Lanark

I jako 100% heterosexuální muž musím s potěšením oznámit, že výměna číslovaných jamek za písmeny označené kolíky Larsovi prospěla. Přesto je naivní myslet si, že to je krok vstříc divákovi. Lars je liška podšitá a tak jako on, si s diváckým očekáváním nikdo snad hrát neumí. Muška je nahozena a vy jste jen ryba plující proudem obrazů a slov, myslící si, že přechytračí rybáře. Je mi líto, v téhlé ďábelské polyfonii hrajete jen bas, který je důležitý a Lars to moc dobře ví, ale sami o sobě nic neznamenáte. Jakmile vstoupíte do místnosti, nic z toho co řeknete nebo uděláte nepřinutí von Triera, aby ustal. To, že vám v polovině je nabídnutá pauza není gesto soucitu, ale zkouška vaší vůle. Pochybuji, že o tom rozhodl Lars a to, že současné publikum není schopné vydržet soustředěné víc jak dvě hodiny a dokonce ani žádné z těch "kvalitních" kin, nemá odvahu zkusit něco netradičního, není jeho vina. Jak by se asi Joe tvářila, kdyby Seligman v polovině příběhu odešel na nákup? Stejně tak je hloupost rozdělovat Nymfomanku na dvě části či jí dokonce tak hodnotit. Tohle není dětská pohádka o výpravě za drakem a zase zpět. Čím Nymfomanka je, ať si každý odpoví sám. Lars si to podle všeho ostatně tak přál. Věřím, že chce slyšet všechny názvy a všechna slova, ani ne tak, aby se mohl poťouchle usmívat, ale proto, aby lidé ty slova vyslovili a aby o nich mluvili. Proto všechny ty kundy, pedofilové, nymfomanky, negři. Podle mě je Nymfomanka o svobodě. O svobodě názoru, o toleranci jiných chutí a pohledů na život. Myslím si to proto, jelikož ústřední témata dialogů jsou dvě. Sex a náboženství. Dvě nejintimnější témata, o kterých se lidé mohou bavit a která tolik lidí rozděluje. Jo a chraň Bůh, abychom někdy zapomněli na lásku. :)

Zdá se, že Klepání na nebeskou bránu naše německé sousedy omrzelo a rozhodli se ukázat taky druhou stranu mince. Hezky pomalu a potichu. V civilním podání a čtvrtinou stopáže "natočenou" na iPhone tu těžko můžeme někoho obviňovat z citového vydírání a spíš blahopřát autorům, že dokázali ukázat to, co si pravděpodobně předsevzali. Ukázat konec člověka, tak jaký většinou je. Se všemi klady i zápory. Nejvíce mi vyrazilo dech, že ve mě konec probudil větší chuť do života, než všechna Nedotkutelná Klepání a jiné pohádky.

U Jeremiáše jsem se mýlil. Walterova cesta je tím dospělým (lehce prošedivělým) útěkem do divočiny. Snad nikdy se mi nestalo, aby mi postava zpočátku lezoucí na nervy nakonec přirostla tak k srdci. Možná za to může Island, možná za to může ten políček bdělému snění...Těžko takhle po pár minutách po projekci říct. On sám příběh není nějak extra originální, ale způsob, jakým je vyprávěn a myšlenky, které jsou v něm zvýrazněny je něco, co se u amerických velkorozpočtových snímků jen tak nevidí. Až se Stiller zbaví těch posledních zbytků podivně dětinského humoru, čeká nás pár dokonalých bijáků!

Tohle mi tedy sedlo více jak Gravitace. Pro mě je to důkaz, že pro solidní sci-fi potřebujete víc, než modré plátno a bombastické záběry. Je pravda, že i zde se parta dospělých astronautů, dle informací těch nejlepších ze všech, chová jak banda dětí na skautském výletě, ale naštěstí je to jen občas. SPOILER A škoda teda úplného závěru, skoro to vypadalo, jak kdyby tvůrci někde sehnali model chobotnice z Matrixu a chtěli se tím pochlubit.

Až do příjezdu partičky "kamarádů" z Říma to vlastně až taková komedie není. Vidím to jako takovou režisérovu autoterapii, jak se vyrovnat se svou rodinou (a možná i svou orientací) - to, že je film věnován otci, k tomu přímo vybízí. Nicméně je to dostatečně poutavé, aby vás to nenudilo, škoda jen nedotažené paralelní linky s dávnou svatbou. - Beznadějné lásky nikdy neskončí. Jsou věčné.

