Renfield

Přímočařejší, takže méně omáčky okolo, více bitvy, což je rozhodně fajn. Horší však je, že i tady se bitva velmi rychle okouká, vůbec když jejím tahounem má být Sullivan Stapleton, jehož by Butler srazil k zemi pohledem... dobře, řevem. Leónida tady nahrazuje Artemesia a to více než (ne)slušně. Scény Evy Green jsou tím lepším a mám pocit, že to celé těsně povyšují nad jedničku. 65%

Až příliš založené na jedné bitvě, což samo o sobě není špatně, kdyby ta byla řádně strhující, ale něco takového se v tomto případě říct nedá. Postavy jsou nijaké, takže i jejich osud příliš nezaujme, snad mimo Gerarda Butlera, jehož Leónides film táhne. Bitva postrádá zajímavé choreografie, velkým kladem je vizuální pojetí (tedy pojetí celého filmu), jenže i to opakováním toho samého brzy ztrácí na originalitě. 50%

Stárnutí, vztahový stereotyp a víra v to, že někde jinde je možná něco lepšího. Což o to, možná by i bylo, kdyby se tolik nepodléhalo prvnímu většímu vzplanutí, pod jehož vlivem je pak člověk schopen dělat dříve nemožné a současně být slepý. Každá z postav si tím projde a každou to také změní. Woody Allen tentokrát vážněji, bez obrazové poetiky a vlastně i naděje na "návrat do jistoty", alespoň v pánských liniích. Tohle pojetí nepotřebuje vše dovysvětlit a uzavřít, závěr takový jaký je tomu sedne. Méně vhodná mi přišla klasicky Allenovská hudba, příliš pozitivní pro tento příběh, za to londýnské exteriéry příjemně doladí atmosféru. Herecky nejvíce zaujali Anthony Hopkins a Naomi Watts, jejichž linie byly nejzajímavější. Za to Josh Brolin a spisovatel? Zvláštní volba. 75%

Směska komorního thrilleru z prostředí menších mafií a pohanské mytologie, ve které je čas i na řešení Me Too. Takhle to zní dost neuvěřitelně, nicméně to tam vše je a pohromadě to tak úplně nedrží. Když si záporák Toontje tak nějak udělá jméno a je mu možné věřit jeho nebezpečnost, dobručí se do rituální scény a jeho aura je ta tam. Nebylo by na škodu ubrat na mystičku a to i přesto, že svým způsobem právě to dává filmu nějakou originalitu. Jinak je tu několik zajímavých bizarních výjevů a spousta naprosto nezajímavých postav. Prakticky jsou to všichni mimo Toontjeho a Gerbena, pro nějž je starostování tomuto Bizárovu snad až příliš krutý trest. 40%

Takový život agorafobika, si svoji zajímavostí na dlouhou dobu vystačí. Věčné pohledy z oken, "rozhovory" se sousedy, nebo velmi svá návštěva zubaře. To je potom až škoda, že se Angele nakonec povedlo opustit byt a tím i jeho správně tísnivou atmosféru. Ne že by to venku bylo až tak jiné, nakonec sledovat Angelu mezi lidmi má také své, jenom to chtělo lehce zapracovat na těch kolem ní, protože takhle to celé trochu sklouzává do komedie. Což naštěstí "vysvětlí" pojetí finále, v němž je čas zavzpomínat na tátu a udělat řádnou Sabotage. Bytová část je rozhodně silnější, venkovní je více nadsazená, obzvlášť právě závěr k němuž i díky tomu sedne fajn scéna u dveří. Obě potom pojí výborná kamera a hudba Cliffa Martineze. 75%

