JimiH

Atmosférický noir po japonsku, jehož kvality znatelně sráží naivní chování všech postav.

Film o svobodě v zemi obehnané drátama.

Záblesky lynchovského surrealismu i porodní scéna upomínající na Království Larse von Triera. Některé části byly velmi působivé, ale postrádal jsem sebevědomější režisérské uchopení celé cesty do hlubin šílenství.

Silný zážitek se surrealistickými a meta prvky v době, kdy to ještě nebylo tolik v módě. Masterclass v budování napětí.

David Byrne opět dokázal, že dokáže připravit neortodoxní live vystoupení ve stylu výjimečné Stop Making Sense. Tentokrát, jak název napovídá, se ze své obvyklé polohy pozorovatele přepnul do humanisty, který se snaží svým vystoupením prezentovat vizi spravedlnějšího světa. Nikdy se však neuchýlí k moralizování a kriticky mluví i o sobě. Zároveň pořád platí, že prim hraje hudba. Díky bezdrátové technologii se ovšem muzikanti stávají rovněž tanečníky a herci, což vede k neuvěřitelné živelnosti celé show. Byrne i ke stár je „same as it ever was“ a vážně to nevadí ani trochu.

Jedna z nejnudnějších komiksáren, co jsem kdy viděl. Nefunguje zde nic – onelinery, kladné ani záporné postavy, scénář, natož režie. Když začne ve scéně se zoufale špatnou bitkou znít pompézní hudba působí film alespoň na chvíli jako skeč ze Saturday Night Live. Zbytek nsímku mi nepřišel zábavný ani trochu.

Asi nejslabší z celé Bloodthirst trilogie, ale pořád zajímavé pojetí upírského mýtu s odlišnými pravidly než u západních protějšků.

Závěr trilogie je variací na Základní instinkt v mezích přijatelných pro cudný honkongský film (tedy odhalené ramínko a dětské polibky). Bohužel už není tak vtipný jako předchozí díly a rovněž akce je méně. Potěší účast Anity Mui a Anthonyho Wonga.

Upírský horor inspirovaný Hitchcockem a exploitačními filmy. Júko je skvěle namaskovaná a poeovskou atmosféru dotváří rodinné prokletí spojené s hrůzným zločinem.

Bliss by skvěle fungoval jako videoklip nebo jako jedna z povídek hororové antologie, celovečerní stopáž mu nesluší. Režisér ředí své (především vizuální) nápady a oslabuje tím poselství celého filmu. Na rozdíl od Gaspara Noého nebo Panosea Cosmatose se mu nedaří podat pomalou halucinogenní atmosféru natolik, aby mě vtáhla. Palec nahoru ovšem za veškeré gore scény a některé skladby.