AloeB

Asi bych se shodnul s mnohými, co mají Vraždu v salónním kupé za slabší Cimrmanovu hru; je nutné podotknout, že jsem se oproti jiným zas tolik nesmál. Viděno ze záznamu, v němž nebyl Svěrák (netuším, zda v tomto někdy hrál), a netuším, zda je to tím. Nicméně celé to humorné pojetí detektivního žánru má své kouzlo a bylo by hříchem to hodnotit jako slabší hru, když to má své nesporné kvality a hodnoty. Miluju herectví Miloně Čepelky.

Sinceramente, úplně jsem zapomněl, že jsem tento film před týdnem viděl. A ačkoliv jsem degenerát, který z kouzelnického světa sežere každé hovno, hlavně ať to má spoustu efektů a krásných kostýmů, tak po návratu z Yelmo jsem cítil příšernou pachuť a trpce jsem litoval, že u mne zvítězila touha udělat si na snímek názor dokud je ještě v kině. A já nechci nad Brumbálem, Rowlingovou a tím dalším odpadem lámat hůl, nechci se připojit k vlně stejných degenerátů jako jsem já, kteří tvrdí, jak je film a série obecně na hovno, ale ono je těžké se k tomuto mainstreamovému hejtu nepřipojit jednoduše proto, že se to objektivně velmi blíží k pravdě. K hodnocení se sice nemá cenu vyjadřovat, hádám, že mnohé bylo řečen tupci i oprávněnými, nicméně Rowlingová a zbytek scénáristů jednoduše nezvládají pracovat s vazbami mezi charaktery; rejža neumí představit děj ani svět a lahodná atmosféra kouzelnického světa se ztrácí. Jde již o druhý film, který surově cpe pokémony, kde akorát překáží, aby si alibisticky obhájil krkolomný název série. Dějově nikdo neví, o čem to má být, kromě stěžejních bodů, kterými je románek Brumbála a Grindelwalda a následně jejich souboj, k němuž snad někdy dojde. Ovšem si cením toho, že konečně veřejně přiznali jejich vztah, když už nic jiného. Proč jsme se dočkali až sem, kdy se série jmenuje koza a děj se točí kolem vozu je zřejmě neznámo ani samotné Rowlingové, odpověď se však může zdát velmi jednoduché. V roce dvatisíce kdovíkolik, kdy měla vyjít dobrodružná pohádka o sympatickém magizoologovi, se mohla zdát představa odlehčeného příběhu založenému na fiktivní učebnici (která knižně za nic nestojí) velmi lákavá, narazilo to však na potřebu Rowlingové odvyprávět jiný příběh, který se odehrává v tomtéž období a tak se v dokumentu Fantastic beasts and where to find them musel nutně objevit i zlovolný agresor Johnny Depp a jeho podivná mise v New Yorku (v porovnání s Voldym, který měl v Kameni mudrců jasný cíl - získat zpět své tělo - působí Grindyho snaha ulovit magickou černou mlhu poněkud fillerově). Nevím zda víc pro diváky či samotnou autorku se pak zdála Kouzelnická světová válka mnohem více vzrušující, ale Grindelwaldovy zločiny již přinesly kompletní proměnu na osudové drama o přežití kouzelnického světa - ovšem s tím, že se snažily zachovat atmosféru a sympatické charaktery prvního dílu, po vzoru Harry Potterů totiž musela mít i nová série novou sympatickou partu. A začaly první velké srážky, kdy golden trio nebylo do konfliktu osudově zainteresováno, fantastická zvířata ztrácela svoji roli a do toho si Yates jednoduše neuměl poradit z vyobrazením konfliktu na pozadí stejně umně, jako to Rowlingová zvládla v knihách, když se Voldemort dostal k moci. Série měla pokračovat ve vypravování dvou příběhů; více osobního děje s Mlokem, Jacobem a sestrami a též osudové drama Brumbála a Grindelwalda - skrze tuto schizofrenii však nezvládla správně zpodobnit ani jeden z nich. Byl by toto ale problém? Obecně si stojím za tím, že i toto netradiční pojetí se dá odříkat kvalitně, chce to ale více zkušeností, což Rowlingová, která (se vší úctou) postavila svoji první knižní sérii na archetypech a klišé, a Yates, který je možná tak řemeslník, co jednou průměrně napodobil Cuaróna, oba postrádají - či spíše nevidí její potřebu. Stojím si za tím, jak by bylo krásné dostat dobrodružnou sérii Mloka s kouzelnými zvířaty a pak někdy později válečné fantasy o válčících kouzelnících; ale úplně by mi stačilo, kdyby toto již existující spojení bylo psáno s rozvahou - jestli mají být ještě dva díly (sic se teď po neúspěších série hovořilo jen o jednom, ale bojím se, že by to ještě víc uškodilo), tak ať se vyserou na zvířata, Mloka nechají narukovat do války, rozpracují tvrdě vztah těch dvou hrdliček (B. + G. = <3) a soustředí se na jedno dobrodružství na pozadí války - trend natáčet Hry o trůny, aniž by se chápalo, o čem Hry o trůny jsou, je kapku škodlivý. Rozepsal jsem to dlouze a zmateně, možná to v budoucnu opravím, zásadní poselství by ale mělo být, že to šlo udělat jinak a jde to ještě spravit. A já jako degenerát, co má k tomuto světu nějakou zvrhlou lásku, bych si to přál. Je smutné, že ve mne probudí více emocí  neúspěch oblíbené fikce než některé události související s válkou na Ukrajině.

