FIBO

Nepamatuji si, že bych si kdy z nějakého českého seriálu odnesl takový zážitek jako po čtvrté epizodě Devadesátek. To, co tato epizoda divákovi dala, by se dalo bez nadsázky přiřadit k highlightům nejen tuzemské seriálové tvorby, za kterou by se nemusely stydět ani lepší zahraniční produkce. Nevybavuji si, že bych po dosledování nějakého CZ/SK seriálu zíral na závěrečné titulky s otevřenou pusou a právě zpracovával zážitek, který daleko převyšuje návštěvu kina. Atmosféra, napětí a tíživá hudba Juraje Dobrakova vrhne diváka do středu dění a to způsobem, že si ani neuvědomíte, že sledujete televizní seriál. Už v tuto chvíli lze Devadesátky považovat za klenot české seriálové tvorby, který už teď sedí na trůnu a na míle převyšuje laciné, brakové, hloupé a scénáristicky/dramaturgicky primitivnější konkurenty, které cílí na nenáročné a po pracovním dni unavené publikum (zdravím Voyo a kreativní producenty tuzemských komerčních televizí). Pokud by se tvůrcům i nadále podařilo přidat pod kotel a zobrazit následující bezprostřední dění ve své surovosti a ohyzdnosti tak , jak se celá kauza udála, tak tu můžeme mít český Černobyl a to bez nadsázky. Klobouk dolů všem zúčastněným a Marešovi zvlášť. PS: Juraj Dobrakov coby skladatel se mi začíná čím dál tím víc líbit.

Precizně ztvárněná látka a pozoruhodné výkony mladých herců zasazené do osmdesátých let jsou hlavní, nikoliv však jedinou devízou filmu. Krom stěžejního děje (pátrání a rozkrývání minulosti, vnímání na první pohled rozdílných, v důsledku ale přeci jen podivně společných strachů a postupné uvědomování si společného zla) je tu znát pečlivé vykreslení kanadských osmdesátek nejen formou vizuálu, ale i různých drobnějších narážek, které (překvapivě) z úst dětských herců neznějí trapně ani hloupě. Jednotlivé charaktery jsou precizně vykreslené a ještě lépe zahrané. Dospělí herci tu mají sice méně prostoru, nicméně jejich postavy mají o to roztodivnější pozadí, až člověka mrazí v zádech. Dobře tu funguje atmosféra, přestože film hned v úvodu nabízí poměrně netypickou hardcore scénu, která divákovi naznačuje, že některé věci tu budou fungovat jinak než u podobných filmů. Sice jsem se neděsil ani nelekal, nicméně atmosféra tu velmi dobře pracovala a sledovat herecké vystoupení té party byla jedna radost včetně toho humoru, který je tam místy propašován. V některých ohledech to ve mě evokovalo Stranger Things nebo Stand by Me, kdy se člověk dokáže vžít do kolektivu hlavních postav a na chvíli prožívat svět jejich optikou. Je možná škoda, že tolik látky (kniha o velikosti překladového slovníku má přes 1000 stran) prostě nejde filmově zpracovat tak, aby se do toho člověk více ponořil. Pokud si pokračování zachová stejnou úroveň kvalit, pak se můžeme spolehnout, že na filmové zpracování It tento žánr jen tak nezapomene.

Herecký koncert Michaela Caina a Omara Sharifa, od kterého člověk neodtrhne od první minuty oči. Přestože nejsem příznivec tohoto historického období, přesto mě film svým zpracováním pohltil. Aneb jak přežít ve zbídačené době ve skupině lidí, která se mezi sebou vzájemně nenávidí. Výpravný příběh doprovázený hudbou Johna Barryho korunuje ona zmíněná dvojice herců.

