FIBO

Nepamatuji si, že bych si kdy z nějakého českého seriálu odnesl takový zážitek jako po čtvrté epizodě Devadesátek. To, co tato epizoda divákovi dala, by se dalo bez nadsázky přiřadit k highlightům nejen tuzemské seriálové tvorby, za kterou by se nemusely stydět ani lepší zahraniční produkce. Nevybavuji si, že bych po dosledování nějakého CZ/SK seriálu zíral na závěrečné titulky s otevřenou pusou a právě zpracovával zážitek, který daleko převyšuje návštěvu kina. Atmosféra, napětí a tíživá hudba Juraje Dobrakova vrhne diváka do středu dění a to způsobem, že si ani neuvědomíte, že sledujete televizní seriál. Už v tuto chvíli lze Devadesátky považovat za klenot české seriálové tvorby, který už teď sedí na trůnu a na míle převyšuje laciné, brakové, hloupé a scénáristicky/dramaturgicky primitivnější konkurenty, které cílí na nenáročné a po pracovním dni unavené publikum (zdravím Voyo a kreativní producenty tuzemských komerčních televizí). Pokud by se tvůrcům i nadále podařilo přidat pod kotel a zobrazit následující bezprostřední dění ve své surovosti a ohyzdnosti tak , jak se celá kauza udála, tak tu můžeme mít český Černobyl a to bez nadsázky. Klobouk dolů všem zúčastněným a Marešovi zvlášť. PS: Juraj Dobrakov coby skladatel se mi začíná čím dál tím víc líbit.

Příjemně obscénní a psychadelické podání příběhu o dvou sourozencích. Překvapivě nehloupé a relativně originální pojetí sází na neotřelou vizuální stránku a hutnou a slovy těžko popsatelnou atmosféru, u které si divák není jistý, jestli tvůrci nebyli pod vlivem omamných látek. Ponurost, strach a neznámo tu funguje vcelku dobře s neotřelým podáním zdejších reálií (čarodějnice a její netypická chalupa, podivně vyhlížející venkov a okolí lesa). Příjemně mrazivě působí zvláštní „snové“ sekvence s tajnou podzemní místností, kde se děje... ehm, vlastně ani nevím, co to vlastně bylo. Film jako jako celek neoslní, ale o celou jednu úroveň ho zvedá hudba, která ještě umocňuje zdejší podivno, tajemno a nepochopitelno. Divák se dívá a nechápe, na co se vlastně dívá, což vlastně přeloženo do slov vyjadřuje i Robova hudba. Jen škoda závěrečného plot twistu, bez kterého by se film obešel a to ještě přivírám oči nad zvláštně nelogickým zachováním postav v posledním obrazu. Právě ty najednou změní své vlastní chování a dosavadní motivace, což po tom, čím si prošly, nedává moc smysl. Jako celek však příjemně ujeté s povedeným soundtrackem.

Viděno v Cinema City s českým dabingem. Nový vizuál oproti původnímu je pěkný a působivý, ale jaksi se z něj vytratila duše. Film navzdory své dlouhé stopáži nijak nenudil. Místy jsem si nebyl jistý, jestli to, co vidím, se mi líbí nebo ne. Celkový zážitek by se dal shrnout asi tak, že film nenadchne, ale ani neurazí. Zimmerova hudba (která rozhodně není jen přešlehnutím staré verze) je opět fenomenální. Vadou na kráse bylo jen to, že spolu s českým dabingem byly předabovány ústřední písně, což dost devalvuje celkový zážitek z návštěvy kina. Počeštělý Circle of Life stejně jako celá řada písní vyznívá neforemně a hloupě. Film jako celek průměr, ale hudba ho posouvá o kousek dál. Pod čarou: Pokud by se mě někdo zeptal, která verze je lepší, určitě bych se klonil k originálu.

