Marze

Dějiny kinematografie se neotřásly v základech, jen klíčová záhada Padesáti odstínů šedi trvá. Tedy proč se nahlouplá limonáda stala takovým hitem, že vyprodaná kina přidávají projekce. I u nás. Objev? Naopak, nic nového pod sluncem. On jí ukáže cestu k rozkoši, ona jemu k citu. Na stejném principu Hollywood v posledních letech vyrobil celou sérii romantických komedií, jejichž hrdinové to též vzali moderně „pozpátku“, od věcné dohody o účelovém sexu až k lásce, která hory přenáší.Bohužel smrtelně vážných Padesát odstínů šedi není komedie – s výjimkou úvodu, kdy se studentka seznamuje s miliardářem pomocí trapasů ve stylu tří sudiček, Ošklivky Betty, Bridget Jonesové a novicky světa módy z filmu Ďábel nosí Pradu. Jenže legrace brzy skončí, nemotorná naivka totiž muže velkého světa upoutá svou dychtivostí, panenstvím chráněným až do promoce a otázkami typu „Nemáte přece jen lepší srdce, než se o vás říká?“.To je věta, po níž normální muž prchá a normální čtenář odloží knihu. V kině, znásobena naléhavostí špatných herců, zní ještě křiklavěji; až se člověk přistihne při hříšné myšlence, jestli by moderní hrdinka z románků pro služky tolik prahla po tajemství ložnice plné pout, bičů a důtek, kdyby ji vlastnil třeba obyčejný průvodčí.

Z přehlídky bujarých flámů se však nakonec vyklube moralita. V každém případě má snímek Dostaň ho tam nádherný rozjezd, jejž obstará nepopsatelný hudební videoklip Africké dítě – dokonalá parodická tresť tuposti některých takzvaně angažovaných umělců, které zde v přímé karikatuře rozháraného rockera na sestupu z výsluní zosobňuje Russell Brand. Po filmařské stránce připomíná Dostaň ho tam spíše sitkom. Vtip sice má, ale spotřebuje k němu spoustu slov; jako by se v kině promítal nastavený televizní Comeback. Najdou se vskutku třeskuté okamžiky: sestřih zběsilého flámu, výrazy umělecké pózy, bílá hůl v seriálu Láska je slepá; navíc se tu hraje opravdu slušný bigbít. Jenomže start ve znaku zdravě drzé nekorektnosti se postupně rozmělní v pouť od mejdanu k mejdanu, kterou zdržuje ještě nadbytečná drogová odbočka, a ve finále dojde i na vzpomínkové výlevy se zpěvákovým otcem a na sáhodlouhé poučky, jak žít – sto vět tam, kde v Lásce nebeské stačí jediná. Nicméně za Africké dítě, opravdu výbušnou ukázku charitativního muzikantského kýče, a také za podmanivou poslední píseň si snímek může připsat alespoň deset procent nad průměr.

Film přináší příběh od počátku tak přímočarý jako koleje, jež pro zástupy uprchlíků zosobňují jedinou naději – útěk za americkým snem. Svět, jejž film představuje, je zosobněné španělské nada čili nic; nic než nicota. Hrdiny tu nečeká žádná šance ani únik. Ze nevládnou ušlechtilé city ani velké vášně, nýbrž potetovaná partička, jejíž krutý kápo s sebou vláčí synka v plenkách, a surové přijímací rituály, kterým se vystavují nedospělé děti – rády a hrdě, protože dostanou zbraň a "povolení" zabíjet. Zkrátka od první vteřiny je zjevné, že bezútěšná road movie, kde se vlak podobá rozvrzanému Titaniku a hrdinům nezbývá čas na lásku, jen na letmý pocit blízkosti a důvěry

Úkolem filmu není poučovat, bojovat ani konejšit, nýbrž naplňovat diváka úžasem. Jen profesní vtípky narušují ryzí krásu a ryzí ticho pohádkové krajiny; až je člověku líto, že se má rozbít běžným příběhem o boji za přežití. Trosky ruského satelitu dramaticky změní náladu ve zlomku vteřiny; od té chvíle je jasné rozdělení úloh: ona panikaří, on věcně řídí včetně nejčastější věty hollywoodské historie "Musíme odtud vypadnout". Ale jak a kam, když podle pravidel katastrofických thrillerů zůstali bez posádky i lodi sami? Jistě, hraje se modelové schéma s "vybíjenou" hrdinů a vydatnou pomocí zákona schválnosti, podle něhož se protivenství zásadně řetězí. Voda, oheň, kyslík, palivo, přístroje; na cokoli sáhnou, všecko selhává. Putování kosmem navíc vyjeví, jak husto je dnes už mezi hvězdami, přičemž bitva trvanlivosti americké, ruské a čínské značky slibuje jedno malé překvapení. Ale úsměvné detaily si člověk vybaví teprve dodatečně, pohlcen způsobem vyprávění, při němž tají dech. K vrcholům patří téměř milostný "tanec" na lanech, která spoutají dvě siluety ve skafandru unášené beze zvuku nekonečným prostorem, nebo bezmoc v zajetí propletených padáků vracejících plavně a neúprosně záchranný modul do bodu brzké zkázy. Mlčení naopak pomáhá, což platí zejména pro Bullockovou. Když jí v krajních situacích poskytne Cuarónův scénář delší promluvy, jinak nezvykle zkázněná herečka sklouzne přece jen k jisté dávce patosu; třeba nádherný nápad se vzdáleným psím štěkotem zbytečně láme v sebedojímání. A Clooney? Ten přece nezkazí nikdy nic, i když jeho hrdina si hned dvojnásobný podraz od režiséra nezasloužil, aspoň v očích hercových četných ctitelek. Po pravdě tu však herci nerozhodují. Hlavní roli v Gravitaci totiž zosobňuje lidský pud sebezáchovy, jenž se o to hůře probouzí uprostřed nádherného majestátu věčnosti, s níž by bylo tak lákavé, snadné a očistné navždy splynout. Cuarón jako by sděloval, že tváří v tvář té opojné tajemné kráse si sám připadá maličký - třebaže natočil opravdu velký film.

