Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (297)

plakát

The Batman (2022) 

Film se zcela záměrně snaží být co nejméně akční a co nejvíce atmosférický, zároveň je to nejvíc dějový Batman za celou jeho celovečerní kariéru od 80. let – napětí skutečně plyne z toho, na co hrdina musí přijít. A jako ve správné neonoirové detektivce musí podrobit zkoumání i sám sebe. Pomalu se to už blíží tomu, co pro Jokera učinil snímek s Joaquinem Phoenixem, ale nejde o portrét psychické nemoci, jež postavu rozloží, „jenom“ traumatu, které hrdina musí zpracovat tím, že se mu postaví naplno. Jde o potvrzení toho, že v současnosti je možné dělat poměrně osobní a umělecky odvážná díla v rámci komerční žánrové zábavy. Kameraman Greig Fraser (30 minut po půlnoci, Rogue One, Duna) opět čaruje a hlavně si mnohdy dovoluje rozostřovat části obrazu nebo snímat postavy přes různé clonící objekty. Vůbec tu nejde o pompézní kompozice, ale spíš o pocity klaustrofobie a špíny.   Robert Pattinson je absolutně vynikající, dokonalé ztělesnění křehké síly, plný emocí, jež probublávají na povrch jen lehce, toužící po dokonalosti a čistotě. Zoë Kravitz ztvárnila nejvíc sexy kočičí ženu všech dob, aniž by jí z toho vyšla parodie drsňačky. Tříhodinová délka nenudí a člověk si ji uvědomí až někdy u epilogu, kdy vydechne napětím. Jako mnoho jiných blockbusterů dnešní doby je i tento společensky aktuální – zlem tu jsou zapšklí mladí muži (zjevně incelové) a politickou nadějí mladé barevné ženy. Celá stylizace ale nutí přemýšlet, o jaké USA se vlastně jedná – celé to připomíná spíš 80. léta než současnost, kdyby tu nebyly mobily a internet. Taky kombinace „monzunových“ dešťů, zimy a věčné tmy z něj dělá něco, co se nachází mezi různými podnebnými pásmy.

plakát

The Female Brain (2017) 

Jenom drobné upozornění. Film je přehlídkou špatné vědy, dokonce vycházejí články, kde odborníci vysvětlují, kolik nesmyslů snímek obsahuje. Hledejte např. text Everything "The Female Brain" Gets Wrong About the Female Brain z Newsweeku z října 2018. Jen tak mimochodem, neexistují žádné "mužské" a "ženské" mozky. Tyto orgány se neliší jako genitálie, každý mozek je naprostý originál a unikátní mozaika mnoha vlastností, které nejsou jednoduše mužské nebo ženské. Film vychází z prací neuroložky Louann Brizendine (byly přeloženy i do češtiny), která byla odhalena, že si velmi často vymýšlí nebo ani neověřuje zdroje, které používá, a po letech, když už na svých knihách vydělala dost peněz, přiznala, že ony rozdíly přeháněla. Obecně ale nic moc nového pod sluncem, komedie rády stojí na stereotypech, jen málokdy k tomu využívají špatnou vědu.

plakát

Zbožňovaný (2021) 

Film, jehož scénář je taky po mrtvici. Teenagerka se chová jako viktoriánská stará panna, ostatní ženy trpí zvnitřnělou misogynií, Bartoška chvíli dokáže sbalit vozík, sejít schodiště, řídit auto a pak nedovede ani vstát z vozíku, který si musel vyndat z auta. Obecně spousta postav dělá pohyby, gesta a akce zcela nenutné, nepřiměřené a nesmyslné. Ale hlavně - vždyť je to úplně o ničem a není to ani komedie, ani drama, ani něco ze života (má přitom být). Je to nic, které nebude zbožňováno nikým. Kefírka my ass.

plakát

Tenet (2020) 

