DrBuznička

Podle mě Majer s Bokovou v tomhle filmu nemůžou být ani milenci ani otec s dcerou. Spíš jde o dva herce, kteří moc dobře nevědí co vlastně hrajou. Promiň, Martine ;). Ale jsem zvědavej na Oslavu - tady to ohledávání zcela nijakých mužských postav (Smrt dopoledne), zasazených do podivně neuvěřitelných vztahových kontextů (Smrt dopoledne) a snaha o jakousi hříčku s divákem (Smrt dopoledne), mi přijde, že vůbec neodhaluje tvůj režijní potenciál. A nenech se mým rejpavým komentářem moc vytočit ;).

Slyším to tikání jejích biologických hodin....

Zklamalo mě, že se režisér nepokusil využít či rozvinout upírskou tématiku k nějaké obecnější metafoře a namísto toho se spokojil s vyloženě trapnými fórky na velikány našich kulturních dějin typu "Hamleta jsem napsal já a Shakespear byl pitomec co mi ho ukradl." Je to celkově strašně manýristický a příliš jarmuschovsky onanizující, kdy hrdinové jsou často - mnohem více než sami sebou - hlásnou troubou autorových hipsterských názorů a nostalgických prognóz. Bavilo mě to v místech, kdy se děj přesunul z ateliérové ukecanosti Hiddlestonova sídla a docházelo k minimalistické konfrontaci upíra s okolním prostředím (ať už šlo klidně jen o zpustošenou krajinu Detroitu kterou projíždí autem) - tady to film poměrně dobře udýchal. Ale co pak se scénou s umírajícím Johnem Hurtem? Vážně se Jarmush domníval, že ve mě vyvolá empatii? Jen protože jde o dobře známého herce nebo protože mu ve skuečnosti vděčíme za momumenty naší literatury? Doopravdy je to celé hodně slabé a poslední záběr filmu to nezachrání.

Říká se to? Herecký dvou-koncert? (Kdo by to do toho McConaugheyho řek!) Poznámky ohledně dvou černošských vyšetřovatelů beru zpět - v 5. episodě konečně začnou hrát, a ačkoli je linie současnosti poněkud slabší, už jen díky závěru 4. episody si seriál zaslouží plné hodnocení. A nejlepší na tom je, že ten seriál brzo skončí, takže ho nikdo nemůže dlouhým vařením zbavit jakékoli chutě, kterou se snaží dotáhnout umělými dochocovadly stále nových a nových záhad. (A pak že kulinářské metafory ve filmové kritice jsou OUT!)

Ta všeobjímající blízkost pro mě byla nesnesitelná a paradoxně mě od postavy spíše distancovala. Působilo to na mě mnohem více dojmem režijní bezradnosti a nefunkčního konceptu. Jako kdyby se režisér řídil rovnicí, že čím více detailů na obličej, tím budeme postavě blíže. Vždyť co je jednoduššího než natočit celý film zcela pedantsky v blízkých detailech tváře? (Přitom měl kameraman s režisérem evidentně vysoký cit pro významové celky!) Vytrácí se přeci jakýkoli význam, když je takto snímáno úplně vše! Každé postavě je tak rámováním přisuzována naprosto stejná váha ať jde už o přítelkyni, milence, kamaráda, člena rodiny či někoho naprosto náhodného, kdo pro příběh nemá vůbec žádné opodstatnění. Jistě soustředí vás to na příběh, který je ovšem neskutečně banální, protože jednotlivé postavy jsou pouze proměnnými. Adele by mohla mít stejně tak devastující heterosexuální vztah - vždyť téma homosexuality není pro děj ani postavy vůbec nijak určující! Nerozumím také současné tendenci soft-pornového zobrazení sexuálních scén ať už v tomto snímku či například v Nymfomance. Ono se nenabízí srovnání s pornem pro to, že jsou scény explicitní, ale naopak pro to, že jejich délka je zcela nemotivovaná příběhem. Porno může mít libovolnou délku od hodiny po jednu minutu a není v tom žádný rozdíl. Vždyť je přeci v kinematografii tolik památných sexuálních scén, které nejsou tak explicitní ani roztahané a přitom jsou daleko a daleko silnější. I například Vlk z Wallstreetu nabízí daleko silnější sexuální scénu, kdy Leova žena si to se svým mužem rozdá naposledy. Chtěl bych vidět, jak Kechiche natočí lesbickou scénu na které zobrazí, že už vášeň není tak silná jako dřív. Místo toho nám naservíruje porno a pak nás odbude stereotypem alá "Sorry, ale bolí mě hlava." Jsem rozhořčen, ale nejsem zahořklý či prvoplánově vůči filmu vysazený. Do kinosálu jsem přicházel se srdcem naprosto otevřeným a za svoji vstřícnost jsem byl odměněn takovýmto zklamáním. Rozumím tomu, že na mnoho lidí může Život Adele působit věru silně, ale se mnou se naprosto minul a odmítám si připustit, že toto je Kinematografie.

