Marze

Je zde kompletní sbírka všech hollywoodských klišé žánru, počínaje jadernou hrozbou a konče americkou vlajkou proděravělou střelami. Akční film se pochopitelně řídí jistými zákonitostmi, to však neznamená, že by musel opakovat šablony jako zaseknutý papoušek. Každou hereckou větu i hudební notu napoví publikum předem, pokud zrovna neřičí smíchy - a opravdu, ač je Bílý dům po útoku teroristů napadrť, kino vesele haleká. Scénář, jejž studio svěřilo dvojici nováčků, zjevně nikoho netrápí, hlavně když jej režisér Odstřelovače či Krále Artuše Antoine Fuqua obalí dostatečnou zásobou pyrotechniky. Jako už tolikrát hrdinova žena současně ošetřuje raněné, tupý generál žene vojáky na smrt, Morgan Freeman čili prezidentův zástupce hovoří k lidu. A zrádce, jenž prezidenta ani nevolil, mu vyčte globalizaci i Wall Street. Ach Bože.

Uvolněnou náladu s pobaveně chápavým odstupem by člověk přisuzoval zkušenějšímu režisérovi než Vojtěchu Kotkovi, který si tak připsal velmi nadějný celovečerní debut, přesně však zapadá do svěžího, až klukovsky rozverného stylu vyprávění. A přirozenou, sarkasmem nabitou důvěrnost páru, jejž hrají Tatiana Vilhelmová s Vojtěchem Dykem, dobarvují sebeironií v nezvyklých rolích Jitka Čvančarová coby boubelka, Boris Hybner jako vyžilý rocker, zemitý automechanik Matěje Rupperta či chlípný lékař Michala Dlouhého. Vývoj lze sice lehce odhadnout, ale vždy znovu bude něco jímavého na okamžiku, kdy se vítr ve vlasech obětuje na oltář účelné domácnosti. A dokud si děti shánějí nové tatínky s ulítlou nadsázkou, jakou Kotkův film obdařuje i dospělé hrdiny včetně exmanželů křísících svůj vztah pomocí sociálních sítí, zůstávají romantické komedie britského typu, tedy s obsahem, přesahem a samozřejmým čistým humorem, vítanou součástí veřejnoprávní tvorby. Povedou-li se tak jako Lež má rozbité auto.

Scénář snímku bohužel představuje běžnou kuchařku bez překvapení. Akční scény si uchovávají rytmus, bravuru, napětí, a zároveň osamělou sebekontrolu střelce vysoko nad bojištěm. Mají jen smůlu, že všechno už tu bylo v účinnější podobě. Zkrátka Americký sniper spadá do kategorie filmů „umím si představit“, které nad původní divákovu vizi nic nepřidají, nicméně za vidění stojí.

Hrdinové romantických komedií se nutně z podstaty žánru chovají buď dětinsky – v pubertálním hollywoodském vzorci – nebo pošetile – ve zralém britském modelu. Nellis se nejen díky autorce vydala ostrovní cestou Bridget Jonesové nebo Lásky nebeské. Americká klišé neparoduje, ale něžně si s nimi pohrává. Příběh sice není novátorský od poslední výzvy pro mateřství po pletku zralé dámy s mladíkem jako v příbuzných Ženách v pokušení – ovšem právě jim se Perfect Days aneb Dokonalé dny podobají tím, že na rozdíl od hollywoodské sladkobolnosti dovedou důsledně shodit každičkou situaci hrozící sentimentem či melodramatem.

Nedá se popřít, že Dárce má slušné řemeslo, obejde se bez podpůrných krvelačných rekvizit, podmanivě pracuje s barvami, které hrdina v černobílém světě shora řízené vyrovnanosti postupně objevuje. A dvě herecké legendy tvoří příjemný protipól představitelům teenagerů, dodávajících snímku zase náladu prvotní čistoty. Jenže onen objevitelský půvab vzpoury dospívajících rebelů proti systému ocení naplno jen člověk, který se s žánrem sci-fi potká poprvé. Respektive se sci-fi v její romantizované úpravě pro náctileté, kterých jsou kina plná. Zápletka Dárce kříží přinejmenším dva snímky. Jednak Equilibrium, kde uměle udržovaný svět budoucnosti také trestal jakékoli projevy citu včetně umění a občany proti emocím očkoval, jednak Divergenci, kde také přidělovali mládeži budoucí profese a nevěděli si rady s nezařaditelnými - ostatně rituál téhle utopické „maturity“ je opsán skoro doslova. Pohledné jsou t technické hračky, zato ve chvíli, kdy Dárce v rámci výcviku následníka vpustí nováčka do své přísně střežené paměti dějin lidstva, následuje mohutné klišé, bezmála reklamní sestřih bývalé radosti v podobě zvířátek, vloček, tanců, polibků - a poté zase krutosti zabíjení, utrpení, válek. Na posledních dvacet minut se dostaví akce, jinak je Dárce dosti naučným, byť pozitivně výchovným soubojem tezí. Ovšem diváci ve věku milostné i žánrové nevinnosti si mohou k hodnocení bez obav deset procent přidat.

