Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Rodinný
  • Akční

Poslední recenze (1 627)

plakát

Iveta - Série 3 (2024) (série) 

Prokletí života, touha po čemsi vzácném jako je obyčejná láska, síla jíž se nedostává. Jak hodnotit něco, u čeho člověk trpí, když sleduje, jak někdo milý a talentovaný otevírá náruč temnotě a propadá beznaději, a ten nebo ti, kdo mají být opěrnými body selhávají na celé čáře pod vlivem vlastního ega? Ivetin osud sám o sobě je silný a známe ho aspoň v obrysech zřejmě všichni, a to bohužel i my, kteří bulvár nečteme a nikdy jsme za něj neutratili ani korunu. Ale vidět závěr Ivetiny pozemské pouti v soukolí nabubřelosti pánů Rychtáře a Macury, v touze po zisku všech bulvárních hyen a v prostoduchosti obyčejných lidí, kteří hltají každou zprávu o jejím životě, navíc na velkém kinoplátně, to je síla. Tvůrci odvedli kus poctivé práce, kdy jsem ani na okamžik nedokázal odtrhnout zrak a jen jsem se zájmem sledoval zkázu člověka, jež se před mými zraky odvíjí. A byl jsem vděčný za každou odlehčenou scénu, kdy jsem se mohl zasmát. Ať už to byly scény s Arturem, Pepa Rychtář v Itálii, či scény s bulvárem, kdy u mě byla tenká hranice mezi smíchem, smutkem a vztekem. Závěrečná série nabízí bravurní herecké výkony, kdy za mě exceluje Filip Rajmont, jenž si protekčního fracka Pavla Novotného dává absolutně na pána, ale nezaostává ani David Prachař, Richard Krajčo a Karel Šimek v roli Artura. V hlavě mi zůstává plno silných scén, kdy absolutně dominuje úplný závěr poslední epizody a následná titulková sekvence. Nejsilnější moment celého večera pro mě byl ohromující potlesk v sále, jenž se rozezněl spolu s potleskem na plátně. Mrazení v zádech, chvění, emoce. A hluboká poklona všem. Jeden život, jeden osud. To krásné přetrvává. To smutné odvál čas. Slavnostní premiéra tří závěrečných epizod v pražské Lucerně byla navýsost výjimečným zážitkem.

plakát

Těžká hodina (1986) (TV film) 

Nemoc si nevybírá a kosí lidi obyčejné i talentované, mladé i staré. Jiří Wolker asi neměl šanci svůj souboj s tuberkulózou vyhrát, zvlášť když se k tomu na sklonku jeho života přidal zánět mozkových blan. Ale okamžiky naděje nebo snad mírného optimismu z počátku jeho léčby v sanatoriu v Tatranské Poliance zachytává tato televizní hra, která nám ukazuje mladého básníka nikoliv zdravého, ale ani umírajícího. Nicméně předtucha konce i beznaděj z inscenace přímo sálá a je to docela depresivní zážitek, jako ostatně celý zhruba poslední rok života Jiřího Wolkera. V hlavní roli naprosto vyniká Viktor Preiss, byť mohu mít výhrady k tomu, že hraje 23letého Wolkera, ač mu bylo v době vzniku filmu 39 let. Ale myslím, že tvůrci v něm našli vhodného představitele, který, jak znám fotky Wolkera z tatranské léčebny, je mu i docela podobný, A jeho recitace básně "U roentgenu" v závěru filmu je naprosto dokonalá! Viktor Preiss se stal Jiřím Wolkerem a já smekám. Stejně tak i ostatní herci hrají naprosto perfektně, ať už Marta Vančurová, Svatopluk Skopal či Vlado Müller. Pro obyčejného diváka to je možná lehce nudná či čítanková záležitost, ale pro mě je Jiří Wolker jediným českým básníkem, jemuž podléhám a jsem jím i jeho osudem skoro až posedlý až do té míry, že v tuto chvíli vlastním kolem 315 výtisků knih a tiskovin od Wolkera a o Wolkerovi, včetně jím vlastnoručně podepsaných knih. Takže tohle jsem chtěl hodně vidět a byl to zážitek a splněný sen! Díky tomuto filmu si přijdu Wolkerovi zase o  kousek blíže. Jednoznačných pět hvězd.

plakát

Vytoč mého agenta - Epizoda 3 (2024) (epizoda) 

