Lavran

Nevěřím, že tohle může někoho bavit i napodruhé. Lze se do zblbnutí opájet formální precizností (v podobě živorodé střihové skladby a půvabné kamery), ale i člověk mající jen vágní povědomí o zákonitostech vypravěčských triků, je bez obtíží schopen vydedukovat proklamovaný zvrat/překvapení do poloviny stopáže. A třebaže je pointa dobře podaná a ještě lépe vygradovaná, nemůže přece vykompenzovat plochost 9 z 10 postav (fajn, nechávám otevřená zadní vrátka pro zdůvodnění v zátoce imaginace) a logické pasti, kterých se, na každý pád, Singer dopouští. Nadhodnoceno nebo jsem idiot.

Něco... neuvěřitelného.

Blafák! A výrazně lepší než Hustler.

Až se mi udělalo nevolno, jak monstrózní je tahle kozina šmíra. Ubohý, mizogynní, protkaný primitivními fórky, diskontinuální a scenáristicky nihilistický hybrid, který se pokouší vyrovnat západní produkci, ale nedohlédne si přes špičku hranatého nosu - i do takové podoby se může vyvinout pětiletka kumulované tvůrčí energie (!). Hřeby do pomyslné rakve pak zatloukla předpotopní animační úroveň, na níž je smutné snad úplně všechno: od tendence maskovat nedostatek textur (či času a financí na dodatečný render) nízkou hloubkou ostrosti, až po nevyhnutelný shocking hazard při seznání, že i krátké pixarovské experimenty ze začátku 90. let vypadají lépe. Tománek si může svorně podat ruku s Brabcem.

Nejvíc jsem si užíval Tattersallovu kameru, která měrou GORTovskou přispívá k fantastickému dojmu z technické strany mince celého díla. Podařený vizuál a z něj pramenící chytlavá atmosféra naštěstí bilancuje veškeré trhliny v rozkolísaném vyznění, jenž má ke smířlivosti hodně, hodně daleko. Obzvláště Klaatuovo prohlédnutí působí šíleně uspěchaně a nepodloženě, jako by chyběla hodina vystřiženého materiálu. Děravost a polovičatost příběhu (od pozadí galaktické mise až k přítomnosti dalších klaatuovců na Zemi) a nedošití otevřených ideologických ran obecně má proto za následek pouze velmi dobrý a jednorázový film, který uvízl někde na půli mezihvězdného vandru. A Země se točí dál.

Výborné intimní drama, které se sice může pochlubit grandiózní atmosférou a plynulým tempem biliárových utkání, skvělými hereckými kreacemi, neotřelou fabulí a chytlavými motivy (tragika milostné linie, boj s vlastním egem), ale jakmile se těžiště vyprávění přenese mimo zelení potažený stůl, plouží se jako líná mula do kopce. S ohledem na přespříliš velkorysou stopáž je to protivné.

Docela kvalitní hotovka téměř nonkonformního řemesla, i když šitá horkou jehlou dupl(ex)icity a chvílemi atakující nepsaný ethos snesitelnosti. Potěšila práce s diváckou "sečtělostí" a kvalitní kamera.

Lahůdkářství: úvodní titulky, dobové sekvence s vícenásobnými expozicemi, užití specifických retro akcentů a lavina vtípků pro pozorné (Cagney!). Coppola je prostě nadšenec každým coulem, navíc má styl a opratě drží náležitě pevně. Tenhle zdánlivě prázdný snímek musel do světa vypouštět s extrémně pobaveným úsměvem na tváři.

Z příjemně stráveného času u Renesance jsem si odnesl několik neoddiskutovatelně zajímavých poznatků a dojmů. Za prvé: Asi jako každému druhému mi zalichotila silná a temná vizuální forma, které se dá zazlívat snad jen jistý "modus" plošnosti - pominu-li jiné, drobné technické mušky okolo zlobivého kontrastu. Plasticita je patrná pouze ve chvílích, kdy je důrazněji pracováno s vícero plány v obrazové kompozici, nicméně i onen "2-D efekt", plochost má v mnoha momentech svou výtvarnou opodstatněnost a tím spíše se tvůrcům daří docílit svérázu komiksového podání. Nutno však poznamenat, že narozdíl od častokrát zmiňovaného Sin City, se kterým je R. neustále uváděna v otevřenou konfrontaci, má pojetí evropských umělců větší šťávu, nápad i dynamiku a to navzdory všem negativům. Možná právě zde se projevuje nesporná výhoda v neexistenci kultovní předlohy a s ní spojených adaptačních úskalí. Za druhé: neživotnost, prázdnost a odosobněnost v naraci i ve figuraci jednotlivých charakterů, kterou bylo lze možno vytýkat Sin City se bohužel nalezla cestu i k Renesanci - k mému velikému zklamání. Příběh, osudy hlavních ani-protagonistů (kteří strádají bez opory silné a vůdčí postavy) i jejich skicovitá psychologie se ztrácí pod diváckou fascinací lahůdkovým obrazem (kamerovými lety, linií i mistrovským komponováním jednotlivých políček, hrou s černobílým spektrem...) a nezabrání tomu ani - pro někoho rádoby - filozofický přesah otevřené závěrečné katarze. Za třetí: Nocholas Dodd měl a stále má dobrý vzor a zdroj pracovních zakázek, k jeho překonání ale bude potřebovat ještě dlouhou, dlouhou cestu. Za čtvrté a závěrem: Renesanci chybí k dokonalosti (nesmrtelnosti) mnohé, počínaje předvídatelným příběhem a konče postavami, s nimiž se není možno jakkoli ztotožnit a chápat je, ale naopak jí nelze upřít vydařená atmosféra, osobitost a elegance po stránce vzhledové. A vůbec, veškeré experimentování s progresivní výtvarnou stránkou a specifickou filmovou řečí by se mělo oceňovat povinně. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů, jaké jsem měl možnost za poslední měsíc zhlédnout.

Škoda jen, že se Méliès při natáčení obyčejně omezoval na statickou "fotografii" proscénia v jediném celku. O kolik jsou tím jeho kouzelnické kejkle ochuzeny!