"Pak o tom vydám knihu: Český baron mezi lidožravci." "To bude cestopis?" "Ne, kuchařka." ... (Josef Václav Sládek): "...já bych rád, ale ne mezi lidožravce. Stačí, že si mě berou do huby školní děti."

Poctivě přiznám, že mé chatrné povědomí o chilské historii končí u shazování komančů z vrtulníku, nicméně film s úderným názvem No pobízí diváka říct si něco jako: "No, to by snad stálo za zvážení si to trochu víc naštudovat, toš." S pochmurnou minulostí se vyrovnává mnohem lépe než jiné shluky kamerových záběrů a ono natočit film o tak významné předvolební situaci je samo o sobě velmi delikátní nápad a vskutku vděčné téma, je krásné vidět odkryté pozadí politické kampaně se všemi těmi prasárničkami a nutnými ústupky, které mi - jako člověku, který se sem tam k nějakým volbám nachomýtne - přišly mnohdy více než povědomé. Je spravedlivé říct, že s entusiasmem, s jakým se mnozí páni politikové vrhají do co nejlepší prezentace sebe sama, by takový film krásně profiloval i v mnohých jiných krajinách, jmenovitě třeba v té naší (ne každý je jako Ukrajina, která něco podobného natočí ještě dřív, než volby vůbec začnou) krásné zemičce, ostatně fiktivní postava Reného Saavedry v podání roztomilého Gaela García Bernala je v podstatě kapku levicovější Mára Prcal, kterého ovšem naštěstí žádný Patricio Aylwin nelíbá. Ono ostatně jde i k názvu vítězné strany přidat jedno áčko a máme zde jistou naši stranu, nutno však říct, že ze slova Ano si jde v Chile dělat akorát tak doslova prdel a ona ostatně jeho místní alternativa Sí k němu mnohem víc sedí nejen významově - pomiňme jemné rozdíly mezi diktaturou a oligarchií a snad i tím, že jeden se komunistů velmi vybraně zbavoval a druhý s nimi v mládí spolupracoval. Poselství je nicméně jasné, nejen ta naša drahá patria by si nějaké to zfilmované předvolební drama, kde jde o všechno a kde se odkrývají prasárny i emoce zasloužila, snad jen s nepatrným rozdílem, že namísto dramatu by z toho mohla být vskutku vypečená černá komedie. Tak rychle svobodní tvůrci, než nebude koho volit (nutný apel na strach na konec chaotického komentáře, není zač). Pokud náhodou vedete volební kampaně, pak by měl být tento chilský poklad vaší učebnicí (zvlášť tehdejší videa z kampaní užitá ve snímku a dostupná na YT jsou klenotem, na který se současná PR tvorba jen těžko hrabe - z Chile, la alegría ya viene prostě nelze nechytat vibes); pokud teprve pojmenováváte název nové strany, pak se tomu vyhněte nejen proto, že jedna z alternativ už je zabraná.

Je sice krásné, že španělská kinematografie se postupně přizpůsobuje populárním žánrům; osobně bych jí přál, aby se srovnala s tou emérickou, nicméně to nutně neznamená, že filmu odpustím mnou neoblíbený žánr. (s)eXtremo je tak vskutku blbina, které lze připsat body snad jenom za to, že si svoji blbost nejen přiznává, ale snaží se z ní vytěžit maximum, takže nejeden divák žíznící po steroidové akci tak může slintat nad počtem rozličnými způsoby pokroucených eNPéCéček, které za sebou Maximo nechává - jde to až tak daleko, že i já jsem rezignoval a v závěru se rozhodl, že si finální bossfight s katanami pokusím vychutnat. V konečném důsledku je však děj stále blbý, Leo zbytečný, závěr roztomile pitomý. Španělům bych přál, aby populární filmy točili jinak, přiznávám jim však, že toto žánrově nemohli udělat líp.

