Renfield

Jakub na své cestě z vyhoření zpět do života potkává i nezvané hosty, kteří se čas od času na zahradě objeví. Ti svůj význam sice mají, ale scény s nimi jsou oproti těm s Jakubovým otcem, nebo nejlépe samotnou Pannou zázračnicou, téměř poloviční. Vypravěčovo označení Heleny snad nemohlo být trefnější, Zuzana Šulajová v její roli působí opravdu magicky a i když to sama rozhodně nemá snadné, Jakubovi pomůže onu cestu zpět nalézt. Tedy takhle, pomohou si navzájem. Jejich vztah je plný takové příjemné pozitivity, výborné jsou scény postupného sbližování (mraveniště... ten film má i humor a není ho málo), ty stále intenzivnější a jasnější pohledy očí. V závěru strom poznává svého otce, osudy se prolnou a Jakub by už vlastně ani nepotřeboval pohádkovou zahradu. Jenže jde takové místo úplně opustit? Těžko. Vrchol poetiky tohle dílo. 80%

Děj začíná mít sílu, odehrává se velmi zajímavá scéna, aby najednou přišel nečekaný střih, který celé vyprávění přesouvá úplně jinam. Mnoho scén tak působí neukončeným dojmem, příběh nemá čas na větší rozvinutí, podobně je na tom i ústřední vztah, a to je vzhledem k tématu filmu velká škoda. Eliška Křenková hraje opět výborně, Martin Kyšperský si to sice celé prožil, avšak herecky zkrátka tolik neoslní. Když připočtu zmíněný střih, jejich vztahu jsem dlouhou dobu vůbec nevěřil. Filmu naopak hodně pomáhá neokoukané prostředí Brna, kamera, výborná hudba a závěr, ve kterém to všechno přeci jen zapadne... 65%

Uplynulo snad několik minut, je to stále stejná noc v ulicích Haddonfieldu a Michael v ní získává svoji nesmrtelnost, což sice nepotěší, ale naštěstí je to kvalitou minimálně vyváženo. Hned úvodní dlouhá scéna z jeho pohledu je fantastická, ve spolupráci s hudbou okamžitě navodí tu správnou atmosféru. Michael sleduje život v ulicích, projíždějící policejní auta, ale také občas nahlédne do oken, aby vybral dalšího... vypadá to, že ten kdo má puštěný správný film má protentokrát štěstí. Dvojka je samozřejmě ještě přímočařejší, neřeší se dialogy, postavy, snad jen na rodinné vztahy je trochu času, to když jde Michael navštívit sestru do nemocnice. Dění mezi úvodem a nemocnicí naštěstí není příliš dlouhé, právě za jejími zdmi se vrací mrazivá atmosféra. Kamera zase často z pohledu Michaela prochází stále prázdnější chodby, výborná je práce se světlem a nakonec i samotné vraždy, jejich provedení. Protože už to není jen o noži (skalpelu), třeba taková noční lázeň. 75%

Závěr je sám o sobě zajímavý, přesto je škoda, že přichází po tak kvalitní předehře, která dala hodně otázek, jenž závěr z větší části ignoruje, protože v něm už jde především o ten moment. Cesta k němu je však velmi silná, i když dlouhá, což zase umocní příjemně tísnivou atmosféru, kterou z větší části tvoří výborná kamera společně se zvuky, nebo naprostým tichem. A potom jsou tu postavy, tři ženy, tři generace, každá svá, cestu k sobě znovu hledající... V tomto případě závěr nezklamal. 65%

Navázat na nedořešené z prvních dvou pařeb a hodit to celé do úplně jiného módu s občasným vtipem, by vůbec nebyl špatný nápad, kdyby v něm ale byl potřeba celý wolfpack. Trojka je ještě více zaměřená na Alana, jemuž bohatě stačí jako parťák Chow, Phil a Stu jsou tu až na pár scén navíc a bílého Douga unesl černý Doug. Humoru je méně, za to je ještě černější, což mi v mnoha případech sedlo. Jenom Alan do té léčebny potřebuje více než kdy dříve. Zase je to zručně natočené, dokonce zaujmou i akční scény, především dobývání hotelového apartmá a následný útěk. Ale i kvůli zbytečnosti Stua a Phila stačilo. 60%

