boni

Veškeré chyby, kterých se autoři - poučeni jedničkou - dokázali vyvarovat ve dvojce, se tady vrátily jako bumerang. Děj ztrácel tempo, bylo tam málo mimoňů (povinná věta, již musí obsahovat každý fundovaný komentář), chyběla větší invence, což se tvůrci snažili marně vykompenzovat naprosto dementní postavou Drua, a celkově se vytratil ten roztomile hravý děj, který měla právě výše zmíněná dvojka, a navrátila se občasná křeč z dílu prvního. Nebýt skvělého "disko padoucha", jenž ale dostal trestuhodně málo prostoru, pár vypalovaček z osmdesátek a stále oku příjemné animaci, tak bych šel s hodnocením ještě níž.

Po všech stránkách dokonalý film. Epesní zobrazení vzestupu a pádu mužů, kteří nechtějí zabřednout do stádní šedi normálnosti a jsou ochotni za to zaplatit daní nejvyšší. __ Je pro mě strašně těžké říct, který z mafiánských eposů je pro mě tím nejlepším, miluji Tenkrát v Americe, Kmotra i Mafiány, takže se do tohoto porovnávání většinou nechci pouštět, ale aspoň něco málo z něj bych mohl nastínit, tedy později nastínit. Moje setkání s odkazem filmu Mafiáni - byť nepřímé – proběhlo poprvé na jaře roku 2003, kdy jsem ve věku šesti let trávil jako tenkrát každoročně jarní prázdniny u babičky, štěstím bylo, že v tu chvíli tam byl i můj bratranec, (ne)učící se na maturitu, a bratr, oba pochopitelně výrazně starší. A v tu dobu byla žhavou novinkou ryze česká počítačová hra Mafia: The City of Lost Heaven, kterou právě můj bratranec čerstvě vlastnil. Dodnes ji považuji za nejlepší hru, jakou jsem kdy hrál, a myslím si, že na svou dobu dost možná nebyla ani žádná lepší hra stvořena (samozřejmě se jedním dechem sluší dodat, že nejsem žádný velký fanda videoher - prostě na ně nemám čas). Každopádně tenkrát jsem byl ještě příliš malý, takže jsem se k hraní ani nedostal, ale i tak jsem byl šťastný, protože jsem se mohl celou dobu dívat. Samotná hra oplývala neuvěřitelně propracovaným příběhem, který opravdu na poměry her nemá dodnes obdoby (ne, GTA jsem nehrál), vynikající hratelností, která je bezchybná i z dnešního pohledu, a optimálně vyváženou obtížností, což nebylo v té době pravidlem, ba právě naopak. A samozřejmě dnes již legendárním českým dabingem, třeba takový Petr Rychlý je opravdu k nezapomenutí, ale pochopitelně nejen on, tomu dodával punc výjimečnosti. __ Abych se oslím můstkem vrátil k samotnému filmu, tak až o mnoho let později, když jsem jej viděl, jsem si uvědomil, že tu a onu konkrétní scénu přece znám, ale jak je to možné, když to vidím poprvé? Samozřejmě sami tvůrci herní Mafie přiznali, že pro ně tento film posloužil jako hlavní inspirace, a je to v celé hře vidět, i když odkazů na další klasické gangsterky, hlavně Kmotra, tam je taky hodně. Ani nevím proč mám takovou slabost zrovna pro mafiánské filmy, asi prostě proto, že žánrově mi to je nejbližší, ergo líbí se mi odvrácená strana zákona prostřednictvím filmového plátna a ten mnohdy nejednoznačný boj dobra proti zlu. Mám slabost pro příběhově emfatické filmy, kterým říkám eposy, i když to je ve své podstatě nesmysl, každopádně neznám scénáristicky bohatší filmy - než právě ty tolikrát zmíněné gangsterky. No a v neposlední řadě mám rád filmy, kde to nestojí jen na jednom herci, ale kde naopak je prostor k vyniknutí i pro ostatní, a kde je množství rozličných postav a osudů. A to opět těžko najdeme někde více než v mafiánských filmech. __ Abych se vrátil k tomu boji dobra proti zlu, což je hlavním motivem v podstatě každého filmu tohoto subžánru, tak tam jednoznačně vedou Mafiáni, protože z výše