Přestože jsem měl o tomto filmu povědomí z knih a filmové literatury, dlouhou dobu jsem se mu vyhýbal. Už předem mě odrazovaly superlativy a nálepky typu "filmy, které musíte vidět před smrtí". K tomu lze přičíst velmi dlouhou stopáž, která si už sama říká o to, aby jste se na něj vykašlali anebo si kvůli němu vzali dovolenou. K filmu samotnému: přestože jsem od něj navzdory všem ohlasům a oceněním neměl prakticky žádná očekávání, už od začátku si mě svým způsobem získal hlavním protaginistou. Pokud člověk viděl stovky a stovky filmů, málokdy se stane, že ho nějaký film překvapí. Nemám na mysli synopsi, příběh nebo vývoj událostí. Mám na mysli pravou poctivou filmařinu, kde neexistovaly vizuální efekty a veškerá invence tvůrců byla odkázána pouze na základní prostředky, kde platilo jednoduché pravidlo - co před kamerou, to na filmovém pásu. Doslova a bez výjimky. Přiznám se, že po dobu sledování Lawrence jsem měl několikrát husí kůži a moje subjektivní filmová kritika dostala pořádně za vyučenou. Přistihl jsem se opakovaně s otevřenými ústy a nevěřícným výjevem při pohledu na výpravu, pro kterou nenalézám slov. Výprava a kamera, tohle byla dvě slova, která jsem si častokrát opakoval, aby o pár minut později dostala moje všeznalost znovu na zadek. Několikrát jsem si vracel záběry, na nichž se bez jediného speciálního efektu pohybují stovky herců a komparzistů a dělají svou práci před širokým otevřeným záběrem, kdy každý jediný filmový snímek by mohl sloužit jako předloha pro plakát. Zas a znovu, kamera a výprava, hudba Maurice Jarreho a zejména výkony Petera O'Toole, Omara Sharifa a Anthony Quinna. Nemám rád dlouhé filmy a o to spíš platí pravidlo, že jakmile jednou ztratím stoprocentní pozornost, těžko ji dostávám zpátky na původní úroveň. V tomto případě jsem si několikrát po dobu sledování sám pro sebe řekl větu: je tohle vůbec možné? Byl by v dnešní době ochoten někdo zaplatit a natočit film, kde by použil tisíc komparzistů v karavaně, která brázdí pouštní duny a končí v dáli v nedohlednu? Záběr, kde každý pohyb, každý závan prachu a písku je skutečný bez jediného speciálního efektu? Lawrence z Arábie, film, kterému jsem se tak dlouho záměrně vyhýbal ve mě pokořil další pomyslný strop, který u mě dosud představovala výprava a kamera. S trochou ironie se usmívám nad tím, proč hledat filmové zázraky v současné tvorbě, kterou produkují studia v honbě za penězi, když tu máme tolik starších filmů, které mají větší tendenci člověku vytřít zrak, než dnešní přeCGIovaná doba, kde se bez zeleného pozadí neobejde ani reklama na dětskou přesnídávku. Lawrence z Arábie ať se nazývá jakkoliv a ať o něm kdo chce, píše co chce, tak v mém žebříčku filmových kvalit zamíchal kartami tak, že aspekty jako kamera a výprava by mohly být referenčními vůči ostatním filmům. To celé nehledě na skutečnost, že se tu sešla sestava herců, jejichž jména jsou v kinematografii pojmem.

Třikrát bravo! Nevěřil jsem, že moderní česká seriálová tvorba se někdy zvedne z toho bahna a odpadu, ve kterém se v dnešní době převážně nalézá díky nekonečným televizním slátaninám, jejichž název je mi odporné už jenom vyslovit. Případy 1. oddělení nejen že vystupují z té smrduté šedi, ale co víc, posunují standardy českého seriálu úplně na jinou úroveň. Konečně si někdo uvědomil, že seriál může mít 14 dílů a přesto může jít o poctivě odvedenou práci filmařů, scénáristů a herců, kterým divák uvěří každé slovo. Autenticita prostředí, hantýrky a scénografie je natolik zásadní, že je až zarážející, jak daleko tvůrci ve smyslu nadstandardu zašli. Seriál není pouhou kriminálkou, kde herci odříkávají svoje repliky a sami nevěří tomu, co říkají. Je zde hluboká míra autenticity a odbornosti, kterou by sami filmaři těžko dosáhli bez spolupráce těch nejzainteresovanějších. Pro běžného diváka je tak možné alespoň zběžně nahlédnout do mechanismů a procesů tak, jak skutečně v reálu fungují. Můžu být dobrý kriminalista a přesto se musím hádat se státní zástupkyní, přesvědčovat soudce o tom či onom a rozčilovat se nad nesmyslnou byrokracií a nelogičností pokynů, zákazů a příkazů, které mi brání dělat mou práci. Ráno si koupím rohlíky a kafe, abych je následně položil na stůl a zmizel pryč jenom proto, že jsem operativec a mám tu smůlu, že právě mám dosah. Známí i méně známí herci toto vše povyšují na úroveň, kde člověk těžko může hledat nějakou výtku nebo kritiku. Vetchý, Stach, Blažek, Polívka, Vladyka, Hanuš, Bareš, to jsou prostě páni herci. Uznání krom nich zaslouží všichni, co se na tomto seriálu participovali včetně policie, která daleko nad rámec pustila tvůrce do reality jejich práce.

