Tetsuo

Hrozně nevyrovnaná skládanka. Dobré možná jako album k listování režisérovým vývojem. Chvílemi to obsahuje ty nejhorší nešvary "nezávislé poetiky".

Fiasko s velkou parádou. Obrovské ambice a nechtěně směšný výsledek. Ale vlastně mám tendenci to obdivovat. Je to tak "gay", tak prefikaně alegorické a tak monumentální... Dalo by se to rozebírat dlouhé hodiny.

Jsem z toho díla na rozpacích. Švankmajer cituje Foucaulta, ale míjí se s ním. Provádí revoltu - podobně jako Romero v Zemi mrtvých - poměrně archaickou formou, a přitom surrealismus by měl být avantgarda (ale tou už je jen historicky). V zásadě je mi ten film sympatický i PRO svou křečovitost.

Více neznamená lépe. První polovina je hodně "cheesy", druhá až moc elegantní. Oboje příliš dlouhé.

Hrozně rád bych ten film hodnotil lépe, už jenom proto, že skýtá dnes tak vzácně duchaplné dialogy a to, čemu se říká "příjemný zážitek". Ale nemůžu si pomoct, Austenová psala o něčem jiném. Nejde o dějové detaily, ale o náladu a myšlenky. Keira Knightley je navíc opět chodící reklamou na anorexii.

Dá se to přebrat z mnoha stran a zaujmout tak k tomu filmu několik odlišných postojů. (Umění-kýč, pocta cizí kultuře-nepochopení cizí kultury, odsouzení prostituce-oslava poddajnosti atd.) Mě osobně baví sledovat, jak si jedna kultura překládá druhou kulturu, čím ji obohatí a co z ní odebere. Celkově Gejšu nepokládám za umění, ale za výrobek. Překvapilo mě, že napodruhé, mi film nepřišel tak chladný, prázdný a povrchní, jak by napovídal první dojem.

Nejsem si jistý, nakolik měl Niccol tu alegorii promyšlenou, nakolik se do ní sám projektuje jako autor, ale nakonec si stejně podrazí nohy. A ačkoli jsem se bavil u narážky na Andreje Tarkovského (hrdina se jmenuje Viktor Taransky), taky nevím, jestli mu chtěl vzdát hold, anebo si utahuje z jeho hlubokomyslného artificiálního stylu. Každopádně ty analogie mezi uměním (art) a umělostí (artificiality), proklamované teze o autonomii umění, kde jsou nedůležití herci, a vůbec ono téma totální manipulace ve jménu svobody vyjádření, dostávají v digitální éře celkem dráždivou příchuť. Dráždí to ale jen intelekt, ne emoce, takže se nelze divit, že ten film je tak chladný.

Ano, tomuto se říká fim "dominantní ideologie". Být žena, která ze sebe nechce dělat blbku a nestačí jí zasmát se chlapovi v punčocháčích, budu velmi naštvaný/á. Tento film ženy velmi rafinovaně degraduje, i když se přitom tváří hrozně emancipačně a chápavě. Především to není film o tom, co ženy chtějí, ani o tom, jaké ženy jsou. Je to příběh o privilegované vrstvě dobře zajištěných měšťáků, kteří nemají žádné skutečné existenciální, natožpak existenční problémy. Žena je jakoby jen jednoho druhu a stačí jí málo ke spokojenosti. Proto je celé poznání a poselství tak líbezně a nasládle lživé a sebevětší filmařská a herecká profesionalita to nevytrhne.

Po prvním zhlédnutí velké rozpaky. Bylo by to asi na delší debatu. V zásadě mi to přijde jako dílo, které má být o budoucnosti a přitom se dívá na svět konzervativníma technofobníma očima 50. let minulého století. Navíc se tu všechno doslovně vysvětluje dvakrát i třikrát, ale celkové vyznění je nejasné. A to ani ne nejednoznačné (jako třeba u Blade Runnera); jen se zaměřením na hlavní postavu potlačují další možné významy toho, jaké místo mají roboti ve společnosti. Po řemeslné stránce vynikající, ale příběh stojí za úvahu jen v tom ohledu, nakolik je zpátečnický. Uvidím ještě po druhém zhlédnutí...

Má to kouzlo podomácky spíchnuté amatérské legrácky, kterou dělal mimořádně poučený fanda a znalec klišé. V originále spousta vychytávek, dabovaná verze nemá smysl.