Renfield

Protože mě fotografie zajímá, byl jsem velmi zvědavý na práci válečného fotografa. Těchto scén tu není mnoho, přesto bohatě stačí, o náročnosti této profese řeknou vše. V několika velmi silných momentech dokonce jasně ukáží, že takový fotograf musí fotit i tehdy, kdy bych na to třeba já neměl ani pomyšlení. Zkrátka hon za dobrou fotkou v každém okamžiku, musí se dobře prodat a to není snadné. Válečná část navíc prozradí o Markovi vše pro příběh potřebné, naopak David a ještě více jejich vzájemný vztah by zasloužili podstatně více prostoru... solidní pointě tohle prostě nepřidá. Colin Farrell je výborný a film drží i v jeho slabší prostřední části, před nástupem "fašistického" psychiatra Christophera Leeho. Jejich společná sezení a cesta zpět v mysli jsou tím nejsilnějším vůbec. I proto je velká škoda nevyváženosti v propracování postav. 75%

Musím přiznat, že v závěru mi bylo nejvíce líto samotného Wicker Mana. Ten důmyslný systém chlívků musel dát přece tolik práce a zbyde z něj jen... Ale tím chci říct, že jsem si vlastně nenašel cestu ani k jedné ze stran (i když Slunečník Christophera Leeho lehce vede), zároveň mám pocit, že o tohle tvůrcům ani příliš nešlo. Rituál je soubojem dvou náboženských světů a i když jeho pointa dnes už tolik neohromí, psychologická cesta k ní je stále velmi zajímavá. To nakonec platí i o Howieho postupném seznamování s obyvateli ostrova a jejich zvyky. Čili detektivní části, do které z větší míry patří i ta muzikálová. Jasný žánr by se tu hledal těžko a snad i proto platí, že Rituál dodnes ovlivňuje žánrů více. Nerad používám "v době vzniku", jenže tady nelze jinak. Z dnešního pohledu je těch chyb opravdu hodně, ale to výše zmíněné a od úvodní scény se stále zintenzivňující atmosféra, nádherné lokace a ano, celkem bídná kamera... Dalo by se pokračovat, ale proč. 65%

Stará tělocvična jako názorová aréna a dvanáct rozhněvaných (tentokrát ruských) mužů v ní. Samozřejmě každý zcela jiné povahy, každý se svým osobním příběhem a pouze jeden s jasnou vizí, cílem. Jen jeden celé tohle až divadelní představení režíruje a je tou skutečnou zásadní dvanáctkou. Cestou k pointě jsou sice situace, ve kterých se děj doslova zakecá až příliš, přesto nenudí a těchto částí není mnoho. Každopádně být místo nich například ještě více z chlapcova života, ještě více z výborných válečných scén, je to celé o třídu výše. Dění v tělocvičně má i díky hereckým výkonům až tajemnou atmosféru, obzvlášť působivé jsou právě ty osobní příběhy. Samozřejmě své do toho řekne i nasvícení jednotlivých scén, tváří a kamera s hudbou. To naopak chlapcův příběh přináší více drsnosti, svým způsobem reality... Aby se v závěru tyto dvě linie spojily v jednu. 80%

Nebýt selhání koně, ani by k těmto "námluvám na poslední chvíli" nedošlo. V první polovině těžko říct, jestli by pro Henryho nebyla lepší právě jeho starší vyvolená, co si ho vyvolila. Tahle část mi svým westernovým stylem s nádechem komedie sedla podstatně více než druhá, už spíše komicky romantická. To Jack Nicholson si jistě užil obě, před kamerou ještě více, než za ní. Hold, když se zavařují meruňky... 65%

U Terryho Jonese jsem nečekal, že bude název filmu dokonalým zrcadlem jeho příběhu. Což o to, zákoutí jsou v labyrintu velmi zajímavá, další a další postavičky z mého pohledu úchvatné (ta výprava!), ale nějaký větší rozměr by určitě přišel vhod. Cílení na malé a věčné děti je zkrátka znát a není to vyloženě špatně, i temnější momenty se naštěstí najdou. Tomu dětskému pohledu je snad podřízen i přes své činy dobrácký působící záporák Davida Bowieho, co má problém se jmény některých, tedy některého... zkrátka nemá paměť na jména, což mi bylo velmi sympatické. Jeho hudební výstupy jsou fajn (jeho kalhoty už méně), avšak jejich vložení do příběhu působí lehce na sílu, nevyplynou z něho. Krystal je jinde a zůstává nepřekonán, přesto má Labyrint své, třeba ten prďácký močál věčného smradu, ve kterém se rozhodně nevyplatí smočit nohy. 70%