Doběhla mě vlastní kritika toho, že brát v potaz knižní předlohu při hodnocení filmu je nesmysl. Sviňák byl totiž takový můj "iniciační" román. Byl jsem z toho dost vyjukanej, jako kluk, který do té doby četl jen klasické sci-fi a Káju Maříka. :) Ale je to tak dávno, že mi víc než přesný obsah knihy, zbyl jen pocit a představa "sviňáka". No a ta představa je naprosto odlišná od filmového zpracování. Možná tak první 1/3 filmu se k ní blíží. Zajímalo by mě, co si o filmu myslí sám Welsh, jelikož poslední 1/3 filmu s původní předlohou nemá nic společného - ani pointu, ani vyznění. Stojím si za tím, že to automaticky neznamená, že tím pádem je film špatný. Problém je v tom, že i bez srovnávání je poslední 1/3 filmu špatná. Mělká, povrchní, na oko skandální a tak plytce moralistická, že se mi chtělo zvracet víc, jak po nějaké kocovině. McAvoy si ale roli užívá, Clint odvedl dobrou práci a některé hlášky a scény mají na to se stát kultem. Možná, kdyby se film přejmenoval, tak bych ho vzal na milost a jednu hvězdu přidal. Myslím, že název "Pusinka" by byl pro mě přijatelný. :)

Velmi silný příběh, ale bohužel takové nemastné neslané zpracování. Jakoby režisér nechtěl, aby u toho divák byl.

Už jsem si tak nějak zvykl, že moje hodnocení je v případě velkých amerických dramat diametrálně odlišné od zbytku databáze. Občas si tak zapřemýšlím, jestli teda jsem kokot nebo co. Ale možná se jen nenechám opít rohlíkem a možná mám averzi vůči jakékoliv propagandě. A zde se do diváka pere horem, dolem, spodem i skrz. Záběr na fotku rodiny, na vlajku, na fotku, na děsivé zfetované piráty, na fotku, na vlajku, na SEALS a na fotku s vlajkou..prásk prásk a teprve poslední 2 minuty filmu stojí za něco. Jen pro ně a pro ukápnutou slzu však nebudu přivírat oči. Věřím tomu, že v budoucnu se u tohoto díla budou děti našich dětí smát stejně, jako my se dnes smějeme propagandistickým filmům z 50. let a budou si ťukat prstem na čelo, stejně jako si ťukáme dnes my, že ty lidé přece museli být blázni, jestli to brali vážně. Pro mě prostě kategorie "perfektně odvedená řemeslná práce" neznamená nic, když na začátku pár zajímavě rozpracovaných námětů režisér s přibývající stopáží smatlává do černobílého stereotypního finálního obrazu. Nedělám si iluzi, kdo tyhle filmy financuje a kdo rozhoduje o jejich obsahu. Štve mě, když jim lidé skáčou na lep jen proto, že se jim před očima míhají hezky poskládané barvičky a občas někdo zakřičí a udělá bububu. We're all living in America..wunderbar!

Konečně...konečně odpověď na velkou depresi z New Yorku. Život je vždy o krok před smrtí, jelikož ta je jen jeho okamžikem. Síla Sorrentina je v umění zachytit ty správné okamžiky v příběhu jednotlivých postav tak, aby se bez skřípění spojili v jeden velký příběh lidství. Řím nebyl postaven za den, a ani lidský život nemůže být od počátku celistvý, plný a bezchybný. Hledání prochází celým naším životem, a zde se cesta stává cílem. Možná, že tou velkou nádherou je právě ta cesta, na které zanecháváme své stopy, abychom se čas od času, aspoň v myšlenkách, mohli po těch stopách vrátit, ať už jen z radosti, či protože jsme zabloudili, nebo protože jsme něco důležitého zapomněli. edit: druhé zhlédnutí ještě intenzivnější...život je pocit a emoce, všechno ostatní je jen bla bla bla...film pro Jiřího, a film i o Jířím (strougy, sorry, ale já byl vždycky takovej...jen jsem to v sobě držel)

Věřím, že film jen u pěti hodnocení nezůstane, ale v červené barvě ano. Z kraje tulipánů a větrných mlýnů je to svěží vánek plný vůní lidskosti a nadhledu nad lidským soužitím. A jak je úplně jedno jaký máte věk, společenské postavení či sexuální orientaci. Svět je plný náhod a překvapení a silných okamžiků a je jich příliš mnoho a občas jsou pěkně silné na to, aby je lidské city mohli v klidu vždy ustát. Hanro to krásně vystihl s lehkostí i vtipem. Zároveň však snímek stojí nohama na zemi, což se třeba českým filmům, které mají stále potřebu něco řešit a přitom zlehčovat, vůbec nedaří. A teda toho syčáka co mi před koncem filmu začal někde za hlavou krájet cibuli si najdu!!!