Třetí epizodu si pro sebe jednoznačně ukradla dvojice Iva Janžurová a Sabina Remundová, které nejen, že jsou matka s dcerou ve skutečném životě, ale nabízí se jim role matky s dcerou i v připravovaném švédském filmu. Jenže ani jedna si neumí představit strávit s tou druhou pár měsíců na odlehlém ostrově a bojí se to té druhé říct. A tak jsme svědky naprosto nezapomenutelného expresivního herectví Sabiny Remundové, která se rozhodne casting záměrně pokazit a netaktnosti Ivy Janžurové, která švédskou režisérku naprosto dorazí. Tahle epizoda, to byl příval humoru a hlasitého smíchu plně nabité Lucerny vycházející především ze zjevně nadsazeného (i když, kdo ví?) vztahu mezi oběma herečkami. Nicméně v této epizodě boduje i Martha Issová (scéna s jejím expartnerem pobavila). Už se těším na další herce, herečky a režiséry, jež si v následujících epizodách zahrají sami sebe. Protože tohle má solidně našlápnuto! /viděno 10.1. na slavnostní premiéře v kině Lucerna/

Poslední hodnocení (2 130)

Iveta - Série 3 (2024) (série) (S03)

07.05.2024

Těžká hodina (1986) (TV film)

20.01.2024

Vytoč mého agenta - Epizoda 3 (2024) (epizoda) (E03)

12.01.2024

Vytoč mého agenta - Epizoda 1 (2024) (epizoda) (E01)

12.01.2024

Cesta do tmy (2023) (TV film)

19.11.2023

Černý upír (1953)

26.08.2023

Bestie musí zemřít (1952)

26.08.2023

Smrtelný hřích (1945)

26.08.2023

Podsvětí USA (1961)

26.08.2023

Reklama

Poslední deníček (14)

Artfilmování v Košicích podruhé aneb Pokračování po 4 letech

Když se koukám do mého Deníčku zde na ČSFD, zjišťuji, že poslední záznam jsem přidal před 4 lety, když jsem se ohlížel za Art Film Festem v Košicích. Tehdy jsem věřil, že za rok se do Košic vrátím. Nejrůznější faktory způsobily, že během uplynulých tří let se konal jen jeden ročník festivalu, a to ještě zkrácený jen asi na 5 dní. Teprve letos, v roce 2023, proběhl po čtyřech letech první plnohodnotný ročník a já jsem rád, že ČSFD jako mediální partner byla u toho a já spolu s ní. A to je už pádný důvod vytvořit po čtyřech letech nový deníčkový příspěvek.

Zatímco před čtyřmi lety jsem neměl s čím srovnávat, nyní srovnávat mohu. Předně se budu opakovat v tom, že Košice jsou nádherné město. Už jsem nevěřil, že se sem ještě někdy vrátím, a tak jsem si užíval, že se mohu znovu procházet po Hlavnej ulici, že znovu vidím Dóm svätej Alžbety, že se mohu vrátit do stejného hotelu, kde mi bylo tehdy tak příjemně, že mohu znovu navštívit kinosály, z nichž jsem si odnesl skvělé filmové zážitky, a k tomu navštívit dvě nová promítací místa, kde jsem před čtyřmi lety nebyl. Kino Slovan bylo nahrazeno kinem Veritas a hned dvakrát jsem si našel cestu do venkovního amfiteátru, který mi přišel absolutně úžasný. Zkrátka Košice se nezměnily a z hlubin mé mysli se vydralo na povrch mnoho starých vzpomínek, o nichž jsem už mnohdy ani nevěděl, že je tam někde mám.

Nabízí se samozřejmě i srovnání samotného festivalu a jeho aktuálního 29. ročníku s 27. ročníkem z roku 2019. Bylo poznat, že festival není v takové formě jako v předcovidové době. Dramaturgie byla skromnější, počet promítaných filmů se rapidně snížil, program nebyl tak nabitý a delegace k filmům téměř žádné. Skoro se nabízí otázka, jestli měl festival dostatečně nabito na to, aby se konal 8 dní (v roce 2019 trval 9 dní). Financování kultury na Slovensku zřejmě stagnuje a pořadatelé evidentně udělali maximum pro to, aby se festival uskutečnil v co možná nejpestřejší podobě. Osobně si myslím, že pořadatelům nelze nic vyčítat, protože ti se zasloužili o to, že se festival poté, co musel být loni pro nedostatek financí zrušen, mohl uskutečnit v nějaké podobě, která ve výsledku dokázala nabídnout mnoho filmových zážitků z celého světa.

