Necrotongue

Šestá epizoda přišla s dalším zajímavým případem a jako bonus přinesla nějaké ty nedodělky z předchozího vyšetřování. Výsledek těchto nedodělků mě sice příliš nepotěšil, ale ukázal mi alespoň neortodoxní vyšetřovací metodu, která sice pro svou finanční náročnost zřejmě nenajde širšího uplatnění, přesto se mi postarala o dobře zapamatovatelný zážitek, a ten u mě zase vyvolal vzpomínku na žhavení na Bejšovci. Nemohl jsem si nevšimnout, že je zásadový major Dušan Vrána skutečně zásadovým jedincem, takže je sice nadále považován za studený čumák, ale už není na rozdíl od svého přímého nadřízeného totálním kktem. Velice se mi taky líbilo, jak se operativci v terénu nerozdělují podle schopností ale podle míry úchylnosti, kterou působí na své okolí. Pátou pěticípou jsem přihodil za pohled na spolupráci jednotlivých útvarů. / Poučení: Zapáleného kriminalistu stavidla nezastaví.

Pátá epizoda druhé řady přišla s natolik zapeklitým případem, že vlastně ani nevím, jak dopadl, pokud dopadl (ale teď už díky mardunovi vím). Co všechno jsem měl možnost vidět? Vraždu bez mrtvoly, cestování po světě bez pasu, hlavního podezřelého jako vášnivého turistu, posunování hranice s Německem a svědomitého vyšetřovatele majora Dušana Vránu, kterému chyběla k dokonalosti jen větší míra flexibility. Nebo spíš jakákoliv flexibilita. V průběhu sledování tohoto dílu mě napadlo, že zatímco já jsem rozuměl němčině stejně jako duo operativců Pražák / Anděl, západočeský divák by zřejmě potřeboval překladatele k dialogům z Beskyd. Ano, šlo o zatím lingvisticky nejnáročnější epizodu a jsem moc rád za to, že se poručík Vítězslav Sršeň začíná učit anglicky. / Poučení: Kdo hledá, najde. Ale ne vždycky. / P.S. Při čtení komentářů / recenzí jsem narazil jen na jediný, který zaváněl duševním mrzáctvím, a to je vcelku pozitivní zjištění.

No, nevím, spousta rodičů běduje nad tím, že se jim děcka válí doma neustále přilepené k monitoru počítače nebo displeji mobilu, ale čtvrtá epizoda jasně ukázala, že pokud se dětem ponechá volnost, jsou mnohdy schopné sehnat si velmi slušně placenou brigádu. Holt je to hlavně o iniciativě. Už to nějakou dobu uzrávalo, ale teď už je jasné, že hlavním problémem kriminalistů z 1. oddělení nejsou ani tak pachatelé vražd jako spíš někteří jejich nadřízení, kolegové a nekalibrované teploměry. Jinak šlo o jeden z těch případů, které ve mně nevyvolávají nějaký zvláštní soucit s obětí, zato mě některé jejich momenty dokáží pěkně vytočit. Například ta matka byla přímo snová. / Poučení: Hlavní rozdíl mezi učitelem a pedofilem je v tom, že pedofil má ty děti opravdu rád.

U zahraničních filmů a seriálů mnohdy kritizuji obsazování černochů do rolí, v nichž jejich přítomnost odporuje veškeré logice. Přítomnost černochů ve třetí epizodě naopak kvituji s nadšením, protože jsem na naše mirečky zvyklý a protože se mohl na scénu vrátit plukovník David Landa v podání Martina Hofmanna. Horší už to bylo s obsazením postavy pachatele; když se holt mezi podezřelými objeví nějaký setsakra známý obličej, už není co vyšetřovat. Na druhou stranu zůstává pravdou, že jsem se i tak dobře bavil. Vyšetřovala se vražda a vražda ve stádiu pokusu a já jsem až překvapivě často dostával možnost vycenit chrup. Pobavil mě průběh intimních večerů kapitána Martina Pražáka, zasmál jsem se nad obavou poručíka Vítězslava Sršně z průvanu ("Promiň, táhne.") a skupina skinů s transparentem, který hlásal: "Svobodu pro Kubu", mi málem zauzlovala bránici. No, a pak zazněla i věta, která mě nerozesmála, protože se její obsah nikdy nenaplní, čehož upřímně lituji. "My jdeme všichni do Anglie." To by bylo krásné... / Poučení: Nůž a řetěz jsou fajn, ale vítězným kombem je pánvička a dalekohled.

Ano, je to pravda a já jsem si jí plně vědom; nemohl bych pracovat u kriminálky, protože bych byl jejím předpojatým příslušníkem, což by vyplývalo z mého vztahu (který se dá jednoznačně nazvat rasismem) vůči jedné ze zde žijících minorit. A nemyslím tím Vietnamce, k nimž mám naopak vztah veskrze kladný. No, a když by se v rámci vyšetřování vynořilo nějaké charakteristické příjmení, je možné, že bych začal trpět tunelovým viděním, což by mě naprosto diskvalifikovalo. Kriminalisté z 1. oddělení naštěstí žádnými předsudky netrpěli a i ve druhé epizodě měřili všem stejně, přičemž tu a tam nějakému tomu potřebnému i lehce finančně přilepšili. Ani tento díl nebyl vůbec špatný a dobře jsem se u něj bavil možná i proto, že mi přináší potěšení sledovat, jak si Josef Mareš ve scénářích k jednotlivým epizodám postupně vybíjí všechny své frustrace z předchozího zaměstnání. / Poučení: Jsou chvíle, kdy něco vypadá tak jednoduše, až se ani nechce věřit, že by to mohla být pravda.