zmíněných filmů mají nejjednoznačněji rozlišené, co je dobro a co zlo, když se všechny hlavní postavy postupem času propadají do marasmu své práce, stávají se z nich lidské trosky a končí do jednoho velmi nešťastným způsobem. Tenkrát v Americe má své poselství více podobné Kmotrovi, a tedy to, že i z gangstera se může stát člověk, který díky získávání finanční moci, navazování společenských konexí, které jsou pro to nezbytné, může v podstatě legalizovat svoji činnost a může se oprostit od dráhy zločinu, i když ta pachuť a ty instinkty tam navždy zůstanou. A tohle bychom my, Češi, měli chápat velmi dobře, protože v podstatě na takovém principu funguje tuzemská vrcholná politika. Co se týče toho příběhu, tak aby se dal označit za „epos“, je velmi příhodné aby obsáhl delší časový úsek, což se všem výše zmíněným titulům daří, a proto pro mě budou navždy čnít nad ostatními obdobnými filmy typu Skrytá identita. Kmotr sice delší časový úsek zvládá až při zhlédnutí kompletní trilogie, ale to by mohlo jen těžko někomu vadit. Tenkrát v Americe to má díky své více než čtyřhodinové stopáži, pokud tedy vlastníte directors cut, trochu jednodušší, čili s naprostou lehkostí zvládá odvyprávět v podstatě celý život ústředních hrdinů, lépe řečeno život od zločinných začátků až po zločinné konce. Mafiáni díky trochu menšímu prostoru nemají možnost takového rozmachu, takže tu vidíme asi největší skokové přesuny, i když to je samozřejmě trochu diskutabilní, neb i v Tenkrát v Americe se jede na trochu podobném principu, ale měl jsem na mysli spíše to, že Mafiáni dělí svůj příběh na několik chronologicky řazených etap – jako jediní z výše uvedených. A tím se dostávám k tomu, proč mají mafiánské filmy nejlepší scénáře – jednoduše proto, že obsahují celý život, celý život v jednom jediném filmu. Abych se dostal ke třetímu bodu, kterým byly herecké výkony, tak tam je to vysvětlení velmi prozaické - v mnoha filmech se setkáváme se špičkovými hereckými výkony, ale většinou jednotlivec zastiňuje celek, naopak v těchto filmech celek dává vyniknout jednotlivcům, jinými slovy v Mafiánech sice Joe Pesci předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec, ale určitě nelze říct, že Mafiáni jsou Joe Pesci. V Kmotrovi je pro většinu lidí jeden z nejlepších hereckých výkonů historie v podání Marlona Branda, a i když to nezpochybňuji, tak pro mě je ještě o chlup z prsu korejské ženy lepší Al Pacino, neb je to prostě jeden z mála herců, kteří dokáží hrát pouze očima, a zase by určitě nikdo neřekl, že jen jeden z výše zmíněných dělá Kmotra Kmotrem. Co se týče Tenkrát v Americe, tak tam je situace obdobná, akorát tedy v podání Roberta De Nira a Jamese Woodse. Napsal jsem sice strašně dlouhý komentář, který ale o samotných Mafiánech ani moc není, avšak nechci se pořád jen soustředit na popis dokonalostí filmu, který patří do mojí TOP 10, ale chci mít komentáře z různých pohledů, a i když vím, že si to píšu spíše pro sebe, protože kdo by to četl, tak mě to i tak baví. A kdyby si to náhodou přeci jen někdo přečetl, tak jsem si jistý, že mu to může dát minimálně nějaký důvod k zamyšlení a následné polemice. Ale abych se úplně nevyhnul ani popisu samotných Mafiánů, tak něco „kratšího“ přihodím i k nim. __ A předem upozorňuji, že to bude rozbor plný spoilerů. __ Výše jsem se snažil o určité porovnání třech z mých nejoblíbenějších filmů a teď se tedy konečně dostávám s plnou pozorností k tomu, u kterého jsem měl být od začátku – Goodfellas. Při jejich rozboru si pomohu pár citacemi, které dané aspekty příběhu