Lanark

Hrútar jsou trochu divácky brutal. Ale tvrdohlavě jsem to dokoukal, jelikož Island je prostě Island. Do dneška se bavím představou, že by to natočil někdo u nás. Hřebejk nebo Svěrák nebo tak. To by bylo řečí a tady je to přitom za luxusních 80%. Tohle už není ani snad pocitovka, ale původně zamýšlená reality show, která se trochu zvrhla. Omlouvám se, že si z toho dělám legraci, ale jak zjistíte (možná) sami, u tohodle filmu budete mít času na vymýšlení blbostí až až...

Asi jsem divný, ale mě to, že Klusák natočil dokument o bulváru tak, jak by ho bulvár o sobě natočil sám, přijde naprosto správné a v pořádku. Jasně, Novotný na sebe snaží strrnout veškerou pozornost, protože ve své deformaci už ve všem vidí pro sebe PR, ale proč by ne? On je takový, jeho práce je taková, prostředí ve kterém se pohybuje je takové. V čem vězí to neustálé nutkání, které to prosakuje snad každým komentářem, podsouvat bulváru konfrontaci s intelektem. Koho to v bulváru zajímá? Proč by to mělo bulvár zajímat? A zajímá to vůbec někoho z těch 1,5 miliónu lidí, kteří ho denně čtou? Vyčítat v dnešní době všudepřítomných a všudedostupných informací někomu, že píše sračky je něco, čemu nerozumím. Klusák ukazuje dané prostředí, takové jaké je - nahlíží v daném okamžiku na svět pohledem těch 1,5 miliónů lidí (i když si myslím, že to je číslo přehnané). Ale o tom nikdo nepřemýšlí, vše se točí kolem Novotného. Kdo si bez viny, hoď Bleskem.

Vzhledem k tomu, že ČR je na špici všelijakých amatér castingů a každou chvíli nějaká nebohá učitelka nebo úřednice dostane padáka, páč si chtěla přividělat na novou kabelku, tak jsem ani nečekal něco mimořádně objevného a spíš jsem byl zvědavý na zpracování. Kupodivu nejzajímavější okamžiky jsou ty, kdy holky před kamerou vůbec nejsou a řeší se buď statistiky kolem pornobyznysu a nebo interview poskytují ostatní lidé z branže (často mnohem zkušenější). Překvapilo mě, nakolik tvůrkyně utíkají před těmi nejzajímavějšími tématy a zůstávají v pozici téměř voayerů, kteří freneticky přelétávají z jedné "herečky" na druhou, jakoby se skoro bály pohlédnout hlouběji a zůstavaly v bezpečí melodramat typu Bravíčko. Téma vybrané velmi dobře, ale příště to holt chce mít víc "koule".

All inclusive s Danicou někde u moře bych si nechal líbit. To je tak asi vše, co mi z filmu utkvělo v hlavě. Jo a ještě vaginagel. Film, ve kterém jsou všichni v depresi ze sebe i z druhých, ale nakonec se mají vlastně všichni rádi. Gradace nulová, což odpovídá tomu, že vrchol dramatu nastává se zlomeným kotníkem a nocí na drogách. Proč já jsem dal ty tři hvězdy? Jo jasně Danica...

Těsně po zhlédnutí jasná pětihvězda, po prostudování jiných materiálů týkající se případu Leopolda Hilsnera jsem nakonec tu pátou hvězdu ubral. Nemám rád, když se z lidí dělají modly a mučedníci a když se komplikované události zjednodušují, aby se zvýšila jejich atraktivita. Z "formálního" hlediska je to velká paráda a tvůrci si zaslouží jen chválu. Nicméně manipulovat s fakty a s události ve prospěch jedné strany případu je ve filmu, který má být obžalobou právě takové manipulace, tak trochu "touché". Ano, tvůrcům se dokonale podařilo vystihnout to plíživé zlo, které pramení ze strachu a z předsudků, ale bohužel mu nasadili příliš jasné černobílé kontury, které se v reálném životě vidí velmi zřídka a v tomto případě to určitě nebylo.