V průběhu první řady jsem byl několikrát nespokojen s výší trestu pro individua, která by se podle mého názoru už neměla vracet do běžné společnosti, ale měla by si užívat blízkosti sobě podobných až do konce své zbytečné existence. Z toho logicky vyplývá, že jsem byl tentokrát s uzavřením celé kauzy velmi, velmi spokojen a přál bych si takových výsledků co možná nejvíc, protože mám pak kromě pocitu zadostiučinění i radost z ušetřených prostředků daňových poplatníků. Potěšilo mě obsazení Vladimíra Javorského, který mě neustále přesvědčuje o tom, že čím je starší, tím je lepší. Asi jako archivní víno. Jsem taky přesvědčen o tom, že Miroslav Hanuš svou rolí u mnohých diváků skončil, takže by si měl dávat pozor, aby se při plavání nezačal topit, protože by se mohlo stát, že by mu nebyl hozen záchranný kruh. Jeho major Josef Korejs je fakt figurou na zabití (nebo k zblití) a pan Hanuš ji dává s nádherným přehledem. No, dojmy z úvodu druhé série jsou jasně pozitivní a těším se na pokračování. / Poučení: Když vidíš větší množství chlazených kuřat, nepředjímej.

Pokud se tvůrci našich seriálů o kriminalistech drží domácích zdrojů, dopadá to mnohdy tak, že jsem nepokrytě spokojen (a když už se nechají inspirovat jinde, mělo by to vypadat jako Pustina). No, a zjevně platí, že Česká televize je v tomto ohledu o několik tříd výš, než naše komerční stanice, které se zoufale snaží točit české verze Kriminálek Las Vegas, Miami a podobně, přičemž je výsledek už předem jasný. První řada Případů 1. oddělení mě zaujala, bavila i občas zklamala, ale ta zklamání byla spíše jen drobnostmi, takže nemohla výrazným způsobem ohrozit můj výsledný dojem z celé této série. Po čtrnácti epizodách tedy mohu zodpovědně prohlásit, že jsem byl velmi spokojen a myslím si, že právě toto je cesta, kterou by se měli čeští tvůrci ubírat. / Poučení: První série potvrdila platnost těchto dvou pravidel: Každý vedoucí pracovník je blbec (z určitého úhlu pohledu) a Hovno vždycky padá dolů.

Kdybych řekl, že mám k fotbalu velmi vlažný vztah, ani zdaleka by to nevystihovalo míru mého nezájmu. Pravda, bývalo to jinak, ale to ještě hráli fotbal sportovci a ne herci. Dnešní fotbalové zápasy na mě působí jen jako prostředek k tomu, aby ti "nejlepší" hráči mohli zabojovat o cenu za nejlepší herecký výkon. A nezbývá mi, než uznat, že mnozí by si takové ocenění skutečně zasloužili. No, a takzvaní fanoušci (nemám na mysli fanoušky skutečné), to už je příběh z úplně jiného soudku. Mohl bych předstírat, že mi záleží na tom, jestli takový kkt přijde k úrazu, nebo se rovnou nechá zabít, ale sprostě bych lhal. Emoce šly tedy tentokrát stranou a já jsem si tak mohl nerušeně vychutnat morální vítězství poručíka Vítězslava Sršně i skvělé herectví Martina Hofmanna. Velká role to sice nebyla, mně ale jeho přístup k rolím tak sedí, že ve mně vlastně zanechal nejsilnější dojem z celé čtrnácté epizody. / Poučení: Stejně může za všechno vždycky rozhodčí.

No do pr.... Fuj, to jsem se lek!!! Po tomhle zážitku budu všechny pejskařky obcházet sakra velkým obloukem. Na to, že jde o seriál z prostředí vyšetřovatelů vražd, je průběh každé epizody spíše poklidný a ve třinácté epizodě mě tvůrci šoknou tak, že se málem chytám stropu. Případ byl na mě až příliš profláklý, takže mě zaujala hlavně náhle se objevivší novinářská empatie, která funguje evidentně podle hesla: Z cizího krev neteče. No, a pak tady byl samozřejmě charismatický a čestný podplukovník Korejs, který zcela fantasticky neřídil obklíčení a následnou okupaci obce Klíčany. Právě tady mi došlo, proč pan podplukovník tak rád spolupracuje s ÚOOZ. On je holt stavěný pro velké operace, a běžné vyšetřování ho příliš omezuje v rozletu. Miroslav Hanuš si dává Korejse dokonale, vůbec bych se nedivil, kdyby si před ním lidé na ulici odplivovali. / Poučení: V některých případech leze odvaha dost do peněz.

No, případ to byl zapeklitý, o tom žádná. Mezi všemi těmi bodnořeznými ranami a zhrzenými láskami byl pro mě naprosto nejtragičtější postavou nožem nedotčený, vilný lodník, pro něhož si osud připravil věru těžké zkoušky. Ani já, duše okoralá, jsem se neubránil soucitnému povzdechu, a to už je co říct. Dvanáctá epizoda sice nepřinesla to, co bych od seriálu o pražské mordpartě očekával, to ale neznamená, že by pro mě celá záležitost nebyla zajímavá. Já jsem se naopak velice dobře bavil se vždy plně připraveným kapitánem Andělem, se zdravotní sestrou, která neuměla tak úplně trvat na svém ne, a dostal mě způsob, jak snadno lze někdy dostat z ulic fantóma taxikářů. / Poučení: Když už se jednou pro něco rozhodneš, tak si za tím stůj.