Tak nebýt Oscarů, je zřejmé, že bych se k tomu nedostal, tolik k věčné otázce, zda je Akademie pořád ještě relevantní. Alberto Mielgo je vskutku umělec a z cortometraje si odnáším především vizuální požitek a notnou dávku melancholie; nutno však říct, že jeho originální animace má potenciál na mnohem obsáhlejší projekt.

Byť to není poprvé, co Bardem poslouchá ruido del mar, tedy alespoň dle českého distribučního názvu, tak za těch pár let neztratil své kouzlo a bezkonkurenčně tak vévodí v povedeném filmu, kde s hrubou lehkostí předvádí další ze svých hereckých performancí - jestli by někdo pochyboval, vzpomeňme si na jeho roli v průměrném Konzultantovi, jakože kdo zahraje takového magora, vedle toho pak i umírajícího feťáka z tohoto filmu nebo třeba nadrženého frajírka z Jamon Jamon? Tématy je Biutiful typický Iñárritu, který se po roztáhlém Babel uskromnil a rozhodl se ukázat Barcelonu i z trochu jiného pohledu, než ji známe jako turisté. A byť se to někdy kapku táhne, nelze tomu upřít silné scény a delikátní sociální přesah. Cením si vedle migrantů, drogových dealerů, sociálně slabších rodin, prostituce zahrnutí postavy s maniodepresivní poruchou - je mi sice jasné, že pro mnohé už je toho shitu na jeden film moc, ale takhle to alespoň krásně funguje jako upřímná mozaika těch největších sraček, které očividně najdeme nejen ve městě, v němž to pro nějakej Güell či Montjuic ignorujeme.

Je trochu hloupé, že mě po krátké rešerši na Belfastu asi nejvíc fascinuje ta tvrdá stylistická čistota, vyznačující se mimo jiné i tím, že půlka titulních herců včetně režiséra má po rozkliknutí zde na ČSFD v místě narození napsáno Belfast - kromě této metastránky však jde též o okouzlení technickým zpracováním filmu, čistotou záběrů, kamerou i narací. Nejvíc uhodí do tváře majorita černobílých záběrů v kontrastu s minimem barevných - především pak z filmových snímků. Tvrzení, že jde o irskou Romu je možná kýč, možná přehnané, ale do určité míry to sedí - nezávisle na komentujících zde mě to napadlo při sledování při scéně, kdy se celá rodina objímala před dveřmi rodinného domu. A jakkoliv je možná Cuarónova vzpomínka na dětství propracovanější a stylisticky čistší, tak Branaghův rodinný snímek Irska činí dílo osobitým a do určité míry s mexickým počinem nesrovnatelným. Údajně nejen mě, ale i celý filmový štáb okouzlil dětský herec Jude Hill, prý jsou s ním skvělé rozhovory na internetech, každopádně vedlejším srdcem celého filmu pro mě byla první generace rodiny v podání Judi Dench a Ciarána Hindse - ono je vždycky něco tak krásně melancholického na příběhu starých párů, zvlášť pak, když babka občas jede skvělé cynické hlášky.

¿Y tú que vas a ser de mayor? Conductor de ambulancias. ¿Para salvar vidas? Para saltarme los semáforos. O tom, že se písemky ze školy nekradou, ale že někdy nic jiného nezbývá. Vůbec netuším, jak jsem se k tomuto sociálnímu dramátku dostal, ale nemohu litovat. Sympatický film sází na to, že fandíme hajzlíkům, kterým ovšem jejich prostředí nedalo jinou možnost, byť bychom se na ně v reálném životě možná dívali úplně jinak. Přeci jen, lze odpustit, že někdo vykradl známému trezor s péčkem a éčkama? Ale vždyť on má chudák rozvedené rodiče a za otce Luise Tosara...

Upřímně doufám, že sledování Bergmanových filmů pro mne není jen kinematografické snobství, ale především pěstování kulturní vášně a rozmaru, vzletně a stupidně řečeno. I snímek s romantickým názvem Smultronstället byl po jiných jeho dílech působivý zážitek, závan staré filmové pásky, ale hlavně cesta i na dnešní dobu originální filmařinou - přeci jen, zkuste si v současné době napsat roadtrip vzdělaného ale citově chladného starce, cestu k životnímu vyznamenání, která má v rámci mezilidských vztahů jen pramalou hodnotu. Fikce je plná příběhů mládí a proto si cením, když se tvůrce podívá na druhou stranu barikády, pak si rád vážím stáří, jakkoliv se může jeho ztvárnění realitě podobat nebo vzdalovat. I proto byl pro mě film neskutečný zážitek, který, jak prostě toužím podotknout, sdílím dle zajímavostí zde nejen s Janem Pavlem II. ale i s největším pijanem od Kremlu až po Aš. Ne že by na tom záleželo, ale nezmínit to by byl hřích.