Lavran

Od Kanibalů mne žádný jiný film tolik neurážel. Nikoliv vtipné, ale smutné.

Umí hodně, ale netuší - D. J. Caruso Vypočítavá jednohubka o (to je zákon schválnosti) příliš uvědomělém automatu na žvýkačky, který se rozhodne nastolit stanné právo a konečně učinit politické svévolnosti zadost. Kdo chce, dokáže si vyškrábnout anonci na svůj oblíbený kult i guilty pleassure: Oko dravce totiž vypadá jako výsledek odvětví "frankensteinovsky" zrůdného genového inženýrství přenesený do pásovosti filiálek hollywoodské říše na sny. Nesčetněkrát mi během projekce vyskočil z paměti Já, robot (ubohá lidská rasa začíná být na obtíž sama sobě) či 2001: Vesmírná Odyssea (blažen budiž Pixar, jehož citace ve WALL-Em je nejenom vtipná, ale i uctivá) onde Nepřítel státu (zastav se, nepřežiješ) či T3: Vzpoura strojů (projekt Hvězdné války hadr) nebo (jako asi každému) Na sever severozápadní linkou. Tvůrce do jisté míry omlouvá to, že si velmi dobře uvědomují svou vratkou pozici na piedestalu toaletní zábavy, a proto se zdroje své velkodušné inspirace nepokouší ani na mikrosekundu zastírat - vědecko-fantastický palec nahoru. Což o to, ale marginální logistická potíž vězí hlavně v tom, že Oko je ve všech ohledech desetkrát natvrdlejší a "dvourozměrnější" než výše vyjmenované "tradiční hodnoty", pročež neustojí hnidopišské manýry, aniž by přišlo o věneček a nezpůsobilo diváku bolení hlavy - palec dolů. Zkrátka, poselství tisíckrát omleté se stává jen a jen báchorkou pro novorozeňata a rozhodně mne nedonutí vyhodit mobilní telefon z okna a vrátit se na strom. Ale abych jen nekritizoval: odsýpá to jak má, mihne se zde Shia, což samo o sobě zahraňuje dvě dimenze najednou, akce je fantastická, hi-tech, adrenalinová a někoho mohl potěšit i hrubý a neurvalý Brian Tyler. Leč, když už sledovati Caruso show, tak osobně dávám přednost předměstským disturbancím, kde se šlape do pytlíků se psími exkrementy. Ty mají alespoň styl a šmrnc (disturbance), byť se dá říci, že Hitch se v nich znásilňuje víceméně ze stejného úhlu._____Také vám přišlo, že ta super-mega-ultrainteligentní mašinka přemýšlela strašně složitě? Viz. celý ten krkolomný plán na odstranění nepohodlných, který by nevymyslel snad ani Ed McBain. ;)

Rozervaná potulka odnikud nikam, která má víc propadů než vrcholů a řekne nám o životě "proklatců" přesně tolik, aby co nejlépe vynikla absence toho nejzásadnějšího - jejich tvorby. Připadalo mi, jako by paní režisérka sama nevěděla, co chce přesně točit. Ve své rozněžněné empatii se sice pokouší proniknout až do nejtemnějších zákoutí básníkovi duše, přičemž naťukne to a ono (v ten moment to zpravidla začne být zajímavé), ale vzápětí se rozmyslí a raději odpíchne koráb po proudu s ostatními rybáři, přesně jak velí slušnost. Sem tam dokonce řízne strnulé tempo akcentem z lexikonu stydlivého artu, i ten však za krátko zmizí pod naplaveninou profánního plkání a ujišťování o lásce za hory a plesa a burzovní krachy. Před napsáním tohoto komentáře jsem tento film shodou okolností viděl podruhé (konečně souvisle) a tím spíše jsem se utvrdil v názoru, že sic jde o zajímavé drama se zajímavými hereckými výkony a zajímavou dobovou atmosférou, v odvážnějším pojetí mohlo být mnohem lepší - kontroverznější, životnější a obsažnější. Jenže, abych tak řekl, na to mu schází koule. Bez urážky. Uctivé 3,5* považuji za adekvátní.