nejvíce signifikují a komentář ozvláštní. Nejdříve tedy k samotnému slovu „Goodfellas“, které se mi strašně líbí. „Víte, vždycky jsme si navzájem říkali Goodfellas, je to jako když někomu řeknete – ten se ti bude líbit, je to správnej chlap, je to Goodfella, je to jeden z nás. Chápete, byli jsme Goodfellas, našinci, parťáci, byli jsme gangsteři. Ale Jimmyho a mě mezi sebe přijmout nemohli, protože jsme měli irskou krev, i když moje matka pocházela ze Sicílie, právoplatným členem mafie se mohl stát jen 100% Ital, jehož všichni předkové pocházeli ze starý vlasti. Byla to ta největší pocta, přijetím se člověk stával členem rodiny –Mafie, nikdo mu nesměl ublížit, ale on si mohl troufnout na každého, kromě ostatních členů, bylo to povolení k loupežím, povolení k čemukoli.“ __ A teď už k samotnému příběhu - jediné, co mi na Mafiánech vadí, je to, že mládí Henryho je tady opravdu velmi zkratkovité, což je velká škoda, protože tyhle začátky mám nejraději – delší stopáž by tady byla opravdu na místě, potřebám kin navzdory. __ Asi nejvíce se mi líbil aspekt socializace v kriminálním prostředí, a to hlavně u postavy Karen, která sice svým chováním mezi ně nepatří, ale patří do něj díky lidem, se kterými se schází, a je jimi normativně formována až do výsledné podoby feťácké ženušky mafiána. Celý vývoj její postavy je opravdu brilantně zpracovaný. „Všichni jsme si byli velmi blízcí, nikdy jsme se nestýkali s nikým cizím, absolutně nikdy, a čím víc jsme byli pořád pohromadě, tím víc se všechno zdálo ještě normálnější.“ A celou tuto degeneraci vlastních ideálů ještě lépe vystihuje věta: „Po nějaké době jsem dokonce byla hrdá, že mám manžela, který je ochotný riskovat krk, jen abychom měli něco navíc.“ Jinými slovy chování, které se mi ze své podstaty příčí, ale podvědomě ho díky neustálé přítomnosti v mém okolí začínám schvalovat, se nakonec stane chováním mně vlastním. A tohle nejlépe vystihují scény výměny peněz za sexuální potěšení mezi manželi a míření odjištěnou pistolí na manžela, protože má milenku – normativně přijaté jednání v obdobných situacích. Jednání, které nikomu nepřijde divné, které už děláme mimoděk, je součástí našich životů. __ Dalším aspektem příběhu je moc, na kterou nejsou lidé připraveni a se kterou z logiky věci přichází ztráta soudnosti, kdy nedokáží naplno domyslet důsledky svého jednání, neboť se z vlastního určení stávají nedotknutelnými, což je zde krásně dokumentováno na scéně v baru, kdy Tommy a Jimmy obzvláště brutálním způsobem zabijí jiného gangstera, navíc oficiálního člena rodiny, jen kvůli menším slovním sporům. Následné zastavení u matky pro lopatu a pokračující minuty jsou již jen třešničkou na dortu. „Většina z nás přijímala zabíjení jako nutnost, vražda byla jediným prostředkem jak udržet všechny v poslušnosti, kdo vybočil z řady, zemřel, tohle pravidlo znal každý, ale občas se stávalo, že byli zabití i lidé, kteří z řady nevybočili, myslím, že někteří z nás vraždili prostě ze zvyku, chlapci se dostali do hádky kvůli nějaký maličkosti a dřív než si to někdo uvědomil, jeden z nich byl mrtvý. Neustále se mezi sebou stříleli, zastřelit člověka bylo úplně normální, nikdo si s tím nelámal hlavu, ale Billy Batts byl problém, to byla ošemetná věc, Tommy zabil člověka, který patřil k elitě, Batts byl členem rodiny Gambino a jako takový byl považován za nedotknutelného, a když jste se někomu takovému chtěli dostat na kobylku, museli jste mít opravdu vážnej důvod, museli jste svolat poradu a nechat si všechno odsouhlasit, protože jinak se mohlo stát, že byste jeho místo na prkně zaujali vy.