Pepinec

Mára Holeček má svatou pravdu - tohle nemá s horolezectvím společnou jedinou karabinu, tohle je jen prasení dalšího krásnýho místa pseudoturistama, kteří mají v bundách místo peří dolary. Však ono je to tady taky moc krásně ukázáno - nýmandi, co se teprve v base campu učej navazovat na lano, jsou tam za klienty. Ty vole, klient můžeš bejt třeba u Komerčky, ale jestli tě klientem někdo označkuje v Himalájích, měl bys odtamtud rychle vypadnout, protože tam nemáš co dělat. My zápaďáci se vždycky nasereme do krásnýho místa, začneme se tam chovat jak nenažraný hovada a jediný, co tamním domorodcům dokážeme na oplátku dát je poznání, že štěstí si za naše prachy nekoupěj. To jsem na nás teda hrdej... Kdo má hory v srdci chodí tam, kde je ticho. Snad tenhle dokument aspoň pár turistů donutí přebrat si to z prdele do hlavy.

Bylo fajn vidět v kině něco úplně jiného než běžně, ale zas takovou senzaci bych za tím teda nehledal. Nadšené ohlasy se holedbají symbolikou všech zásadních okamžiků lidského života, no já v tom viděl spíš jeden zásadní okamžik života želvy...

Já teda vždycky musel za láskou dolů - o patro níž do nižšího ročníku, protože pro naše fajnovky jsem nebyl dost zralej nebo co. Kdyby tam na mě byla bývala čekala Virginie, mazal bych si do svoji lavice pro křížovky, popřál Verče hodně štěstí s novým spolusedícím a odporoučel se dobrovolně opakovat semestr. Kouzlo prvních okamžiků funguje jak u žen, tak u filmů. Utekly první dvě minuty a mně bylo jasné, že alespoň jedna moje rána bude v rámci letošního FFF do červeného. Skvěle jsem se bavil a spolu se mnou plné kino, ve kterém bylo podle mě tolik lidí naposledy, když se stavělo.

Jestli bude v pondělí Mikuláš zohledňovat povedenost mého výběru filmů na FFF, tak budu rád, když dostanu aspoň slupku od brambor. Ono teda jestli se zaměří i na ty ostatní věci, už ho do konce života ani neuvidím, ale to sem nepatří. "Hlavu vzhůru!" jsem si říkal už asi po půl hodině, když mi brada prvně klesla na bradavky (bohužel moje). Po hodině jsem dostal čupr nápad podepřít si hlavu sedačkou před sebou, díky tomu mi neujelo poslední metro, protože jinak by mě v sále budila až uklízečka druhý den ráno. Frantíky jsem měl vždycky rád za to, jak hravě dokáží vyprávět příběhy každodennosti. Tohle je ale jenom kolovrátek monotónosti připomínající zaseklou desku, která navíc končí přesně tak, jak si myslíte už dole na pokladně. Za Pepince žhavý aspirant na titul nejzbytečnější film roku.

Do módy se díky Babišovi vrací práskání, takže mohl by mně tu někdo prosím pěkně naprášit jméno toho umělce, který rozhodl, že Bláznivá pětka se pro Festival francouzského filmu nadabuje? Vystavil bych mu účtenku na sto korun rovných, protože krom toho, že dabovat tenhle film je hovadina, tak dabing samotný měl tak skvělou úroveň, že to vypadalo jakoby ho zaměstnanci kina dávali na první dobrou z kabiny promítače. To se zas jednou někdo na film zapomněl předem podívat, že? No, ale abych nekritizoval jen český mančaft, tak naložím i Frantíkům, protože když už tak okatě kopírují námět, proč si nedají práci alespoň s originální zápletkou? Dějové rozestavění průser - drogy - happyend je nápadité asi jako postavit ve volejbale smečaře k síti.

Propojení živlů funguje perfektně především v hlavní nosné myšlence, kterou je touha po svobodě a pocitu volnosti. Že člověk s takovou touhou musí být magor je v dnešním digisvětě naprostá nutnost, přičemž už jen kvůli sobě samému musím říct, že svobodomyslný magor je mi tisíckrát sympatičtější než digičlověk. Elementy táhne zejména Mára Holeček, který se podle mě nejvíc otevřel a nejlépe vystihl celou podstatu věcí. Dělat co tě baví může být o hubu, ale je lepší risknout to, protože bez vkladu není výhra.

Co bylo tohleto proboha za blábol? Anča je od pohledu sympaťanda a šikovná holka, tak snad Lucku během natáčení něco naučila, protože to se nedá hodnotit, k jakým projektům s nulovou vypovídací hodnotou se madam Výborná už léta přimotává.

Aby tímhle blábolem něčeho dosáhl, musel by Adámek urazit ještě hodně Dlóóóuhou cestu. Přerod z parchanta na člena mírového sboru prostřednictvím rodiny Jehovů byl podán tak povedeně, asi jako vysvětlení Jirky Ovčáčka, že vládní speciál zpozdil protivítr. Vůbec nechci zpochybňovat sílu lásky, jen říkám, že tohle může brát vážně snad jen Amor, a to protože je to jeho práce.

Tohle bude přesně ten film, nad jehož hodnocením se zapotí i promovaní inženýři filmové vědy. Já se po třech dnech od projekce dostal teprve do stádia "co na to říct?", což ale vlastně pokládám za osobní úspěch, protože cestou z kina jsem byl schopen spíš krajkově vyšívat než hodnotit Zvířata. Jak mám obvykle radost, že díky ČSFD projekci můžu ušetřit (třeba na novou látku), tak tentokrát bych si snad i zaplatil za to, aby mně na konci někdo řekl, k čemu ta načančaná nádhera vlastně došla. Ono je fajn dát mi prostor pro fantazii, ale kdo to má pořád zvládat myslet za režiséry?

Pokud se Žlutému cirkusu povedlo něco opravdu dokonale, tak přiblížit zážitek z jízdy v trabantu, protože tak jako se oni protrápili Austrálií a Asií, tak jsem se já protrápil seriálem. Nebylo říct co a postupem času už ani jak, konec bez konce jenom potvrdil hořký fakt, že ne vždy se daří těm, kterým fandíte. Pár epizod, ze kterých dýchal stejný život jako z čundru Latinskou Amerikou se sice našlo, ale to byly spíš výjimky potvrzující pravidlo, že dobrodružství a snaha udělat dvanáct dílů za každou cenu pro mě není ta pravá symbióza. Ve finále tak u mě určitě vyhrává na koleni uplácaný sestřih z jízdy Hedvábnou stezkou, kde jsem cítil ryzí cestovatelskou radost, a ne touhu svézt se na zavedené značce a nepřidat nic svého, jako v případě tohoto technicky vymazleného seriálu. Ale mluvím za sebe, jak to vnímám já. Pořád je to o lidech, kteří se nebojí zvednout prdel a dělat co je baví a kterým nakonec může být nějaký Pepincův komentář volný jako kolo u Malucha.