Všechny filmy už by měly být takovýhle a cokoli z hollywoodské produkce, co uvidíte potom, vám bude připadat banální, hloupoučký a řiďounký. Je to nepříjemný, je to vyčerpávající, ani na chvíli to nezastavuje a je to pořád složitější a složitější. Nakonec to napoprvé nejde pobrat rozumově a musíte se na to napojit intuitivně - což vám vysvětlí v úvodní "přednášce". MINIPIDISPOILEREK (pochopitelný částečně už z traileru): Ve chvíli, kdy vám někdy za půlkou filmu dojde, že už v něm celou dobu část děje běžela pozpátku, aniž byste si toho všimli, tak tohle je jen začátek celého mindfucku. Jako by byl James Bond černoch a poslali nám ho z budoucnosti zpátky v čase, kde ho natočil kyborgický organismus s propojenými mozky Alfreda Hitchcocka a Stanleyho Kubricka. Vlastně je dost nepochopitelné, že něco takového mohlo projít do výroby a že se od toho očekává komerční úspěch. Jenomže, nic moc jiného v kinech není a beztak jste nikdy nic ani vzdáleně podobného neviděli. Desítky nápadů jako "jak rozstřílet raketometem dům, který se před vámi v obráceném časovém toku skládá dohromady"...a jestli si vzpomínáte na Inception, kde je bitka v hale, kde nefunguje gravitace, tak tady ji Nolan překonal bitkou, kde nefunguje časová kauzalita a smysl začne dávat, až když ji uvidíte o pár desítek minut podruhé. Jinak to nemá ani některé jiné neduhy Nolanových filmů. A pochopitelně, dost lidí to bude nenávidět jako "přechytralou ohlušující hříčku", někdy po půl hodině vypnou a budou to už jen hejtovat. Což taky chápu.

plakát

V záři reflektorů (2020) 

Jeden z vůbec nejlepších dokumentů na téma "jak je reprezentovaná určitá skupina lidí v kinematografii". Podrobné, faktograficky výživné, emočně silné i s dobrými racionálními argumenty přímo od trans-lidí. Myslím, že to může hodně divákům a divačkám otevřít oči. Trans-lidí je v populaci potenciálně (na základě biologických znaků) až 2 %, vyoutovaných přibližně 0, 5 %. Nejde dělat, že neexistují, nebo že jejich existence je pouhý vtip, nebo záminka ke zvracení. Dokument dokonce přesvědčivě ukazuje, že tyto reakce nejsou vůbec přirozené, ale právě kulturně naučené.

plakát

Havel (2020) 

Bez ohledu, jaký je čí vztah k Havlovi, toto je banální film, který nepřináší nic zajímavého. Zobrazuje Havla jako člověka se žlázami, ale bez mozku. Za celý film nic konkrétního nenapíše, s nikým nediskutuje, nevidíte pořádně žádnou jeho divadelní hru, veřejný proslov nebo moment, kdy v diskusi spojí oddělené tábory. Havel je ve filmu potlačený jako politická a intelektuální osoba a řeší se jenom jeho soukromá morálka, ale bez toho, že si uměl užívat života i jinak. Kdyby byl Havel konzervativní politik, který upírá práva homosexuálům (případně lživě tvrdí, že už mají vše, co potřebují), a sám byl vskrytu homosexuál, tak by šlo o konflikt zásadní. Ale mít milenky v liberálním disidentském prostředí, které žádalo víc svobody nikoli v soukromé ale veřejné sféře, žádný konflikt nezakládá.

plakát

Ženy v běhu (2019) 