SE: Z pekla saigonského bytu do toho skutečného. Dala by se jím nazvat závěrečná část, kdyby ovšem celou Willardovu cestu neprovázelo tolik válečných hrůz, takhle je toto tvrzení vlastně sporné. Je to zkrátka cesta peklem, při niž jsem si nejednou musel vzpomenout na Aguirre, hněv Boží, což nakonec dává smysl, inspirace. Z pocitu, že Willard těžko může být víc na dně než právě ve svém bytě, jsem byl velmi rychle vyveden. Postupem času jsem snad stejně jako on viděl "naději" v Kurtzovi. Skrze díly skládačky jsem nevěřil, že by se právě on mohl řekněme zbláznit, spíše jsem v něm a jeho jednotce čekal nějakou formu vykoupení, která vlastně svým způsobem přišla. F.F. Coppola mistrovsky pracuje s emocemi, dokáže je přenést, patřičně zintenzivnit a stačí mu k tomu jen několik málo momentů. Několik málo, avšak nebývale silných, třeba ten, v němž letí Valkýry. Vittorio Storaro dokáže do jednoho záběru dostat náročnou davovou scénu, na jejímž pozadí prolétají vrtulníky. Když se jeho práce propojí s trefně vybranou hudbou, vznikne vrchol řekněme bojové části, nálet na vesnici. Druhá část je více meditační, více o cestě a Willardovi a také více o atmosféře. Propojení obrazu zde s velmi zneklidňující hudbou (zvukem) mi přijde ještě silnější. Kulisy působí majestátně, vůbec když jsou vhodně nasvíceny nebo ponořené do nikdy nekončící mlhy, dýmu. Závěr atmosféru ještě prohloubí, ve více směrech nadchne reálností a právě tím vykoupením. 95%

Proč si to vlastně po Vegas neprožít ještě jednou v taktéž neónovém Bangkoku! Ten nabízí zase jiné možnosti zábavy, občas lehce extrémnějšího ražení... Krom jiného mám na mysli například kouřící a hlavně drogy dealující opici. Mezi hosty svatby je potvrzen Mr. Chow a možná přijde i Mike Tyson, takže tohle prostě mělo vyjít. Jenže už to tak úplně nevyšlo, dokonce to nezachránily ani zase výborné fotky v titulcích. Vtipy jsou často podobného, občas dokonce stejného ražení (vyskakující Chow). Navíc Alan se v některých chvílích přesouvá z komické figurky kamsi k dramatu o nemocném člověku, což mi tak úplně nesedlo. 60%

Sakra dobře natočené pátrání po tom, co se vlastně stalo a také kde se to všechno vzalo, což v některých případech osvětlí až výborné závěrečné titulky. Tygr v koupelně, malý Carlos, policejní vůz, dokonce i jedinečný živý talisman v kufru dává smysl, snad jen slepice zůstane velkou neznámou. Ústřední trojice je v rámci možností sympatická, tedy samozřejmě čtveřice, málem bych zapomněl na bílého Douga! 80%

Filozofování v mezititulcích celkem pobaví, Climax jinak samozřejmě nenabízí žádná "hlubší poznání", tedy snad krom jediného, namíchat do sangrie LSD je hodně špatný nápad. Gaspar Noé zase vtahuje, drtí, zkrátka jede na atmosféru a daří se mu to, alespoň z větší části. Úvodní závěr navnadí, aby následné seznámení velmi rychle přeneslo pozornost na okolí televize, v niž se rozhovory odehrávají. Naštěstí ho zavčas ukončí fantastické taneční číslo, které Benoît Debie snímá sice dynamickou, ale stále ještě poklidně plynoucí kamerou. Je tak znát každý detail tváře, každý pohyb tanečníků, jejich sehranost, která částečně pokračuje v následných rozhovorech. Tedy takhle, pokračuje tam, kde je kamera pronásleduje, když přejde do statického záběru, můžou přijít neskutečně natažené rozhovory o... ano, i o tom. Ovšem vylepšená sangria pomalu začíná působit, kamera má při bloumání po chodbách ke klidu daleko, hudba se mísí s řevem, Noé předvádí to, co mu jde nejlépe, atmosférou vtahuje a ničí. Tentokrát však ne tak silně, jak bych i vzhledem k "hororovému" žánru a hlavně jeho dřívější tvorbě čekal. Přesto jeho hra se zvukem, světlem a barvami zase nadchne, ovšem Enter the Void je o třídu výše. 75%

Nicolas Cage je snem každého zaměstnavatele. Ve své práci si jde tvrdě za určeným cílem, na vteřinu přesně dodržuje přestávky, které navíc vhodně využívá. Je schopný s tím co má zrovna v ruce rychle vyřešit nečekanou situaci a navíc neodmlouvá. Mohlo to být solidní béčko, kdyby Cage ty nečekané situace řešil ještě brutálnějším způsobem a ideálně u toho mluvil, či alespoň řval, což by šílenost námětu ještě povýšilo. Jenže to se nestalo, takže zůstala pouze nedopečená podivnost, s hnusnou kamerou, přesněji filtry. 35%