Amok na tanečním parketu! Ucho Travolta s účesem ala exhumovaný Elvis a s plachtivým límcem aka Dumbo křepčí po ulici do houpavého rytmu Bee Gees, všechno touží mít za pár, hlavně bez práce a s haldou prošoupaných bot z prohýřených sobotních nocí ve společnosti pohybově nadaných ženštin. Brrr! Už jen představa něčeho podobného mi vyvolává/vala husí kůži po celém těle. Navíc je to celé omamně barevné a metrosexuální, rytmizované nonstop přísunem sadistických diskofílií, které pro svou "dobu" adaptují i velikány Beethovenova formátu, je to hloupé a selhává to i jako generační film, protože kromě tancování a permanentní "nasranosti" není o čem vyprávět (ačkoli uznávám, že zeitgeist je přítomen v koncentrátu úpadkové extáze od začátku do konce). Jo, ale na druhou stranu, co si budeme nalhávat, jsem se u TOHO málem potrhal smíchy. Hlavně ve chvílích, kdy se Badham pokouší koketovat s moderním a "lidovým" filozofováním (v podání Travolty!), a pak má problémy jej naroubovat na poněkud exhaustovaný duševní (bez)obsah ostatku - totiž lážo plážo blbnutí. Už jen z principu si Horečku v budoucnu pustím znovu, třebaže nikoli z osobních, ani z obdivných (bílý muž Travolta umí skákala, ale já nemilovala jeho) nebo z formalistických důvodů, ale právě díky té oddivuhodně vyzrálé komičnosti._____Pozor! Vedle zručně odvedených scén z diskoték a z tanečních aktivit hlavního cápka se ve filmu zjevují i nebetyčné paskvily, které nemají hlavu ani patu: tatrmanství na mostě je pouze vrcholem samožerného potravinového řetězce. Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda hadr.

Hloubková analýza drogami zmítaného světa, která kupodivu nikdy nesklouzne do pokrytecké pseudo-umělecké podoby, až do samotného závěru si zachovává vysoko nasazenou laťku formální brilance (artem okořeněný dokumentaristický facelift, obměny filtrů, anarchistický střih) a zvláště překvapuje tím, kolik toho má na srdci - aniž by mi jedinkrát přišla na mysl vtíravost a emocionální vydírání (dokonce i silný závěrečný apel je podán zcela obyčejně, bez patosu, téměř odosobněně...). A o tom, že jde o nejlepší Stevenův film snad není ani pochyb.

Znesvěcený pomník soumraku jedné společenské etapy aneb Pád domu Ambersonů.

Dynamicky a čistě nasnímané, neméně dobře setříhané, realisticky ozvučené, fyzické, drsné, nekompromisní a minimálně stejně kvalitní jako předchůdce. Nepatrně mi chyběl pouze zodiacovský maniak z jedničky, který byl v protikladu ke stoickému Harrymu jeho dokonalou nemesis, ale posun směrem do vlastních řad je v zásadě pochopitelný a lákavě nekorektní. Hodně, hodně, hodně precizní film, i když se nepřímo nabízí k povrchní ideologické vulgarizaci. Do I feel lucky? Teď už áno!

Škoda jen, že na vrub všední středové pasáže, která oproti fenomenálnímu začátku a dech beroucími konci nestíhala temporytmicky ani scénáristicky, nemůžu nadělit plný počet. Taková formalistická a vizuální perla nad perly se totiž vidí málokdy!! P.S. Vilmos Zsigmond na Hrad!

Větší než obvykle. Pompa, hrdinství (následuje výčet dalších desítek příměrů, který byl z očividných důvodů vynechán) a vznešenost - toť velmi obšírně El Cid, jeden z nejlepších a nejsilnějších zástupců (sub)žánru historických velkofilmů, který se dodnes pyšní fantastickou výpravou (bohatými kostýmy, propracovanými interiéry - obzvláště precizní jsou nástěnné malby a architektonické detaily, velkolepými venkovními lokacemi), megalomannským komparzem, u jehož mnohočetnosti zůstává rozum stát a milovanou a bardy opěvovanou hudební kompozicí pionýra filmové hudby Miklóse Rózsy. A co teprve ta 70mm umělecká krajinná panoramata a kamera obecně! Úchvatné! El Cid obstojí jako historická freska, ale i jako čistokrevná zábava v tom nejlepším hollywoodském "wow" smyslu slova. A s ohledem na dobu vzniku odpouštím i tu trochu naivity, roztomilých divadelních figur a cukrkandlu na povrchu... 4,5*

Americký Shadow of the Colossus... po americku.