“ A pak také na scéně, kdy Tommy bezdůvodně střelí do nohy mladého mafiánského nohsleda, jenž byl podobný mladému Henrymu, aby ho o chvíli později dokonce zastřelil, protože přeci říct „jdi se bodnout“ nedotknutelnému, to je na trest nejvyšší. __ Určitě je zajímavý i element pokřivené morálky, která funguje úplně jinak než v normálním světě, vražda je v pořádku, ale opustit manželku ne. A to je nejlépe vidět ve scéně, kdy přijdou mafiáni za Henrym a v podstatě mu nařizují, že se musí vrátit ke své ženě, protože s ní má děti a musí zachovat dekorum. __ O tom, že pýcha předchází pád, se naši hrdinové přesvědčí ve chvíli, kdy nehledě na zásady starých tradic italské mafie zabředávají do obchodu s drogami, který se jim také stane osudným. Ať už co se týče vlastní závislosti či velkého množství peněz, kvůli kterým ztrácejí i poslední zábrany a vydávají se na nenávratnou cestu do pekel. Zároveň tu je závislost na drogách jakožto fyzická paralela k závislosti na moci a čím dál větší potřebě peněz, které už se stávají jen pomyslnou metaforou k veškerým tužbám. __ A teď už opravdu zkratkovitě v pár bodech ještě několik dalších věcí, které stojí za povšimnutí. __Vývoj postav jsem již nastínil a sluší se zopakovat, že nejzajímavější je osud Karen, u níž je nejlépe vidět působení společnosti na jednotlivce a semletí mašinérií jejích pravidel. __ Otázka cti, která je pro mafiány velmi důležitá, a která je nejlépe ukázána na smrti Tommyho, jenž místo aby byl přijat za právoplatného člena, tak je zabit, protože vybočil z řady a zabil dříve přijatého člena. __ Pokaždé, když vidím Mafiány, tak si pak musím v dohledné době uvařit špagety s rajčatovou omáčkou, masovými koulemi, pěkně na cibulce a česneku, akorát tedy česnek nekrájím žiletkou, no. A vždy si vzpomenu na závěrečný shon od omáčky přes pistole k drogám, zatčení a práskání. Tenhle film pro mě znamená opravdu hodně, obdivuji veškeré stránky jeho dokonalosti, a tak jsem se trochu zbláznil s délkou komentáře, ale kde jinde bych ho měl takto přepálit, když ne tady, no ne?! __ Začátek filmu, prequel mého komentáře „Pokud vím, vždycky jsem chtěl být gangsterem. Být gangsterem pro mě znamenalo víc, než být prezidentem Spojených států. Chtěl jsem se stát jedním z nich. Jednou po vyučování jsem zašel na stanoviště taxíků, abych si něco přivydělal, tam jsem poznal, kam patřím, chtěl jsem být někdo a v mém okolí živořily samý nuly, ale gangsteři, ti byli úplně jiní…“ __ Konec filmu, epilog mého komentáře „Víte, nejtěžší bylo změnit životní styl, pořád jsem život miloval, chovali se k nám jak k filmovejm hvězdám. Měli jsme všechno naše ženy, matky, děti všichni se vezli s náma. V kuchyni jsem měl poschovávaný papírový pytlíky plný šperků, vedle postele stála cukřenka s kokainem. Všechno se dalo vyřešit zvednutím telefonu, auta zadarmo, tucet klíčů k úkrytům po celým městě, sázel jsem třicet táců každou sobotu, výhry jsem rozházel za tejden a musel jsem jít k lichváři, abych mohl vyplatit bookmakery. Když jsem byl švorc, tak jsem se sebral a něco uloupil, měli jsme všechno – podplacený poldy, podplacený právníky, podplacený soudce. Každej jen natahoval ruku, všechno bylo k mání a teď je prostě po všem. A to je to nejtěžší, dneska je všechno jiný, vůbec nic se neděje, všude čekám jako každej druhej, už ani neseženu pořádný jídlo. Hned jak jsem sem přišel, objednal jsem si špagety alla marinara a víte, co mi přinesli? Nudle s kečupem. Teď je ze mě nula a zbytek života dožiju jako vobyčejnej blb."

