Renfield

Protože i ten skutečný život bývá někdy zdánlivě o ničem, aby ho často méně nápadné momenty ovlivnily nejvíce. Přes dvanáct let kráčející forma si všímá právě jich, často působí téměř dokumentárně, ale nepotřebuje žádná data, v příběhu se nelze ztratit. Jeho hrdinou je sice logicky, ale možná lehce ku škodě, Mason, se kterým jsem jeho dospívání příliš neprožíval. Podstatně zajímavější postavou byl pro mě jeho otec v podání výborného Ethana Hawka. Ten možná v průběhu těch let skutečně dospěl, já mám však spíš pocit, že s prodejem auta odešel i kus jeho já. Což je něco, čeho bych nechtěl dosáhnout... Nebo jinak, každý si, se najde. 75%

Ano, vše co se hromadně nelíbí, tam opravdu je, v mnoha případech naštěstí. Oželel bych snad jen postavu Kathy Bates a s ní i většinu jejích dialogů, především rad do života a vzpomínek na Willieho dětství. Když už jsem u toho dětství, velmi dobrým tahem je návrat lehce dospělejší verze nemrznoucího Thurmana Mermana, který to ve své uniformě dotáhne až do sboru, aby v jeho sólu... no, nadchnul. Minimálně Willieho, s nímž jim to vlastně neuvěřitelně funguje, snad pro ten kontrast postav? Každopádně ještě lépe mu to funguje s jeho kamarádkou do špinavých zákoutí Diane. Zkrátka slušnost a šťastné a veselé hledat jinde, což je u tohoto filmu úplně v pořádku. 65%

Proč dát něčemu co tak dlouho funguje ten nejočekávanější a zároveň nejkýčovitější závěr, když se nabízí nejen absurditou podstatně lépe padnoucí pokračování večeří a tím i prohlubování vztahu Steva s Noou. Daisy Edgar-Jones i Sebastian Stan celý film táhnou, od fajn scény v baru to mezi nimi funguje na výbornou, proto mohlo být více "romantiky", minimálně do vyžrání zásob. Nakonec k tomu padne i velmi zajímavý a dobře nasvícený interiér, jenž kamera umí správně zabrat, vůbec právě jídelnu. 65%

Závěr seriálu sice ještě jedno (ne)uzavření nepotřeboval, přesto jsem se samozřejmě vrátil rád. Film atmosférou navazuje na závěrečný díl, aby ve flashbacích vždy trefil tu pravou ke konkrétní scéně, povětšinou podstatně pozitivnější, pokud se nejedná o část s Toddem. Ten pokud v seriálu působil řekněme nejednoznačným dojmem, tady to zintenzivní na dvojnásob. Velmi svá a velmi zvláštní postava, kterou současný Jesse Plemons ale dost přerostl, o to to bylo někdy vtipnější. Je to však o Jessem filmovém/seriálovém, v jeho roli je Aaron Paul zase výborný, scény jako prohledávání bytu a první konfrontace se "svářeči" vyloženě potěší, druhá westernová je potom parádním finále. A pak je tu Robert Forster, jako prodejce vysavačů Ed, jenž obstará tu zdaleka nejlepší konverzačku s rychlým příjezdem. A snad i odjezdem... protože Jesse ve flashbacku s Waltem a Jesse v celém filmu, to je sakra rozdíl, tak aspoň nějaká naděje. 75%

Vzpomíná se hodně. Dvojka výborně funguje jako přímé pokračování, ale pod vší nostalgií ("opakování" scén) mám pocit, že se tohle pokračování odehrává v osmdesátých letech. Není to na škodu, jen to v některých scénách lehce ruší příjemný pocit ze sledování. Faktem je, že všechno to vzpomínání dokonale zapadá, každý pohled do hangáru nebo průjezd motorky má smysl. Navíc je to hlavně o Maverickovi, je to k němu a jistě i Tomu Cruiseovi velmi osobní pokračování. Maverick jako ten, jenž má v životě především adrenalin a právě vzpomínky? Jehož život vlastně nebyl tak úplně naplněn, ale je tu ještě šance v podobě návratu do Top Gunu a vyrovnání se, napravení, usazení... snad. Vrací se však v úloze instruktora, jemuž samozřejmě nechybí svéráznost a má pod sebou i nad sebou nečekaně dobře fungující herecké parťáky. Jon Hamm, Glen Powell, Miles Teller hrají velmi dobře, poslední jmenovaný je navíc výbornou volbou vzhledem k tomu, kým má být. Tou nejsilnější vzpomínkou je však scéna s Valem Kilmerem, příliš jsem ji nevěřil, ale povedlo se ji podat s opravdovou úctou. A po tom všem nás Joseph Kosinski a spol vezmou na stíhačku, nikoliv poprvé ve filmu, avšak zdaleka nejlépe. Samotná operace je fantasticky natočenou adrenalinovou jízdou, která z nostalgie rychle vrátí do reality, nebo právě naopak, mysl unáší ještě intenzivněji. Něco takového tady nebylo a jistě zas dlouho nebude, snad jen mimo premiéru Dead Reckoning, kde však bude akce přeci jen blíže zemi. 85%

