borsalino

Chladná, dohodnutá msta podle nekompromisních pravidel, která se nezastaví, dokud někdo z druhé rodiny zůstane naživu. K tomu není, co dodat...

Před shlédnutím tohoto filmu jsem si nedělal iluze o prorůstání politiky s byznysem, kdy často lidmi zvolení politici nehájí jejich zájmy, ale často zájmy developerů či jiných skupin. Druhou skupinou jsou sami developeři, kteří vstupují do politiky, aby mohli ještě více ovlivňovat rozhodování o výstavbě svých projektů. Francesco Rosi bez obalu ukázal toto svinstvo, včetně dalších zákulisních dohod, ale stále za libozvučných projevů, jak bude město rozkvétat a jak se všem lidem v něm bude lépe žít. Jenže jsou za tím stále jen prachy, které se čerpají z fondů a byty, které si běžní lidé dovolit nemohou. Je mi z filmu smutno, zvláště pak když je zřejmé, že tyto praktiky jsou u nás na běžném pořádku.

Je vidět, jak se v čase posouvá hranice brutality. To, co bylo v sedmdesátých letech brutální, je dnes skoro normální. Ale k filmu - úplně mě nevtáhl do děje, obsahuje mnoho dějových zkratek a některé scény byly úplně toporné. Henry Silva tentokrát v roli policajta, což mě trochu překvapilo, ale vcelku příjemně. Z filmu kouká kritika policejního a soudního aparátu, kdy si v Itálii nedokázali poradit se zločinností. Druhá tvář filmu je jasně přímočará a dává filmu prudkost. Takže ve výsledku docela dobrý snímek, který stojí za shlédnutí.

Pár zajímavých záběrů, ale jinak dokola propírané téma. Mě by moc zajímalo, nač se v ruských archivech práší, jaké byly Stalinovy stíny, obavy a jak to bylo ve skutečnosti s Tuchačevským. To, že Rusové své tatíčky stále zbožňují, je pro středoevropana naprosto nepochopitelné, když se jeho oběti počítají v řádech miliónů.

Natrefil jsem na dokument celkem náhodou, ale byl jsem celkem překvapený, jakými pionýrskými časy závod prošel, kdy cyklisti ovázáni galuskami a nacpáni amfetaminy, se škrabali do kopců na kolech, na kterých bychom v současnosti sotva v Polabí dojeli do místní samoobsluhy. Jak se mezi pionýry zamotaly peníze a ještě ke všemu politika, ztratil závod všechno kouzlo pionýrů a stal se výnosným byznysem. Závodníci si programově ničí zdraví a předčasně umírají, zatímco šéfové bohatých stájí si mohou dovolit kupovat další ještě nespotřebované koně. Vůbec nechápu, že se tomu ještě pořád říká sport.

Jak už řekl Mark Twain - budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene. Přesně v tomto duchu se chová stát Izrael. Celá druhá světová válka pro ně byla drahá a cenná zkušenost. Zapomíná se na to, že celý svět odmítal před válkou přijímat židy (kromě Velké Británie a Švédska), rovněž tak američani, kteří to hráli na uprchlické kvóty. Jenže ve skutečnosti se blížily volby a Roosevelt chtěl být zvolen prezidentem a dobře věděl o silných protižidovských náladách u američanů, takže židy hodil přes palubu. Připomeňme Witoldovu zprávu z podzimu roku 1940 a pravidelně z Osvětimi až do začátku roku 1943, kdy už běželo "průmyslové vraždění". Zprávy chodily londýnské vládě, potažmo spojencům a nikdo nic neudělal. Je potřeba si pojmenovat příčiny, abyste lépe pochopili důsledky. Komická figura byl ten reportér Hounam, který lovil senzaci, která žádnou senzací není. Která jaderná velmoc by takového povídálka obratem neuklidila? Kromě toho vynechal spoustu důležitých informací, a proto vypadá Mordechaj Vanunu jako oběť ošklivého Mosadu. Mordechaj Vanunu byl levicový aktivista, v osobním životě dosti neúspěšný, který stále hledal někoho nebo něco, kam by mohl patřit, s kým jít nebo na koho se pověsit. Ženské o něj nestály a on to velmi těžce nesl, což se dá pochopit. Už to, že si snad myslel, že zveřejní jedno z velkých tajemství Izraele a ten nad tím mávne rukou, je důkazem mdlého ducha. Stejně jako všechny tajné služby, tak i Mosad má celý tým, který se věnuje psychologii a hledá slabinu takového člověka. Takže Mordechajovi předhodili kočičku, kvůli které poztrácel poslední kousky rozumu, a přes Řím se vrátil zpět do Izraele, kde mu vyměřili 18 let, z toho 11 na samotce. Na tom není nic fantastického, jen to nechce poslouchat takové povrchní nýmandy jako je Hounam, ale zjistit si informace, zejména z knih Blacka a Morrise a dalších.

Když film skončil, tak naskočily titulky, rozsvítilo se a šli jsme domů. Emoce dohromady žádné, ani dobré a ani špatné, prostě jsem v kině seděl a čekal a čekal a to "ono", na co jsem u Svěráků zvyklý, jednoduše nedorazilo. Zůstaly jen podivné fragmenty nějakých událostí a nyní s odstupem asi tří dnů už skoro nevím, na jakém filmu jsem byl a očem to bylo...

Variace hry na pravdu v jednadvacátém století. Jenomže tento koncept je mnoha lety prověřený jako nefunkční. Nicméně jako konverzační komedie/drama to funguje moc dobře. V závěru jsem upřímně hned na poprvé nepochytil pointu, což byla trochu škoda, protože nápad je to opravdu dobrý. Navíc film byl takový civilní, jako by snad herci ani nehráli.

Hodnocení zpravodajských akcí tajných služeb málokdy mívá jednoznačné vítěze a poražené a interpretace těchto akcí bývá ještě daleko spletitější, protože akci nějak vidí aktér, něco může/nesmí říci a jinak druhá strana, takže to chce brát dosti s rezervou. Nicméně dokument je natočen hodně věrohodně na základě mnohých skutečných událostí, včetně maléru v Lillehammeru. Na druhou stranu se mi ve střední Evropě podivně chápe metoda "oko za oko" a její dotažení do reálných vražd vytipovaných cílů, ať již měli s Mnichovem něco společného nebo šlo o cíle skutečně nebo potenciálně nebezpečné Izraeli. Jenomže Izrael bojuje o svou existenci od roku 1948 a jako malý stát musí reagovat v arabském světě jinak a předcházet i potenciálním hrozbám. K pochopení dokumentu je třeba našprtat dost informací z oblasti Středního východu ještě před 2sv.v., vliv Britů, Francouzů, Britského mandátu Palestina a jeho dělení, pět arabských válek a reálných dopadů, ale i obava SRN ze skupin typu Baader-Meinhofová, kteří s palestinci nakonec později jednali po únosu letadla Lufthansa, až po vznik jednotky GSG9. Je to sakramentsky složité.

Tak jsem byl přemluven, že to je bomba a že to musím vidět. No, přátelé... když jsem ještě chodil do základní školy, tak jsem v sámošce naproti ukradl bonbóny, párkrát jsem taky zalhal, nepozdravil tlustou sousedku s fialovými vlasy a někdy použil i sprostá slova... Beru Mordpartu jako trest Boží za uskutečněné hříchy a jako kající se hříšník to vydržel až do závěrečných titulků prvního dílu. Další díly jsou mi dostatečnou výstrahou, abych se choval mravně, bohabojně, neklel a nebral jméno Boží nadarmo. Bič Boží...