Někomu by k tomu aby byl dobrým kouzelníkem stačila ona magická pomocná ruka. V případě Harryho je třeba ještě trochu té harmonie, tedy Harmonie. Ale samozřejmě i oné ruky, která ovšem postrádá nadpřirozenou auru a prostě visí z rakve. Shane Black v jedné ze svých scénáristických forem, spousta hlášek, ale i hereckých dvojníků v baru. Narážky na celý filmový průmysl, jsou vůbec tím nejlepším a je jich tu více, než by se na první pohled mohlo zdát. Potěší i Michelle Monaghan a samozřejmě Robert Downey s Valem Kilmerem, jenž si celou tuhle jízdu jistě řádně užili. 75%

Elliot Carver je mediální magnát, který nemá zrovna malé cíle. I když, který z nich nechce být nejčtenější, nejsledovanější. Jenže tento pro to udělá doslova cokoliv, včetně rozpoutání světové války. Bondovsky správně přepálená zápletka působí vlastně velmi svěže a moderně. Má sice své slabší části, jako Bondova osudová a taktéž už klasicky natahovaný konec. Na druhou stranu je tu ale Michelle Yeoh, výborný Saigon, což dvakrát tolik platí pro spoutanou jízdu na motorce. A především dokonale nevýrazný, nenápadný Jonathan Pryce se Stamperem a Dr. Kaufmanem za zády... Čili zase s Němci, což se v minulosti (myšleno v bondovkách) velmi osvědčilo a platí to i tentokrát. Jenom ta solidně natočená jízda na motorce působí oproti většině soubojů jako z jiného filmu, kamera se v nich příliš nevyznamenala. 75%

Má to automobilovou honičku, dokonce i honičku na invalidním vozíku a hlavně pohled z kufru auta. Vše, snad až na ten pohled, samozřejmě v rámci možností českého rozpočtu. Adam Hobzik slavná jména ale nekopíruje, spíše na ně ve vhodnou chvíli odkáže, takže nechybí ani poutavý střih, fajn záběry kamery a využití hudby. Škoda jen malého prostoru pro Bulhara, Rudu a Václava... i když nenasazená boticka (jasně botička) to částečně napraví. Hlášky jsou fajn, ale dialogy celkově by zasloužily více promyslet. Každopádně vidět v zemi neromantických nekomedií něco originálního, je prostě radost. 60%

V Německu má jméno Adolf jistě ještě "větší jméno", než ve Francii. Jejich verzi jsem zatím neviděl, tato mě díky výše zmíněnému stejně zajímala více. Při úvodním dlouhém a výborně napsaném řešení onoho jména jsem měl pocit, že jsou karty a především sympatie k postavám tak nějak rozdané. Jenže opak byl pravdou, i když to ani v úvodu není čistě komedie, čím blíže závěru, tím blíže dramatu, i když stále vtipnému dramatu. Každá z postav má svoji hysterickou chvilku, každá se projeví, čímž z velké části ztratí sympatie. Je to velmi dobře zahrané, napsané a silně divadelní, což mi v tomto případě dost sedlo. 75%

Škoda, že odlesky pomády nezůstaly jen ve vlasech Willema Dafoa alias Ravena. Romantická linka mi sem nesedla stejně jako přílišná muzikálnost filmu. Každopádně u ní alespoň platí, že tu osmdesátkovou atmosféru ještě vylepšuje, jenom je občas náročnější na poslech. To především při "koncertních pasážích", když se jedná o doprovod k záběru na ohnivé ulice, je to naopak dokonalé. Právě ty ulice, v nichž se prohání motorkáři v jedinečných kostýmech (a zase ten Raven), jsou na filmu nejsilnější. Kde ztrácí jednoduchý děj, tam zapracuje kamera a vizuál celkově. Zkrátka atmosféru to má jako málo co! 65%