Sám režisér snímek nazval politickou moralitou, čímž pojmenoval jeho vyznění i omezení. Ale navzdory divadelnímu původu a mnohomluvnosti film účinkuje zejména díky dvěma silným prvkům: profesnímu zákulisí a mužům, kteří se v něm pohybují. Chytrý text ovšem svazuje svým nekonečným tokem, střih se vesměs odehrává mezi několika "mluvicími hlavami", jež naštěstí sedí na ramenou hereckých obrů. Patří k nim i Paul Giamatti a Philip Seymour Hoffman coby zkušení matadoři zákulisí – přesto najdou přemožitele v tanci mezi vejci. Více než děj upoutá pozadí, v podstatě příručka, kterou by měli čeští šéfové volebních štábů nastudovat. Obsahuje triky, jak zpracovat média, manželky i konkurenci, ale též úctyhodnou dávku práce, peněz, energie a řemesla. Základní školu vyšší politiky bohužel románek stážistky zbanalizuje; teprve stupňovaný vyděračský souboj znovu vdechne filmu napětí šachové partie, kde už nikdo není bez viny a vítězí, kdo vidí na více tahů dopředu. Nicméně ze vzkazu, že se v politickém bahně nelze neušpinit, čpí pachuť levných pravd, která by hodnocení táhla spíše k šedesátce, nebýt herců.

Má to všechny náležitosti "případu po americku": pečlivé dobové retro, vypravěčské komentáře, náladovou hudbu i módní strukturu, kdy se vyprávění z klíčového bodu vrací do minulosti a pak zas vpřed až do finále. Celek uspává, jednotlivosti zabírají. K úsměvu film pozvedá Jennifer Lawrence v roli Baleovy ne zrovna bystré, zato nebezpečně aktivní manželky: ať střídá zuřivost, lítost, či svůdnost, sledovat ji je požitek.

Film měl zahraniční křest v Cannes. Petr Václav je typicky festivalový filmař. Za prvotinu Marian, jejímž hrdinou byl romský chlapec, přivezl ceny z Locarna či Angers, následující Paralelní světy bodovaly v Chotěbuzi či Bratislavě. Ale diváci se na jeho opusy zrovna nehrnuli. A proč si lhát, na rozdíl od festivalových porot se publikum nad sociálními dramaty outsiderů příliš nerozněžňuje. Šedé ráno, doma kouř z cigaret, venku kouř z komínů; hned první záběry nastolí bezútěšnou náladu, z níž není úniku. Ženu bolí u srdce, za sebou má tři potraty a před sebou  nejistotu, neboť bez praxe ji nikde nezaměstnají. Sousedka živící se prostitucí pláče, protože jeden z jejích zákazníků, právě v rasové otázce angažovaný politik, "po mně chce čuňárny". Což je motiv hodně umělý včetně sexuálních hrátek ve vaně, zřejmě sázejících na úchylný trend festivalů. Obsazení Romů je dvousečné, drží věrnou náladu, leč v epizodách někteří postrádají hereckou jistotu – s výjimkou Klaudie Dudové v hlavní roli ještě přitažlivé, ale už únavou poznamenané ženy.

Ve filmu Do Říma s láskou bloumá režisér věčným městem bezcílně, a co hůř, pokouší se o satiru. Do kulisy autor zasadil v podstatě nanicovaté leporelo několika vztahů s banálním vypravěčským rámcem . Ovšem kaleidoskop postav s více méně rovnocenným prostorem způsobí, že jsem k žádné z nich blíže se nepřimknul. Nutno ale uznat, že konverzační bonmoty Allen stále napsat umí. A naštěstí hodně zachraňuje Cruzová, jež se po snímku Volver snad ještě více přiblížila živočišné samozřejmosti sex-appealu Sophie Lorenové.

Problemova rodina se snazi o empatii a porozumeni.Je pro me snadne sympatizovat s otcem i synem.Je to meditace nad souzenim,ztratami,vinou a pameti.Film se vyhyba jasnemu reseni.

Fascinovala me takova bezduchost Pacina,jak vypada unavene a introvertne.Je stastny,ze jeho kocka sezrala jidlo.Film je charakterova studie,meditace o litovani. Nostalgie.Je to naturalisticke v kombinaci s poetickou predstavivosti.Moc nefunguje dynamika vztahu.Film vyzaduje velkou trpelivost,ale v nasi dobe koronavirove pandemie a karantene se da do Pacinovy postavy snadno vcitit.