S naprostou averzí vůči hudbě Ivana Hlase nekoukatelný film, škoda. Nebo ne?

Jeden z posledních marných pokusů toho možná největšího (ne)herce z plejády těch, kteří se v Hollywoodu výrazněji prosadili, o natočení nějakého zapamatováníhodného filmu. Opět vše marné, zaujmou jedině umně vytvořené bojové choreografie, kterých tu je ale po hříchu málo.

První Švankmajer, který v mých očích dokázal vyplout z vod povrchnosti a konečně nám naservírovat opravdový zážitek. Jiná jeho díla jsou hezká jen na povrchu a schovávají svoji plytkost za bizarně krásné surrealistické pozlátko, bez jakékoli hloubky a jakéhokoli poselství. __ Nejvíce se mi líbila paralela ke konzumní společnosti, silné čtyři hvězdy.

Já ani nevím, jestli to bylo vtipné, jestli to nebylo vtipné, protože tenhle film pro mě byl osobním diváckým utrpením, jež jsem až do konce prostě a jednoduše nevydržel. Kdybych neměl po ruce televizní ovladač, na kanále 43 sportovní program a lahvové potěšení v útrobách ledničky, tak by se snad i musela dostavit krize sexuální identity.

O dost lepší než jednička, a to ze dvou prostých důvodů. Za prvé to konečně naplno využilo potenciálu těch malých roztomilých stvoření, Mimoňů, a za druhé to má oproti jedničce mnohem větší spád, neztrácí to tempo, takže to pak nemusí nahonem něčím kompenzovat, aby to udrželo naši pozornost – jako první díl. Pro mě osobně, jakožto antifanouška obdobných filmů, jeden ze dvou nejlepších animáků poslední dekády (spolu s Na vlásku). Hravé, dospěle dětské a velmi vtipné, kéž by takto dopadaly i ostatní počítačem vystajlované výtvory. Ale toho se už já, poctivý filmový fanoušek, asi nedožiju. A to jsem mladý kluk.

Servilní standard udílení obdobných sportovních cen, který rozhodně nemůže zachránit ani pateticky úsměvné vystoupení nehezkých sportovkyň v roli zpěvaček. Dvě hvězdy dávám za Aleše Hámu, protože je prostě příjemné si pustit něco, co vyžaduje moderátorskou účast a je jedno jestli u nás nebo v zahraničí, a zjistit, že tam není zoufale nevtipný Libča Bůček. A to je v poslední době téměř nadlidský úkol, neb Libor asi všechny uchvacuje svými nespornými kvalitami a nasere se úplně, ale úplně všude, a tím nasere mě.

„Režii“ Spika Leeho asi nikdy nepřekousnu a to samé platí pro herectví Adriana Brodyho – právě od té doby, co jsem Krvavé léto v New Yorku viděl poprvé. Ale když se povznesu nad tyto pro mě až moc tíživé faktory, tak to je řemeslně slušně vyvedený film, na zajímavé téma a jeho sledování se dá překlenout bez větší újmy.

Pokud se vám líbila Láska nebeská, tak mohu Noc plnou zázraků jen a jen doporučit. Koncepčně to je sice naprosto věrná kopie, ale příběhově to je stejně jako anglický originál mimořádně svěží, neotřelé a vánočně hřejivé. S polskou kinematografií jsem doposud měl jen pramalé zkušenosti, avšak tímto si získala můj respekt a moji pozornost. S postupem let se to stalo již vánoční tradicí v naší rodině a každý rok se na tento film velmi těším, protože moc jiných obdobně kvalitních filmů, které by takhle krásně dokázaly navodit vánoční atmosféru, a pohladit po duši, což je v onu roční dobu naprosto nezbytné a žádoucí, není.