Zajímalo by mne, jestli potomci Radu Juda někdy objeví tento film a řeknou si Aferim!. Nedokážu se rozhodnout, jestli Jude chtěl opravdu jen ukázat tehdejší život, takový jaký byl a nebo film točil s lišáckým úsměvem namířeným na současné Rumunsko (v širším rámci středí a východní Evropu). Přímost vyprávění a jednoduchá zápletka, která umožňuje divákovi soustředit se na kontrast mezi kdysi a nyní, naklání misku vah spíš k tomu druhému. Faktem nicméně zůstává, že kamera Mariuse Pandura je famózní a film si jako jeden z mála artových okecávaček zaslouží velké plátno. A celkově film určitě stojí za pozornost.

Nejegostičtější spektákl v Tajné službě Jejího veličenstva. Zde se Lazenbyho kruh uzavírá, v místě kde on opožděně v 60. letech ohlašoval Bondův začátek, zde Craig předběžně v 10. letech ohlašuje jeho konec. Blondýna z Londýna jako zrzka ze Švýcarska. Hollywood se zamiloval do nekonečnosti - scén stejně jako postav. Obleky 007 jsou perfektní, škoda, že si toho samého krejčího nenajl Mendes na střih celého filmu. Takhle je to jako sledovat plnou verzi mistrovství světa v běhu šneků na 100 metrů. A je jedno, jestli je na ulitě připevněno logo Aston Martin nebo Lamborgini. Efekty nudu nepřehlušíš. Zdálo se, že na to Mendes v minulém díle přišel, ale asi mu někdo vyvrtal díru do hlavy... Nemám rád lidi, kteří se berou příliš vážně.

Roger Moore byl už vážně zatuhlejší než socialistický blok v 80. letech a tak oživení 007 pomocí černoknežníka Daltona byl výtečný tah! Opět se jede ve svižnějším rytmu, i když stařičké Lady bratislavské Veřejné Bezpečnosti to příliš asi neocenily. Je i znát, že tvůrci chápou, že v Bondovkách už akční scény proběhly ve všech myslitelných prostředích a po desáté to samé je nuda i kdybyste to točili sebeoriginálněji a tak se vrhli na samotnou postavu Jamese Bonda. Stále tu máme padouchy a ohrožený světový mír, ale již se nejedná o svět, ve kterém je Bond jen postavou, která má situaci vyřešit, ale stává se samotnou příčinou některých dějů a jednání ostatních postav. Samozřejmě Bond byl vždy hlavní postavou, jejíž akce posunují děj vpřed, jde o to, že nebýt to právě a jedině Bond, samotný děj by se ani nerozběhl. O hodně více je tento přístup znát v další Bondovce - Povolení zabíjet, a podle mne odtud čerpají inspiraci i nejnovější adaptace Skyfall a Spectre.

Je pravda, že příběh o Červené karkulce je v téhle verzi trochu divočina, ale jinak mi přijdou Tři bratři jako povedená aktualizace starých pohádek. Ty už stejně ztratili pro dnešní děti digitálního věku jakýkoliv relevantní význam a tak je možné z vlka z Červené karkulky udělat spíš komickou postavu, stejně jako z jezerní báby v Šípkové Růžence. Nemám ani problém s texty pánů Uhlíře a Svěráka. Tohle jsou písničky pro malé děti a ne pro večerní chvilku poezie na ČTart. Svěrák i Uhlíř mají stále svůj nezaměnitelný, laskavě-ironický humor, díky kterému se zasmějí ve stejném okamžiku děti i dospělí, i když si pointu vtipu obě skupiny vysvětlí jinak. V tom jsou jedineční a za to si zaslouží pochvalu.

Tohle mi moc nesedlo. Možná, kdyby mi bylo dvacet a filmy o autistických looserech, kteří nakonec všechny nástrahy překonají a stanou se pány světa, byly nějakou novinkou. Ale takhle je to už trochu ubíjející. Zvlášť když od půlky je nejzajímavější a nejdramatičtější linie vyšoupávána na okraj a vrátí se až na konci, aby pomohla ústřednímu páru - kýči a klišé - aby to se štěstím dokodrcali k slepenému happy endu. Vyzdvihnu akorát Jonathana Anderssona v roli dealera Johnnyho, kterej má v sobě takovou zvláštní jiskru. Kupodivu tady ani v kreditech filmu neni uvedený - trochu fail, protože bez něj by ten film byl totální ptákovina.