Douglas se evidentně zbláznil. Vycházejme ovšem z jeho premisy a nepozastavujme se nad nedostatky scénáře, nulovou psychologií a celkovou plochostí celého "příběhu", protože Elysium je přeci film, který posouvá a ozvláštňuje filmařské možnosti a vůbec Film jako takový! Konec srandy. Celkově jsem měl pocit, že Blomkamp (z jehož filmové estetiky se mi zvedá žaludek a vůbec jeho příjmení zní jakoby se někomu chtělo zvracet) byl po celou dobu výroby na pervitinu. Prostě jakoby se mi zfetovaný člověk snažil odvyprávět nějaké rádoby velké poselství a rychlostí své dikce vlastně maskoval, jak je to všechno neuvěřitelně pitomý. Upřímně jsem už dlouho neměl při sledování filmu pocit, že přede mnou někdo rozmatlává hovno, co strašlivě smrdí. Největším nedostatkem Elysia je ovšem to, že kromě toho, že akční scény jsou převážně k smíchu (nemůžu ještě nezmínit naprosto otřesnou práci s hudební skladbou nejen v akčních scénách ale celkově), film selhává zejména v tom, že nedokáže prezentovat uvěřitelný svět science fiction (srovnejte s naprosto úchvatnou novelou Stroj času od Wellse).

Je sice moc pěkné, že jde o zombie film, který má téma a lze ho různě interpretovat... Ale jinak mi prostě většina toho co se děje nedávalo vůbec žádnej smysl. Střihová skladba je naprosto tragická a schématický herecký projevy dělá ještě schématičtější a nekoukatelnější. A vůbec všechno co se ve filmu děje je jedna velká scenáristická, režijní a střihová křeč. Nerozumím tomu, proč jezdí sem a tam s náklaďákama, proč se chce černoch na konci zastřelit ale nakonec nazná, že ne, proč flyboy leze na vrchol výtahu, pak sleze dolů a následně se zase snaží dostat nahoru, proč těhotná holka má ze všech nejlepší mušku, proč si týpek obklopenej zombíkama měří krevní tlak, proč zas jinej týpek dostane rapla, když na něj vystříkne krev ze zombíka atd atd... Navíc tenhle film potom co Max Brooks napsal World War Z a Foster ji "zfilmoval" (ačkoli film nemá s předlohou téměř nic společného) se Dawn of the Dead z roku 1978 téměř nedá brát vážně, a nemůžu ho vnímat jinak než jako jakési gumové absurdní drama.

Lars von Trier se pro mne v tomto filmu projevil jako chladný manipulátor, tlačící prvoplánově na city, ochotný obětovat logiku příběhu pro co nejtragičtější konec. Nemluvím ovšem o poslední kapitole, která mě "pobavila". ... Pobavila? Jak se mohu bavit během takovéhoto dramatu? Osobně si myslím, že Trier se během natáčení zcela nepokrytě zlomyslně "bavil" celou dobu.

Špačka od odpadu zachraňuje snad jen to, že ačkoli jde jeho televizácký dokument vykládat jako sprostá dehonestace Afgánců (a jim podobných obyvatel blízkého východu, kteří by si od moudrých bílých mužů nevěděli s ničím rady), nejednalo se o záměr režiséra. Veškeré nedorozumění ohledně toho, jak to režisér vlastně myslel, je pouze výsledkem prostého faktu, že Incoming je zcela diletantským dílem, které nemá žádný jasný režijní směr, myšlenku ani téma. Divák si tak z filmu může odnést naprosto cokoliv - v mém případě pak přesvědčení, že by Špačkovi měl někdo povolaný domluvit, aby se do dalších dokumentů nepouštěl a zůstal u hrané režie. Film je režijně na úrovni bezpohlavního cvičení prvního ročníku katedry dokumentu na FAMU.

Geronto-bizár aneb. smějeme se důchodcům jak jim něco nejde a jak jsou senilní. Dobře jsem se bavil, ale co z toho?