Tenhle film se poměrně dost těžko hodnotí. Hodnotit by se dal zvlášť film jako takový a zvlášť synopse / uvěřitelnost / psychologičnost a toto hodnocení se zdaleka nemusí mezi sebou shodovat. K filmu - dobře zpracované, dobře zahrané. Danny Glover a můj oblíbenec Robert Englund jsou třešničkami v tomto psychologickém koncertu.. Hlavní "hrdina" resp. jeho představitel bezchybný. Celkově film, který stojí za to vidět i když dobře vám z něho asi nebude. Co se týče příběhu, to je na kapitolu samotnou. Osmiletý dítko si přeje být kosmonautem. Má milující rodiče a všechno zavání absolutní idylou. Plně funkční harmonická rodina, co víc si přát. Jenomže, milující rodiče svoje dítko "chrání" před zlým světem, před zprávami, před prostým věděním. Sice mu dovolí občas sledovat něco v televizi, v takovém případě ale jen vybrané pohádky a nezávadné pořady (ano, prosté zpravodajství závadné je). Dítko si dlouho usilovně přeje mít v pokoji vlastní televizi, ale na to rodiče nechtějí ani slyšet. Je přece nezajímá, že všichni jeho spolužáci televizi mají anebo k ní mají neomezený přístup. Vždyť nesmějí toho milého a usměvavého klučinu zkazit. Na dítko jsou rodiče až podivně přísní a do toho přijde moment, kdy těhotná maminka porodí dvojčata. Z toho vyplývá, že klučina se náhle ocitá na druhé koleji, musí poslouchat nepříjemný řev těch malých monster a nemůže spát, nastává komunikační problém s přecitlivělou matkou a další konfrontace s tím, co musí a nesmí, jak velkým musí být sourozencům vzorem a mít pochopení proto, že jeho mladší sourozenci jsou momentálně priorita číslo jedna. Jednoho dne tentokrát už desetiletý kluk televizi skutečně dostane. Samozřejmě s mnoha omezeními (na jak dlouho a na co se smí dívat), na které se on přirozeně vykašle, touha po informační žízni je nezkrotná. Potají začne sledovat zpravodajství, války, válečné konflikty a násilí. A tady klučina už nechce být kosmonautem, ale vojákem. Je fascinován armádou, zbraněmi, násilím. Uvědomuje si, že se svět rozděluje na silnější a slabší lidi, na lidi se zbraní v ruce a na lidi neozbrojené. Pomalu ale jistě se začnou měnit jeho životní hodnoty a cíle. Začíná být drzý a agresivní. Zkouší, co mu svět okolo dovolí, kam až se dostane a kde narazí. Stane se z něho doslova malý zmrd, který škodí a který započal snahu své okolí přizpůsobovat sobě. Z klukovin se stávají průsery a z průserů ještě větší průsery. Pak nastane pár momentů, kdy kluk přemýšlí sám nad sebou, nad svými činy, nad tím, jaký je a jakým by chtěl být... opět mění hodnoty a z toho malého zmrda se snaží být normální slušný člověk. Na chvíli to vypadá, že to i bude fungovat, kluk se snaží, ale posléze jakoby mu tento svět naznačil, že být slušný a férový neznamená to, že k němu bude slušný a férový i okolní svět. A tak rozpolcelná osobnost malého kluka si vybírá, jakou stranu mince si zvolit. Vybírá si tu špatnou, která směřuje jeho osud k závěru, který by dříve či později stejně přišel. Otázky a úvahy cloumají divákem. Co kdo udělal špatně, kde se stala chyba? Kdo je na vině? Na tohle neexistuje jednoznačná odpověď. Smutný pohled na život slušného dítěte, ze kterého se postupně stane hrozba pro okolní společnost.

