Lavran

Pamatuji se, že klip Hero Falls jsem v neurotických dobách před premiérou Epizody III viděl asi 100x.

Dlouhé hodiny jsem přeléval hodnocení mezi 4* a 5*, dokud jsem se nezapřísahal, že si Blackmail dopřeji podruhé, doslova jej prozkoumám pod drobnohledem a teprve tehdy učiním spravedlivé závěry. Ale předsevzetí záhy vzalo za své, k čemuž postačilo, že jsem si v rámci denní před-spánkové rekapitulace promítl všechny ty úžasné nápady a inovace, které činí celý film tak ohromně (slovy ing. Prokopa) brizantním, a ze kterých jsem se při jeho sledování rozplýval blahem. A to už bylo jen krůček od toho, abych mistra napětí a překvapení, který (jeho vlastními slovy) tak elegantně kašle na pravděpodobnost, uctil hned následující ráno pěticí.

Jsou přirozené kvality, které se prostě nemění, i kdyby mezi nimi mělo být třeba 10 sáhodlouhých let. Christopher Nolan - přední novodobý auteur, který nezná profesních propadů, protože (a to je něco, co by nepopřel ani on sám) jeho Filmy jsou jednoduše ďábelsky prohnané. Závist pramenící z důmyslné vypravěčské kombinatoriky, plynulé montáže i chytráckého scénáře je v podobných situacích zcela na místě, right?

Manifest? MANIFEST!

Film, jehož MacGuffinem je 250 000 ostře hledaných "babek", kolem nichž se strhne kolotoč hitchcockovsky černohumorné... ehm šarády. Stanley Donen ze sebe vymačkal opravdu to nejlepší a přinesl snímek, který je nejen efektivně natočený, plný zvratů, překvapení a falešných identit, scenáristicky vybroušený, božsky obsazený i nebývale hudebně zvládnutý, ale hlavně umně pendlující mezi konverzačně-situační komikou s nádechem romantiky a mrazivým thrillerem temných spodních proudů. Že je vám to povědomé? Ano, onen výše utroušený příměr ke géniu mistra Hitche opravdu není jen slepým konstruktem, i když Hitche samotného by námět asi zaujal pramálo. Poklona, pane Donen!

Blažená vzpomínka na vyřídilku pánů Julese a Jima vyřídila i ostrovní šarm sester Brownových, třebaže je kamera malovala náležitě impresionisticky. Faksimilní labyrint lásky bez srdce zato s Georgesem Deleruem naživo. Průměr, který neurazí, ale znáte to...

Dichotomie snímku je následující: Skupina teroristů-gentlemanů (hned mi to nesedělo) unese civilní letadlo - stoický plukovník Seana Conneryho se je pokouší přimět k rozumu metodou "cukr und bič". Překvapivě nuda jako řemen. Méně překvapivě poslední film páně Wreda.

Zatraceně hutná slapstick komedie říznutá nejen politickou satirou, u které se horko těžko zadržují kanonády smíchu. Kdo četl/čte/hodlá číst Woodyho povídky, bude v sedmém Vatikánu (a tam si bude pokuřovat Nový zákon). Fidelózně potrhlé! P.S. Naprosto zásadní je krátká exhibice podezřele známého italského hřebce. Dobře mi toho Sylvestra, tedy Silvestra, pojistil.

Nie ma za co!

Schlesingerův obrazově strhující a náladou baladický message picture je rozkladem amerického snu a ideálů let šedesátých na subatomární částice. Ztracené iluze, beznaděj, špína, bída a hnus přelidněného, přezíravého a šíleného velkoměsta, obnažená sexuální intimita, společenské napětí, osamělost, zžíravá osobní traumata - na menší depresi toho vskutku není málo. Ale celý ten hořký index naštěstí neguje pořádný antidote lidství, naděje a síly bojovat za lepší zítřky a změnu. A i když je to triumvirát prosvítající ze dna pustého a neklidného sociálního bahna, ze kterého se zdánlivě nelze vyhrabat, jeho hledání nikdy nepozbude smyslu. A proč? Protože život je přes všechno neštěstí (vyjádřeno jazykem Franka Capry) krásný. Jen mu přijít na kloub... Jo, tomu říkám poselství!_____Za samostatnou noticku jistě stojí fantastická střihová skladba snímku. Vedle objektivní a základní dějové osy jsou nečekaně stavěny střípky dějů z minulosti, obrazy denního snění a "růžových" představ či stylisticky zběsilé vyjádření momentálního rozpoložení hlavního hrdiny - od sekvence změněného stavu vědomí po horkokrevnost honičky soupravou podzemky. Symfonie...