Ve své podstatě se mi potvrdila moje původní myšlenka, že film pravděpodobně asi nenadchne, ale zároveň ani neurazí. Divák tak sleduje děj z perspektivy malého kluka, který je se svou rodinou donucen se přestěhovat na venkov a tam si (nepřekvapivě) hledá nové kamarády a současně vnímá dospělácký svět okolo sebe, kterému sám nemůže rozumět. Co se jeví jako drama, to je střídáno s lehce komediálními obrazy, které mi až na výjimky přišly nezajímavé. Celý film je zvláštní skladbou obrazů, které v zásadě nemají žádnou hmatatelnou dějovou strukturu krom toho, že se občas v pozadí vykreslí nějaká událost tehdejší doby, která je však dětskou perspektivou utopena v pozadí. Z větší části se tedy divák staví do role malého kluka, který hledí na okolní svět široce otevřenýma očima a stejně nechápe, co vidí okolo sebe. Film v zásadě není komedie ani drama a celé to působí svou nevyhraněností neurčitě. Dialogy jsou postaveny tak, že se lidi v kinosále občas sem tam zasmějí, ale celkově je to taková nevyvážená změť obrazů, u kterých se dá jen spekulovat, jestli jde o záměr autorů nebo čistě nedotaženost filmového zpracováni oproti literárnímu. Je to podobné, jako kdybyste si dali zmrzlinu se třemi různými příchutěmi a výsledná chuť byla jen jakýmsi mixem, ve které necítíte ani jednu z nich. Celkově je to šedivé a výsledek je ten, že na film jako takový asi brzy zapomenete. Film vhodný jako jednorázovka pro nedělní odpoledne nebo jako vata mezi rodinnými filmy o svátcích.

Precizně ztvárněná látka a pozoruhodné výkony mladých herců zasazené do osmdesátých let jsou hlavní, nikoliv však jedinou devízou filmu. Krom stěžejního děje (pátrání a rozkrývání minulosti, vnímání na první pohled rozdílných, v důsledku ale přeci jen podivně společných strachů a postupné uvědomování si společného zla) je tu znát pečlivé vykreslení kanadských osmdesátek nejen formou vizuálu, ale i různých drobnějších narážek, které (překvapivě) z úst dětských herců neznějí trapně ani hloupě. Jednotlivé charaktery jsou precizně vykreslené a ještě lépe zahrané. Dospělí herci tu mají sice méně prostoru, nicméně jejich postavy mají o to roztodivnější pozadí, až člověka mrazí v zádech. Dobře tu funguje atmosféra, přestože film hned v úvodu nabízí poměrně netypickou hardcore scénu, která divákovi naznačuje, že některé věci tu budou fungovat jinak než u podobných filmů. Sice jsem se neděsil ani nelekal, nicméně atmosféra tu velmi dobře pracovala a sledovat herecké vystoupení té party byla jedna radost včetně toho humoru, který je tam místy propašován. V některých ohledech to ve mě evokovalo Stranger Things nebo Stand by Me, kdy se člověk dokáže vžít do kolektivu hlavních postav a na chvíli prožívat svět jejich optikou. Je možná škoda, že tolik látky (kniha o velikosti překladového slovníku má přes 1000 stran) prostě nejde filmově zpracovat tak, aby se do toho člověk více ponořil. Pokud si pokračování zachová stejnou úroveň kvalit, pak se můžeme spolehnout, že na filmové zpracování It tento žánr jen tak nezapomene.

To, co se zdálo být jako tisíckrát omletý příběh, nemohlo zprvu nijak překvapit. Přesto překvapilo. Můžeme tisíckrát tvrdit, že se jedná o klišé a můžeme vést nikam nevedoucí debaty o tom, jak tento film s nulovou invencí nic nepřináší. Přesto všechno a přes kvičící kritiku si Southpaw své publikum našlo. Někdo může tvrdit, že tento film doslova a do písmene naplňuje vzorec fenoménu Karate Kid a může mít pravdu. A taky nemusí. Pokud nejste filmový žvanil, který všechno viděl a všechno zná a jdete do toho s naprosto otevřeným neočekáváním, pak se žádné zklamání dostavit nemusí, možná naopak. Od samotného začátku jsem ten film vnímal svým způsobem osobně, protože jsem věděl, že jde o předposlední projekt, na kterém James Horner spolupracoval. Southpaw budí rozporuplné ohlasy, asi více než kde jinde buď zaujme, nebo naopak propadne. Závěrem bych se chtěl symbolicky poklonit Jamesi Hornerovi a vzdát hold jeho celoživotnímu dílu, které je významnou a nedílnou součástí světové kinematografie. Bohužel si získal i onen sice čestný, ale nechvalně proslulý im memoriam titulek, který bude vždy připomínkou toho, že všechno má svůj konec. Za poslechu závěrečné instrumentální části ze Southpaw... Jamesi, díky za vše.