Jednodušší a přímočařejší příběh, méně zásadních postav a tentokrát solidně fungující rodina. Svým způsobem ji má i Declan, ale především jsou tu Cosoletovy, kterým navíc přijíždí nezvaná návštěva z Itálie, dvojčata, která poklidné žití v Montrealu umí narušit. Stále je to taková lehčí verze gangsterky, postavy nejsou kdovíjak výborně napsané, ani zahrané, přesto to tady konečně funguje, v některých momentech dokonce velmi dobře. Jde především o Natse a Valentinu, výbornou epizodu s dvojitým únosem a pozdější řešení co s Val. Cosoletovy působí celkově zajímavěji, než samotný Declan, ale jeho chvíle a odplata též přijde, když si "zkompletuje" svoji rodinu. Závěrečné zúčtování má díky tomu vše co mít má. 75%

Je na tom příliš vidět, že na smysluplné vyprávění velké rodinné ságy tvůrci zkrátka všestranně nemají. Větší oproštění od skutečných událostí a zaměření se na Vitta a Declana by tomu jen prospělo. V podstatně lepší druhé polovině se to částečně děje. Postavy díky tomu vcelku fungují, i když nejsou vždy herecky zrovna ideálně pojaté. Zůstává však pocit, že veškeré dění v mafii je vlastně velmi snadné, například stačí zabít jednoho člověka a jedete si téměř bez následků dál. 60%

V moderním minimalistickém interiéru, bez hudby, za to s velmi dobrým zvukem se odehrává... no, čtení scénáře. Všudypřítomný chlad je v kontrastu s jiskřením mezi trojicí a napětím mezi dvojicí herců, které režisérka svými metodami ještě zintenzivňuje. Potřeba by k tomu vlastně nebyl ani šutr nad hlavou, který je použit v jedné z nejlepších komediálních scén, bohatě stačí získané ceny. Je to trefné, dialogově bezchybné, od všech třech famózně zahrané a má to gradaci k finále, které vlastně nakonec sedí velmi dobře. 75%

Zatímco dění v řídících věžích sleduji, na palubě United 93 jsem jeho součástí. Souhra dispečerů seznámí se známou situací (přesto, vidět ten náraz znovu a v tomto podání...), postupně buduje napětí a děj především po uvědomění si situace zintenzivňuje. Vše působí jako dokumentární rekonstrukce, takže těžko pro natočení této látky najít někoho vhodnějšího, než je právě Paul Greengrass. Jeho už klasické pojetí vtahuje více právě na palubě United 93 a dává pocit, že to ve skutečnosti mohlo proběhnout velmi podobně. Ta je obsazena méně známými herci, jejichž výkon se dá označit za trefně civilní a to včetně naprosto uvěřitelných telefonátů blízkým. Kamera nezná klid, často je v detailním záběru na tváře herců, aby ten nejsilnější záběr vůbec přišel nakonec... ruce. John Powell tentokrát nic nežene kupředu, není to třeba, jeho hudba je vlastně velmi tichá, přesto však nepřeslechnutelná, atmosféru dotvářející. V závěrečném boji o kokpit jdou intenzita a prožitek k maximu. Greengrass navíc nepotřebuje "krásné" závěrečné obrázky, tam kde by je jiní zařadili, on hodí titulky a diváka sráží k zemi. 85%

Fantastický a příjemně surreální svět jedné půdy, na které byl z často odložených věcí rozhýbán i ten poslední hadr. Animace stejně jako využití všech těch věcí nadchne, výborná hudba potom dotváří atmosféru, jen ten tuctový a především co se postav týče nedotažený příběh všemu podkopává nohy. 65%