Téměř v každé sérii přišel pocit, že tohle je hotový Heisenberg, že Walt se už nemůže propadnout hlouběji, ale byl to opravdu jen pocit. Každou sérií, někdy i každou epizodou, nechává Heisenberg Walta kdesi v dáli. Tak fantastická ta proměna je a není zdaleka jediná, i když společně s Jessem samozřejmě nejvíce viditelná. Jesse dospívá, současně se však propadá do čím dál větších psychických problémů, dlouhou dobu je na něm znát, že chce od všeho pryč, že touží po "normálním" životě, v čemž mu brání Walt. Nenávidí se, přesto se potřebují, jejich vztah výborně shrne jeden hon na mouchu. A takových by tu bylo, Breaking Bad je do posledního feťáka precizně napsáno a obsazeno. Není v něm žádný gangster z vyšších tříd, prakticky všichni působí řekněme obyčejně a v ději nepředvídatelně, i v tom je síla seriálu a jeho příběhu. Každá z epizod má svůj prolog, vůbec by nebylo na škodu vidět je jednou všechny za sebou. Celý seriál má dokonalou technickou stránku a ta se právě v prolozích trefně prolíná se stejně kvalitním příběhem. Není to jen zvolená hudba, kamerové kompozice, ale třeba i zvuk, ticho, například v pouštních pasážích. Díky posledním epizodám Bryana Cranstona herecky překonává Aaron Paul, alespoň zmínit musím ještě Boba Odenkirka, Giancarla Esposita a Deana Norrise. Stát se drogovým bossem zdá se být na léčbu krize středního věku ideální. Více u jednotlivých sérií. 95%

Crank je nejspíš jednou z mála příležitostí, ve které je možné vidět Jasona Stathama v akci. Myšleno jeho akci v Chinatown s Eve, nikoliv běhání, střílení, mlácení... Tahle klasická akce není úplně převratná, což ale pod rychlým tempem filmu a především tunou nejen kamerových vychytávek vlastně tolik nevadí. Ty však mají i svá negativa, všeho moc škodí a tady se to projeví (okouká) příliš brzy. Podobně je na tom i Statham se svým univerzálním výrazem, přitom jinak do role sedne. Do nálady mi však tahle klipovitá "herní adaptace" sedla velmi. 70%

Film o filmu dle Gaspara Noého, takže s postupně gradujícím dějem, který to celé žene daleko za hranu příjemného natáčení. Šílenost a hysterie jsou všudypřítomné, barvy postupně tmavnou a kamera z pronásledování hlavních aktérek přechází na blikající široký záběr, který je však až příliš dlouhý. Nakonec tak jako celý krátký film. Béatrice Dalle a Charlotte Gainsbourg jsou fajn, klasicky Noého parádní svícení a kamera taktéž, ale ty citáty... Ono by se dalo zase napsat klasicky Noého, samy o sobě jsou velmi zajímavé, ale jejich zařazení do filmu postrádá větší smysl, spíše je dílem náhody, což v "eseji o kinematografii" opravdu zabolí. 60%

Ničím nevybočující mafiánská jednohubka, které v první sérii na rozehrání velké ságy očividně chyběly peníze a tak se to ve druhé zkusilo komorněji. Kim Coates sice úplně nenadchne, přesto je jeho Declan tou vůbec nejzajímavější postavou. Ostatně, příliš konkurence tu není, snad pouze Val. Více u jednotlivých sérií. 70%

Příběhově sice braková, ale velmi příjemně braková detektivka s hypnotickým vizuálem. Děj mimo zbytečně rychlý závěr opravdu nespěchá a tím doslova ladí s náladou filmu, do které výborně sedne i věčně málomluvný hlavní hrdina v podání Jeana Sorela. Hudba je opravdu hypnotická, kamera s ní souzní a pečlivě zabírá architektonicky velmi zajímavě řešené interiéry plné barev, aby v exteriéru naopak vystřihla dokonalé městské kompozice, včetně záběrů z letadla. Představení ve striptýzovém baru je z tohoto pohledu rozhodně jednou z nejlepších scén, ale Monica je hlavní hvězdou i při fotografování s Jane, které je, co se kamery týče, zase výborné. Že to celé má na svědomí Lucio Fulci, není možná tolik znát, snad krom scény na patologii, nebo a to ještě lépe, při kamerové jízdě do pokoje k zemřelé. Přesto se nejedná o žádné giallo, spíše velmi zajímavý noir. 75%