Kid road movie po americku. Marně přemýšlím nad tím, pro jaké publikum takový film vzniká. A ještě více přemýšlím nad kritikou znalců, kteří by mohli psát učebnice filmové kritiky aneb jak říci mnoho slov a přitom nic neříct. Cop Car jako by byl výhercem soutěže o vymyšlení nové neotřelé synopse kdesi na základní škole za velkou louží. Pokud tomu tleskají děti, dá se to chápat. Pokud tomu tleskají dospělí, dá se to chápat o něco méně. Rozuměl bych tomu možná jako experimentu, školním projektu nebo něčem na tento způsob, ale Rkově označený film matičkou dohližitelkou zvanou MPAA a k tomu ještě to promo okolo, to mi hlava nebere. Aneb recept jak prorazit - stačí vyrobit film, kde bude figurovat dítě, policie, fet a nějaký ten kostlivec ve skříni a úspěch je zaručen.

Rozhodně se nejedná o špatný film, jak by hodnocení mohlo na první pohled napovídat. Tento film, přestože ho v konečném důsledku vyzdvihnout nejde, tak mě po dobu sledování vcelku upoutal. Prakticky tam nebyla hluchá místa. Po určitou dobu je vše ok, ale pak začne pokulhávat scénář a člověk se začne ztrácet v motivacích jednotlivých postav. Člověk moc neví, co přesně mu filmaři servírují, jestli kriminální honbu za vrahem nebo boj proti zlovůli státu. Jakoby se hlavní postava nemohla rozhodnout, co je pro něj priorita číslo jedna. Zakončení je takové, že člověk už moc ani nehodnotí, jestli to je vlastně dobře nebo špatně, jestli to je uvěřitelné nebo ne. Je to možná škoda, protože film měl rozhodně na víc, místy hodně pěkně provedený, parádní výprava, originálně působí známá místa a známé tváře. Vyzdvihnout lze určitě hudbu, která i zde stojí nad šedivým průměrem. Vše pozitivní ale jaksi upadá a v celkovém shlédnutí zaniká.

The Hateful Eight asi díru do světa neudělá, ale mě osobně zaujal. Film je až možná zbytečně dlouhý vzhledem ke skutečnosti, že jeho naprostá většina se odehrává v jednom zasněženém domku v bohem zapomenuté a vánicí zužované krajině. Jsou tu dlouhé a někdy přespříliš dlouhé obrazy, ve kterých se nic moc neděje, které následně kompenzuje typická Tarantinova látka, hláškování a jemu vlastní humor. Nechybí zde přirozeně ani snaha divákovi zamotat hlavu a ponechat nejasný charakter jednotlivých postav až do samotného finále. Přiznám se, kdyby film neobsahoval tolik replik, které mě často rozesmívaly, asi by se jednalo o šedivý, ničím nevybočující film. Navzdory velice pomalému rozjezdu se daří filmu nenudit díky Tarantinově tvůrčí chemii a jeho nadšenci si přijdou na své. Osobně rozlišuju dva druhy filmů: filmy, které stačí vidět pouze jednou a filmy, které rád uvidím znovu. O to vzácnější, leč příjemnější je zařadit film do té druhé skupiny.

Prvních dvacet minut tvoří solidní základ (zajímavá synopse, skutečná událost, pověrčivost, hloupý nápad). Zbytek filmu jde pomalu ale jistě z kopce. Každá další desetiminutovka degraduje film na nižší a ještě nižší úroveň. Nelze si nevšimnout značné podobnosti s Grave Encounters (stejná kamera, stejné ozvučení, totožné scare a free&run momenty. Narozdíl od Grave Encounters zde ale nic nefunguje, na mě jedině zapůsobily první momenty nočního divadla (chodby, stíny, chabé osvětlení nouzových světel, ozvěny táhnoucí se nočními a temnými chodbami). Vše ostatní je jasně vyumělkované, divák na začátku filmu okamžitě pozná, že na tom či onom místě se dříve nebo později něco stane (pozor na ta lana tady, mohou být velmi nebezpečná...). Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří FF zatracují, naopak. Pokud takový film dosáhne průměru nebo dokonce lehkého nadprůměru, pak ho mohu považovat za "ne hloupý". Některé FF filmy dojíždějí na nesmyslnosti, nelogičnosti nebo totálně podělaném konci, v tomto případě se film vyplatí sledovat pouze prvních pětadvacet minut a pak ho vypnout. Už samotné zamyšlení, jak by to mohlo být dál, bude větším zážitkem než dosledování filmu do konce.