnímu filmu s písněmi tentokráte Eltona Johna, neočekávám bezchybný (nebo vůbec nějaký) životopis, ale očekávám, že to bude mít energii, atmosféru a náboj hudby, o které vypráví. A to se Rocketmanovi daří a navrch přihazuje několik skvělých dramatických scén i elegantní propojení muzikálových čísel do vyprávění (a to na muzikály nejsem). V náznacích, i umělečtějších záběrech, se letmo dozvíte i o té odvrácené straně rokenrolu. Nicméně platí totéž co u Bohemian Rhapsody, pokud chcete odvrácenou stranu rokenrolu, pak oba filmy vynechte a pusťte si spíš seriál Vinyl (2016). Rocketman v závěru nemá takový tah na branku jako Bohemian Rhapsody. Pro mě navzdory tomu, že je Rocketman lépe řemeslně natočený film, je přeci jen blíž Bohemian Rhapsody, částečně kvůli přítomnosti vtipu ve scénáři, ale hlavně kvůli hudbě, která je mi prostě naturelem bližší. 80%

Víc Richarda Curtise a míň Dannyho Boyla a mohl to být fakt super film (podle mě, máte-li radši režiséra než scénaristu platí to samé naopak). Celé to působí jako by se tam tloukl Curtisův cit pro hloubku v obyčejnosti a všedně nevšední dialogy se spoustou vtipů s Boyleho opulentností, sklonem ke kýči a velkoleposti hraničící s jistou formou patosu. A celé to téhle dvojce vlastně moc nejde dohromady, tam kde vidíte typický nápad či dialog Curtise, tam vidíte, jak se přetláčí s Boyleho velkolepým pojetím scény a naopak. Poetika všedních dnů vs velkolepost všedních dní. Přestože oba myslí totéž, styly jsou tak protichůdné, že je výsledek krapet nefunkční a vlastně ne tak zábavný a vtipný, jak nápad mohl napovídat. Písničky The Beatles spíše na pozadí v úryvcích. Navíc to sem tam hapruje - viz logická chyba s dvojicí starších fanoušků. Mírné zklamání. Nicméně Himesh Patel s Lily James jsou naprosto skvělí. Kate McKinnon příjemně na hraně mezi skutečností a parodií své postavy. Za zhlédnutí určitě film stojí, ale bojím se, že nenadchne fanoušky Beatles, fanoušky romantiky, ani skalní fanoušky Richarda Curtise nebo Dannyho Boyleho. Vlastně to jde říct o celém filmu, nenadchne, ani neurazí. 65%

Milé, trefné, dobře vystihující charaktery, zábavné a vtipné. S označením pro teen publikum mírně váhám, protože cílovku bych tady viděla spíš na rané dvacátnice (ale pobaví se i dvacátníci). Trochu mrzí český překlad, který odkazuje k filmům typu Holky to chtěj taky, apod. (byť překlad věrný originálnímu názvu se tady hledá poněkud problematicky, nicméně nejsem si jistá, zda tenhle název osloví cílovou skupinu). Šprtky jsou ale úplně jiný typ filmu - staví na propracovanosti a vykreslení charakterů a většina vtipů je pečlivě budována, více než o sex jde o budování vztahů jako takových. Klišé i nadsázka v ději samozřejmě přítomna, ale v super fungující struktuře filmu. Olivia Wilde má pro komedii i ženské hrdinky nebývalý cit. Ve filmu je celá řada narážek na současnou americkou kulturu očima mladého publika, což bohužel chtě nechtě musí evropskému publiku částečně unikat. Pro Američany, nebo hodně dobře znalé reálií a osobností zřejmě ještě o level zábavnější. 80%

Lady Susan je rané dílo Jane Austen psané v dopisech z různých úhlů pohledu. V době raného mládí Jane Austen to byla velice populární forma psaní románů (jen o pár let dříve vyšli například Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose - dodnes patrně nejpopulárnější román napsaný touto formou). Zfilmování takového díla s sebou však nese jistá rizika. Jednak se v dialozích tak úplně nemůžete opřít o původní dílo a jednak různé úhly pohledu na děj od různých postav si taky úplně nemůžete ve filmu dovolit. Rovněž děj musíte přeskládat do plynulejšího a přirozenějšího rytmu a někde musíte scény, které se odehrávají "mimo dopisy" přidávat. Výsledkem v tomto případě je spíš natočení frašky připomínající neobratnou salónní komedii uváděnou v zapadlém divadle. Bohužel dialogy nejsou moc vybroušené (psal si je režisér sám) a postavy jsou sledovány jaksi zpovzdálí a nezúčastněně. Nejsou tady úplně dobře vysvětleny pohnutky hlavních protagonistů a to občas dokonce i u hlavní postavy lady Susan (kniha ve svém závěru navíc nekončí zcela jako film, který si hodně domýšlí). Je to škoda, protože Kate Backinsale by tady herecky měla nakročeno ke Glenn Close a Anette Bening coby představitelkám manipulativní markýzy de Merteuil připomínající svým naturelem i lady Susan. 50%