Tím, že jsem do Košic dorazil až třetí den festivalu (tedy v neděli 18. června) před 20. hodinou, jelikož jsem ještě v sobotu absolvoval kamarádovu svatbu na jižní Moravě, přišel jsem o tři dny festivalu. Ale i tak jsem zvládl během 5 dnů vidět 17 hraných filmů z celého světa, od Austrálie, přes Filipíny, Thajsko, Kazachstán, Jemen, Rakousko, Belgii či Gruzii až po USA a Panamu. Vybrat se určitě z programu dalo a dokonce jsem 4 filmům udělil maximální hodnocení. Zda ty zážitky byly natolik výrazné, že si na ně vzpomenu třeba za rok, to se teprve uvidí. Všechny filmy viděné na festivalu jsem samozřejmě zde na ČSFD ohodnotil a okomentoval, takže kdo chce, může si má hodnocení dohledat. Před čtyřmi lety jsem si v ohlédnutí za Art Film Festem udělal mých soukromých TOP 5 filmů festivalu, kdy jsem vybíral z 29 filmů. Tentokrát je počet filmů nižší, takže si myslím, že bude stačit TOP 3:

1. Blackbird Blackbird Blackberry - Obyčejní lidé, zapadlá gruzinská vesnice, a v popředí hrdinka, která vlastně není příliš sympatická a ani si nemá čím získat divákovy sympatie. K tomu takové poklidné tempo vyprávění, ale přesto natolik zajímavé, že to příjemně utíká. A závěr je naprosto famózní. Za mě super artovka, kterou jsem si zamiloval.

2. Tori a Lokita - Dva dospívající černošští migranti v Belgii bojují o lepší život a budoucnost. Velice těžké téma, které nabízí dramatické situace a především v druhé polovině je to hodně syrové drama, v němž hlavní hrdinka dává v sázku vše. Tohle byl ten typ filmu, kdy jsem po jeho skončení zůstal jen nevěřícně koukat na závěrečné titulky a ještě jsem si to vše v sobě zpracovával.

3. Keď vlny ustúpia - Dva policisté, kteří spolu mají nevyřízené účty se snaží žít, jak umí, aby se nakonec znovu po mnoha letech jejich osudy protly a oba našli rozhřešení. Tahle tříhodinová černobílá artovka z Filipín připomínala mix žánrů od dramatu přes western až po noir film, ale její poklidné tempo, občasné dlouhé dialogy a nevšední záběry, to vše v kombinaci s zajímavým dějem a mnohdy hodně netypickými scénami učinily z tohoto filmu zážitek, který nenudil.

Zvláštní zážitek: filmy promítané v letním amfiteátru - V letním amfiteátru jsem viděl dva filmy, začátek byl vždy ve 21:30, když už se začínalo stmívat, a ta amosféra velmi ovlivnila mé výsledné vnímání obou viděných filmů. 13 vyháňaní diabla byl španělský horor o exorcismu, který pod širým nebem za úplné tmy a chladného vzduchu působil obzvláště atmosféricky a cesta různými temnými zákoutími košického sídliště zpět do hotelu získala po takovém filmu úplně jiný rozměr. Dcéry naopak nabídly úplně jiný zážitek. Letní prázdniny, prosluněná Panama, bezstarostná doba dospívání a do toho v Košicích velmi teplý večer, kdy jsem si připadal, jak kdybych byl s hlavními hrdinkami přímo v Panamě. A opět to zintenzivnilo výsledné vnímání filmu.

Zbývá snad už jen zhodnotit výsledný dojem z festivalu, který je absolutně kladný. A to nejen díky pestrosti absolvovaných filmových zážitků a kráse Košic, ale i díky tomu, že jsem tu mohl navázat na přátelství, které (troufám si říci) se vytvořilo před čtyřmi lety, kdy jsem se tu potkal s fajn slečnou, uživatelkou ČSFD Zdenkou a jejími rodiči. Celou dobu mého letošního pobytu v Košicích jsme se tak potkávali, řadu projekcí jsme absolvovali spolu a na některé projekce se k nám připojila i její mamka Katarína. Díky nim jsem se necítil v Košicích jako cizinec a bylo fajn vzájemně si sdělovat názory a hodnocení nejen na společně viděné filmy, ale i na řadu dalších věcí. Ocenil jsem to o to více, že můj parťák z ČSFD Enšpígl, se kterým jsem absolvoval Art Film Fest před čtyřmi lety a i díky němu to byl takový zážitek, tentokrát zůstal v Praze a já tak byl na to všechno sám. Byla to milá setkávání, která mi zpříjemnila výsledný dojem. Rád jsem si znovu prožil a užil košický Art Film Fest a budu pevně doufat, že příští rok se uskuteční jubilejní 30. ročník, a že ČSFD a snad třeba i já u toho opět budeme. A na otázku, jestli chci jet na Art Film Fest do Košic budu vždy připraven odpovědět: Do Košic vždycky a rád!

Artfilmování v Košicích podruhé aneb Pokračování po 4 letech