Slepejsek

Jako životopis naprosto nepoužitelné. Jako mystérium pouhá bublina, co praskne, ani nezasmrdí. Klopotné (totálně přepálená stopáž), plácání pátého přes deváté, aniž by to mělo hlavu či patu či nějaké jiné opodstatnění. Zahleděné až po uši samo do sebe. Hra na Kafku? Na schovávanou? (Málem jsem se už nenašel.) Zmatený jak laň na rozvodně VN doteď nevím, co jsem to vlastně zhlédl...

Když dva dělají totéž, není to totéž. Tady se nabízí srovnání s předloňským UBAL A ZMIZ. Zatímco tam je lehký tón citelný (i čitelný) hned od začátku, tady se jede natvrdo. Jasně, koks není tráva... Na začátku je velký raperský sen jednoho dealera "pizzy", co si myslí, že v tom umí chodit. Na všechny by nach..., ale utáhnete ho na první dobrou: "Titul má dneska každej." "A ty ho máš?" Na vlně to drží vizuál a "exotika" prostředí. Kdo chce být in, musí jet a nemá čas na rozhlížení vpravo vlevo. Sem tam to opepří hláška klauna Mimoně, zatímco ten skutečný mimoň si brnká na vlastní ego "konečně budou všichni znát mý jméno a můj ksift"... V čem se vlastně liší od "zmrdů", kterým prodá svůj fejkfet? V tom, že on si cestu mezi ně musí "odmakat"? Takže vo co tady gou? JAK ALEŠ K ROZUMU PŘIŠEL? Nakonec z toho uštrykujem moralitu? "Není toho chcaní trochu moc?" Radši bych zůstal u trávy. Tož, aspoň moudro starý indiánský babičky: "Nejpřeceňovanější komoditou v tomhle světě je kunda." BANGER, more!

Velký humbuk před znamená většinou velké zklamání po... Pro Shyamalana platí stejný scénář už po několik filmů - nápad slibující velká očekávání, která se ale rozplynou v nanicovatém rozuzlení. Jakoby měl nadpřirozený talent dovést sebelépe rozehraný námět k naprosto bezradnému konci. Jakoby mu došly síly i ambice. Kdyby vyprávěl fóry, tak snad v životě nikoho nerozesměje, protože sebelepší pointu dokonale zazdí...

Za nejvýstižnější bych považoval trochu jinou variantu překladu z angličtiny - NEMOCNÁ SAMA SEBOU. V tom mi rezonují i oba možné výklady - jak nemoc, kterou si hrdinka sama přivodí, tak i stav mysli, který ji k tomu dovede. V komentářích se hojně mluví o narcismu, ale já bych raději použil termín sebestřednost. Téhle hrdince totiž na jejím vzhledu vlastně nezáleží, její potřebou je být centrem pozornosti. Jakkoliv. Těžko se s ní budete ztotožňovat a stejně těžko vás bude bavit. A možná tak utečete i z otázky, ke které celý film spěje: není to nakonec jenom strach ze samoty, co tuhle dívku žene vpřed?

Byla to taková pěkná dovolená maskovaná jako natáčení... Lacině průhledná komedie s přepálenou stopáží. Jenom chroupat popcorn a nemyslet...

Do třídy deváťáků přijde třídní s dotazníky na volbu povolání. Jeden kluk se vzbouří a s tvrzením, že v životě nemá nic smysl, uteče na strom. Spolužáci začnou snášet věci tak, aby ho přesvědčili o opaku. Začíná to jako nevinná dětská hra - kdo by neobětoval cokoli, co může vypadat efektně, ale ve skutečnosti je mu to už volné? Ať je to hračka od ztraceného rodiče nebo kytara, na kterou už dávno nehraje... Chce to přece něco, na čem nám opravdu záleží! Takže si "oběti" začnou stanovovat vzájemně. A začíná přituhovat... Oblíbené boty či vlasy? Málo! Co takhle vykopat mrtvého bratříčka či ukrást z kostela sochu Krista? Vzdát se svého panenství? Pořád málo? Zabít potulného psa či useknout spolužákovi prst? Mohou jít ještě dál? Nejděsivější je ovšem reakce dospělých. Prvotní rodičovský šok velmi rychle vystřídá pohled psychologů. Zvrhlost se mění v obdivuhodný projev potlačené osobnosti. Z malých grázlů se stávají velcí hrdinové... Snad by je mohl zastavit aspoň ten, kvůli kterému se to všechno vlastně rozeběhlo. "Jak jste to všechno mohli obětovat? Kdyby to pro vás opravdu něco znamenalo, tak se toho nikdy nevzdáte! Co vám teď zůstalo?" Jenže na moralisty není nikdo zvědavý. A kolektivní vina probouzí v davu pudy. "To nebylo neštěstí!" "Teď už s tím nic neuděláš. Tak pojď a nech to být..." K filmové dokonalosti chybí lepší herci a taky scénář by si zasloužil propracovanější vývoj a zlomy. Ale s mrazením v zádech z toho, kam až došla naše společnost, se budete v mysli potýkat ještě hodně dlouho. A možná se jí už ani nezbavíte...

Mohla to být osvěžující pohádka, vyšel z toho oTroškovaný* Bergman pro děti... Pro děti? Vlastně doteď přemýšlím, jak to bylo s tou princovou zkouškou smrti... * ŠUČ = šišlavými upištěnými čarodějnicemi

Takový rodinný (ve smyslu o rodině) komiks vystavěný ze samých profláklých ingrediencí (podpantofláci, homosexualita, manželská krize). Nic originálního, jedno klišé vedle druhého, od začátku víte, co jak skončí, celou dobu jenom čekáte, až schématické figurky odříkají svoje hlášky a prokoušou se ke smiřovacímu finále, kde si všichni padnou kolem krku. Happy End a můžeme jít domů se slzou v oku a oroseným srdcem.

Něco mezi CHUCKYm a BABIČKY DOBÍJEJTE PŘESNĚ, lehounce přikořeněné TERMINÁTORem... Rozhodně úplně mimo mísu je přiřazení nálepky horor. Vidím to spíš jako béčkové zpracování varování před bezhlavým technickým rozvojem a s tím spojenou ztrátou schopnosti komunikace s lidmi kolem sebe, potažmo posunem emočního standardu (vždycky se pracovalo spíš s otázkou, zda u umělé inteligence lze vyvolat city, tady jde spíš o to, zda se odbouráním citů nestane z člověka živý robot...)

Naivní greendealová reklama říznutá podnikatelskou Nesmrtelnou tetou aneb jak je důležité mít svého donašeče... Ač tam tu pozitivní energii jiné kultury nelze popřít (dokonce v hollywoodsky slzopudné podobě) celkové vyznění je hodně násilná křeč, kterou bohužel nezachrání ani Karel Roden...