Příliš logických chyb v ději a celé vyústění zápletky tomu dost ubírá. Alicia Vikander je skvělá Lara Croft, Goggins skvělý záporák. Odkazů na "novou" herní sérii s Larou je celá řada (některé scény jsou neuvěřitelně přesné). Tomb Raider má dobře našlápnuto, bude-li ve dvojce lepší příběh (a ty rádoby hlášky by taky ještě mohly být aspoň trochu vtipný), rozhodně se máme na co těšit a na poli zfilmovaných PC her se rozhodně jedná o to lepší. Nakonec i na poli dobrodružného filmu, ono se teď takových filmů taky moc netočí. 65%

Emočně se tohodle snímku nezbavíte ještě několik týdnů po zhlédnutí. Je jedno, jestli se ten příběh stal, nebo ne (anebo v jaké podobě). Základ je pravda a nadčasovými tématy je to plné. Minispoiler - při jedné ze scén mně v kontextu všeho předchozího dostal - rozhovor mezi Degou a Motýlkem - "Je to tak beznadějné. - Jo. - Myslíš, že to vyjde? - Není to jedno?" (konec minispoileru) 100%

Poctivě natočená žánrovka s výborným Madsem Mikkelsenem. U závěrečných titulků pobavilo, že na čelním místě v profesích byl casting. Tady to musela být fakt těžká a časově náročná práce. 80%

Režie Anny Shapiro je solidní sázka na jistotu (nikterak inovativní, spíše striktně klasická - ovšem v broadwayském duchu), což je vlastně ta největší škoda celé adaptace. Přesto že Chris O´Dowd s Jamesem Francem jsou skvělý, tak se představení za celou dobu, přes velkou snahu, té hloubky, naléhavosti a emocionality díla vlastně nedoktne. A v konečném důsledku si uvědomíte, že jste viděli i lepší adaptace. Protože v tomhle případě je strašná škoda, že to nejde na větší syrovost, odvážnější režii, protože když na to mám herce, proč do toho nejít. Adaptace, kde formálně bylo vše, ale ve skutečnsoti tam chybělo to hlavní - duše, atmosféra a morální naléhavost předlohy. Jako "výcuc" z knihy pro středoškolské čtenářské deníky ucházející, jako divadelní zážitek slabší. A je rozhodně špatně, když vás v průběhu představení napadne, co za skvostné představení by z toho udělali evropští divadelní tvůrci, při předloze natolik provázané s americkou kulturou to není pro americké tvůrce nejlepší vizitka. To oni by to sakra měli chápat lépe. 65%

One woman-show Helen McCrory. Jí patřilo celé jeviště v Olivier Theatre v Londýně. To ona vás nadchne, protože tomu se říká hrát a prožívat naplno. Zdatně ji sekunduje Danny Sapani jako Iason. Oslnivé herecké výkony bez chyby. Rozpaky však přinese režie a dramaturgie (a nejde přitom o to, že divák je od samého začátku vhozen doprostřed děje tragédie, kdy je mu předchozí děj vyprávěn skrze flashbacky, což od diváka vyžaduje mnohem větší snahu). Zatímco druhá polovina dovoluje využít Euripidovy předlohy naplno, ta první tápe. Ve chvílích, kdy tragédie přepne do současného manželského konverzačního dramatu, v popředí je čistý střet manželů, bez využití komplexnosti předlohy. Přesah do současnosti je přitom patrný už v předloze a civilnější pojetí by nevadilo, kdyby tak očividně nezjednušovalo předlohu a nepůsobilo tak vlastně přespříliš rušivě. Kostýmy a kulisy(jinak nádherná scénografie lesa) z 30. let jakoby zůstávali otázkou proč vlastně je antická tragédie se současným manželským dramatem hrána v kulisách z 30. let? Chybí jakékoliv opodstatnění, protože i nastíněná bezčasovost vyznívá poněkud ironicky – uváží-li se, že ve hře neustále a zcela logicky zaznívá otázka Bohů, orákula i jména antických králů a tehdejšího územního členění. Jako kdyby dramaturg neměl dost odvahy převést do konkrétní doby, nebo upravit hru tak, aby tedy odpovídala jeho původnímu záměru. Stejně jako přepínání mezi „manželským dramatem" a „antickou tragédií" v první části (vrchol je scéna s foťákem na film; v kulisách z 30. let obzvlášť vhodné...) je rušivé pro druhou část, která je čistou tragédií. Jenže ve chvíli, kdy by emoce měli gradovat s hrou, jste jako divák stále zaseknut na neukotvené žánrovosti a neustálém přepínání z první části. A přestože na vás těsně před koncem vyjede drásavá hudba, která jakoby pobízela k slzám sama o sobě, máte pocit, že vás tahle adaptace svou rozháraností vzala trochu na hůl. Pro mě trochu rozpačitý dojem. Ta dramaturgie i režie mohla být ucelenější, s lepším dojmem. 70%