Ženy v běhu jsou oslavou středostavovského způsobu života, jehož naplnění v současnosti uniká stále více lidem. Stylové byty, žádná traumatizující práce, rodinná pospolitost u bohatě prostřeného stolu na venkovské chalupě, pravidelný pohlavní styk ve středu, všechny pěkné chvíle natočené na videokazetách. _________ Svět, kde neexistují sousedé, chudoba, politika, internet a kdokoli, kdo by nechtěl patřit ke střední třídě. Být na tom opravdu špatně je nemožné, být bohatší je fuj, jak ukazuje příklad Kaččina šéfa, být jenom trochu alternativní taky, viz promiskuitní malíř. Jenom poctivý střed, nic jiného a nikdy jinak. Zaopatřit se, vdát se, rodit děti, zhebnout, nechat se zpopelnit a vláčet v batůžku na maratónu; žádné další horizonty. ________________________ Možná je to na záměrně neprovokativní a schválně uměřený film příliš příkré hodnocení. Co je špatného na tom, odpočinout si večer u něčeho, co tak nějak vzdáleně připomíná reálný život? Není v tom filmu aspoň trochu vzpoury, že ty ženy přece jenom někam vyběhly? _________Ve skutečnosti se tu ženám nedopřeje ani trošička rozletu. Umožňí se jim vedle domácích prací jen další dřina a pocení při běhu, který přinese pouze sňatek s chlápkem, na nějž budou dřít doma. Jistěže nejde poznat, kam přesně se budou ubírat vztahy všech dcer, ale rodinné předpoklady a vzory už tu jsou. _______________ Doba a společnost se dnes vyvinuly natolik, že západní romantická komedie zamezuje obojí ztrátě – jak v soukromém, tak v profesním životě. Česko roku 2019 se ovšem pořád nachází mezi zaostalými společnostmi, kde tvůrci filmovým postavám zabraňují v dilematu a rovnou je zbavují traumatu, že by mohli přijít o práci a osobní realizaci. Jsi žena, žádnou nepotřebuješ. Stačí ti snubák, dítě a pes. _____________ Námitka, že muži jsou v těchto komediích zobrazováni tak, že ani oni se bez žen neobejdou, neobstojí. Žádný z nich se tu necítí neúplný, nikdo na ně nevyvíjí nátlak to změnit a nakonec i to, co žena považuje za krizi, je pro ně zábava a pohodový stav. Když já dělám doma bordel, o nic nejde, když ho máš doma ty, ženo, je to tvoje ostuda. ______________ Tak takhle my si tady žijeme. Respektive, takhle o nás smýšlejí filmoví tvůrci, kteří tu chtějí být nejúspěšnější.

plakát

Na střeše (2019) 

Letošní mistrovství republiky ve vycucání si scénáře z prstu právě započalo. Realističnost motivací i vývoje postav nula. Nedá se to uhrát, ani pokud jste vynikající herec.

plakát

The Haunting (2018) (seriál) 

Letos vznikly nepochybně závažnější, aktuálnější nebo celistvější seriály než Haunting of Hill House, ale vyzdvihuju tuto hororovou desetidílnou sérii navzdory tomu, že si v posledním díle zkazí stylistickou čistotu a přehoupne se z nihilistického v optimistické dílo s lehkým nádechem kýče. Vše, co oněm posledním minutám předchází, je totiž mistrovská hra mezi psychologickým pohledem na skutečnost a esoterickým spiritualistickým viděním. ________________________ Horory získávají svou děsivou atmosféru tím, že vytvářejí zkratku od psychologického výkladu lidských strachů k něčemu nadpřirozenému. Zde to má být onen zdánlivě generický strašidelný dům, který zabije několik členů jedné rodiny a přitahuje ji do svých spárů ještě mnoho desítek let poté, co z něj uprchne. ___________________________ Několik časových rovin, propojených dohromady v šokující pointu, subjektivní pohledy jednotlivých členů rodiny, ustavičná disputace nad tím, jak vyložit ony zastřené vzpomínky, možnost srovnávat původní knižní předlohu Shirley Jacksonové z konce padesátých let, filmovou adaptaci z raných šedesátých let a nynější moderní verzi, v níž se ze skupiny výzkumníků stane rodina, jejíž osudy zpracoval jeden z nich v knize plné fikce. Tolik vrstev na sebe naklade málokterý seriál. ______________________ Hrůza zde pak už neplyne z oné zkratky, ale naopak z nejistoty ohledně mnohosti podnětů. Čemu můžeme věřit a co nás znepokojí, či uklidní víc? Že si problémy způsobujeme sami v okruhu nejbližších, nebo že opravdu existují místa, kde kolidují časoprostorové dimenze a tradiční racionalita?

plakát

The Perfect Kiss (2018) odpad!

Většina špatných filmů je především otravná a nudná. Málokdy už se do kin dostane něco, u čeho neexistovala vůbec žádná kontrola a na povrch tryská každou vteřinou koncentrovaná debilita. Kanadský snímek The Perfect Kiss, v němž hraje hlavní roli Lucie Vondráčková, a který režírovala "četařka Babinčáková" ukrývající se pod pseudonymem Tina Adams, bude vaše nová guilty pleasure. Nelitoval jsem ani minutu, že jsem to viděl. Je to opravdu must see. Od dob legendární Kněžny Libuše tu nebyl tak konzistentně nablblý film, v němž se spojuje nadšenectví s neumětelstvím.

Reklama

Reklama