Hrdina, který se těžko prosazuje, neboť se liší od davu, sice patří k tradici, ovšem ve snímku pojmenovaném podle provensálského zeleninového pokrmu má zábavně krajní podobu hlodavce s jazýčkem aristokrata. Zoufalý kuchtík bez špetky talentu uzavře s Rémym dohodu dvou vyděděnců, z níž se postupně rodí přátelství – dokud je nerozdělí láska a Rémy nepocítí, jak chutná zrada a samota. To je jeden zajímavý, na "animák" až nezvykle promyšlený motiv. Druhý zosobňuje Rémyho složitý vztah k rodině, jíž chce pomáhat, ale podle lidských pravidel, nikoli za cenu loupeživých výprav krysí armády do spíže. Tuctově upocené zlo ztělesňuje kuchař, který místo uměleckých originálů v každé porci bohatne na tajných velkododávkách mražené jídelní konfekce. A v neposlední řadě dojem "fajnovějšího" filmu trochu kazí jeho upovídanost.

Filmu svědčí komorní scény, kde toho jde poměrně málo zkazit, protože je na to Streepová sama. V těch ostatních ale příběh sklouzává do šablonovitých klišé, jež postrádají přirozenost. Třeba vyhlášení války o Falklandy vypadá jako pečlivě nacvičený divadelní akt. Těžko uvěřitelné jsou také burcující proslovy ve Sněmovně, jejíž osazenstvo tvoří očividný komparz. Sociální bouře jsou zase opakovaně prezentovány na projíždějící vládní limuzíně, na niž se demonstrující tlačí s transparenty. Z těchto důvodů atraktivita vyprávění vadne a nepomáhají mu ani prostřihy archivního materiálu. Hodně se mluvilo také o historické nepřesnosti. Dějinné události jsou totiž líčeny výhradně z perspektivy hlavní postavy. Tuto výtku režisérka odráží vysvětlením, že debata o Železné lady už dávno uvázla doslova v aspiku, kdy jí jedna strana interpretuje pouze jako monstrózní čarodějnici a druhá jako zachránkyni, která dostala Anglii z poválečného útlumu. Zjistit, kdo má pravdu, ale prý Lloydová nechtěla. A tak se to nedozvíme. Díky výkonu Meryl Streepové ale můžeme leccos pochopit o stáří, ztrátě rozumu, samotě a pomíjivosti. To je poznání, které vyzdvihuje středně dobrý film do nadprůměru.

Po většinu této koprodukce se popostrkují býci a dělá reklama na rodeo. Připadal jsem si při sledování jako býk, který je vláčen z místa A na místo B. Postavy jsou genderové stereotypy. Na druhou stranu zde jsou expresionistické barvy a grafická smyslnost. a je to sexuálně provokativní. Režisér má nepředsudečnou sympatii pro lidi, kteří žijí na nejzazších okrajích společnosti.

Jestli si na film vyhradíte čas záleží na vaší toleranci na další film o tom, jak je to pro chlápka těžké, když má pílliš mnoho pocitů. Hrdina ve věku mileniála je zavřený v malém temném pokoji bez vzduchu. Tato charakterová studie vyvolává víc emočního adrenalinu než je její dramatická stavba. Hrdina má hudební vkus jako jeho generace - přednášení hrubé poezie o drogách a životě na ulici neboli rap a hip-hop. Hnus.

Nejzajímavější je pro mě závěr dokumentu pojednávající o spravedlnosti navracování ukradených děl. To je po lidech , kteří se zrovna navrátili z koncentráku byly požadovány stvrzenky o koupi obrazu, nebo fotky je nehorázné. Mnoho obrazů pohltila tzv. umělecká mlha jak zaznělo v dokumentu. O padělateli, který napálil Gohringa byl natočen film. nyní se německá povaha nesnášející Židy zamilovala do Afričanů a Arabů, kteří je vlivem nízké porodnosti v Německu pomalu nahrazují.