Poměrně neznámý, ale zajímavý dokument o výhře/nevýhře. Už jako dítě jsem přemýšlel, že přeci musel existovat někdo, kdo se pokoušel podvádět, zmanipulovat natáčení, mít jakoukoli existující nepovolenou nápovědu, aby dosáhl maximální výhry. Líbilo se mi přiznání, jak sami členové štábu nevěděli, co mají dělat a jen v rozpacích přihlíželi tomu, co se děje před kamerami. Vedoucí produkce se snaží rychle přemýšlet co dál a situace dospěje tak daleko, že je do věci přizván i ředitel firmy Celador, která prodává licenci na tuto soutěž. Všichni vědí, že jde o podvod, ale nemají na to v první moment hmatatelné důkazy. Analyzují se záběry, záznamy z mikrofonů a pravda se začíná dostávat na povrch. Běžný divák nepostřehne, co všechno se tu odehrává za divadlo ani neví, že výhra, která zde "regulérně" proběhla, nebyla nikdy vyplacena. Tohle všechno ale má pro podvodníky dohru a ne moc příjemnou.

Nejsem fanda do Tarantinovo filmů a obvykle na ně nahlížím s určitým odstupem, nicméně tohle mě opravdu porazilo. Film jsme museli kvůli hláškám nesčetněkrát přerušovat a zdejší hlášky zapříčinily, že jsme mnohdy museli přehrávání úplně zastavit, abychom se dál na kuřácký pauze dávili smíchem, ze kterýho až rozbolela hlava (a sousedi se museli divit, co jsme to za retardy, kteří určitě na něčem jedou). Těžko vyjádřovat slovy. Samuelova postava a její vystupování už bylo samotnou třešničkou na dortu, který je pro mě jednoznačně jedním z největších překvapení za poslední dobu. 120%

Vizuální orgie doprovázené hudbou, která na obraz nijak neztrácí a spolu tvoří specifickou nadčasovou kombinaci. Ve své době to byla bezpochyby špička toho, co se nazývá CGI (pokud jste jako dítě viděli Trávníkáře, víte, co tehdy byl vrchol možností počítačově vytvořeného obrazu). Těžko dál popisovat, to se prostě musí zažít.

Zkouknuto celé jedním dechem a můžu říct, že převládají pozitivní pocity. Člověk v první řadě nesmí SROVNÁVAT s originálem, který vznikl na motivy stejnojmennné Kingovy předlohy. Proč tento miniseriál stojí za pozornost? 1) Kdo nečetl knihu, jistě rád pozná, co všechno se v příběhu stalo, ale neobjevilo se v původním Kubrickovo filmu (a že je toho dost!). 2) Kdo četl knihu, ví, že Kubrickův film těží z knihy jenom to naprosto zásadní a zbytek si jde vlastní cestou. Sám King Kubrickovo verzi zavrhuje z důvodu nevěrohodnosti vůči předloze a oproti tomu vyzvihuje tv serial z roku 1997. Tento model (tv miniseries) dává poměrně široký prostor ukázat to, co by se do filmu standardní stopáže těžko vešlo. Vyjimečně tohle není na škodu, protože to na můj vkus dost věrně kopíruje kapitoly přesně podle předlohy, přičemž nic zásadního není vynecháno. Obrovské plus - film/seriál (jak chcete) nenudí a to ani v relativně klidnějších pasážích. Nikdy jsem nebyl vysazenej na herecké výkony, zde nejsou nijak zvlášť oslnivé, ale jsou uvěřitelné. Asi nejpůsobivější vedlejší role Halloranna, kterou ztvárnil Melvin Van Peebles. U jeho výstupů se mi ani nechtělo věřit, že hraje, nebo skutečně takový je. Ale zpět k hodnocení. Osvícení z roku 97 je snad prvním remakem na světě, před kterým smekám. Ani ne tak pro filmařské kvality jako proto, že ten film mě dostal. Nicholas Pike coby skladatel hudby přirozeně nenabízí to stejné jako Wendy Carlos, nicméně i toto jiné, přesto stejně působivé dílo, nepůsobí rozhodně špatně. Mínusy - televizní rozpočet byl místy nepříjemně znát. Overlook není honosné sídlo, jaké jsem si z knihy představoval a jaké známe z původního filmu. CGI efekty jsou do očí bijící, závěr působí vizuálně hrozně uměle a nepřirozeně (co naplat, rozpočet...). Nemůžu si pomoct, ale ten konec mi nesedl opět z důvodu ne úplné věrohodnosti oproti knize. Je tu jakýsi epilog, který jsem v knize nenašel a který je tu podlě mě úplně zbytečný. Nicméně, dobře odvedená práce. Ať už jste knihu četli nebo ne a znáte Osvícení jen jako klasiku, určitě si pusťte i tohle, nebudete litovat.