sportovec

V podstatě věcný obraz generálova života opět naráží na úskalí sovětizace. Armádní generál Ludvík Svoboda byl vystaven smršti dějinných událostí, ve kterých se náš národ zmítal prost jakékoliv stabilní politické opory. O východních i západních zdrojích této podpory dnes víme mnohé, zdaleka však ne všecko. Hledáme-li však mravní konstanty Svobodova života, vidíme je v jeho věrnosti demokracii, českoslovenství a republice i v jeho nesmlouvavém odporu k německému nacismu, který ho stál několik životů jeho nejbližší rodiny. Polistopadová poněkud často poněkud tlampačová statečnost by měla mít více soudnosti a věcnosti i citlivosti. Na druhou stranu je nutné ocenit přitažlivost zpracování a důraz na každodennost hrdiny od Zborova, Sokolova i z Dukly.

Novotného období zdaleka nebylo idylické; odehrávaly se v něm i recidivy padesátých let. Šelmě však začaly vypadávat zuby a ani drápy nebyly už to co dříve. Uvolnění atmosféry a rozmach kultury a vědy navazující a rozvíjející odkaz První republiky ale patří do jeho období také. Bylo by chybou to popírat.

Není možné nekomentovat vyjádření třetirepublikových politiků. Tvůrci pořadu opomněli, že sovětizace Československa probíhala zhruba od ledna 1944 a že Stalin - hodný strýček Joe - byl spojencem Londýna a Washingtonu. Vedle iluzí vládl i dvojí jazyk. Mnohé záleželo i na kontextu. Proti zbytku není co namítat. Pro mne osobně bylo překvapivé zjištění, že Gottwaldova dcera byla vystudovanou historičkou a novinářkou i to, že jejím prvním manželem byl Jihoslovan. Zajímavé byly i barevné záběry Benešova příjezdu-návratu do Prahy.

Ojedinělá ukázka toho, jak je složité i jednoduché zároveň postihnout člověka, který zůstal věrný svému přesvědčení, ačkoliv ne jedenkrát překročil čáru nejen lidské slušnosti, ale i demokratického práva. Ale i proto nebo právě proto si uchoval své lidské rysy uměleckého řemeslníka a plebejského písmáckého spisovatele-prozaika. Sovětizace naší společnosti byla jedním a likvidační perzekuce Ledna 1968, známého i jako Pražské jaro, neštěstím dalším. Podobně vyvážených a propracovaných dokumentárních pořadů by měla Česká televize natáčet více.

Čapkovsky ztvárněný život na meziválečném anglickém venkově se skotským mladým veterinářem mimořádně šťastně spojuje radost z normálního lidského života, skutečné štěstí a tzv. vysoké umění.

Ekologie bez iluzí a mýtů vtrhává do naší všednodennosti. Nejen mořské řasy, ale i hmyz. Proč ne? jen tomu dát řád a dobrou chuť. Jistotu kvalitních živin a cenové dostupnosti. Je-li možné jíst mlže a humry, je možné i tohle. Vracíme se k prvním praprimátům a našim hmyzožravým prapředkům? Planetu máme jen jednu. A žít dobře by měli všichni.

Náprava dějin je patrná a umělé idylično rovněž. Sovětské Slovensko bylo uvnitř slovenské části KSČ silnějším konceptem a zrádce "šovinista" Beneš opravdu velkým nepřítelem. Mj. se zasloužil o obnovu Československa a další vzestup slovenských práv včetně slovenské jižní a východní hranice. Je však také pravdou, že dnes by se podobný seriál se srovnatelným záběrem a tématem točil hůř (viz ČESKÉ STOLETÍ).

Zajímavé archivní rešerše s nevyjasněným metodologickým zaměřením působí dojmem doplňků seriálu Československé televize TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a tendenční obdobně zemanovskému seriálu zaměřené publicistiky normalizační éry. Jinak řečeno: není jasné, odkud a kam vítr fouká. Vše "korunuje" agitační závěr poučený u Kojzarů, Jamborů a Miroslavů Žižků jako reprezentantů normalizačního humusu, který je neorganicky spojen s válkou na Ukrajině.

Vyvážený dokument-informace o pražském Hradě postrádá zmínky o Soběslavově a Karlově paláci; jejich úprava a zpřístupnění jsou zřejmě zadáním pro příští generace. Zajímavým oživením by byla i informace o archeologických vykopávkách a velkomoravských horizontech i lokalizace kněžiště-stolce Žiži. Minulost pražského Hradu zasahuje hluboko do 9. století a není prosta reliktů zpřítomňujících tuto nejstarší dobu.

Pohled do střev a konečníku společnosti reprodukuje fekálie všeho druhu. Zbývá otázka, jak je možné, že tyto legalizované nemravy jsou lhostejné jak legislativě, tak exekutivě i justici. Faktické nedefinování lichvy jako zvlášť nebezpečné formy kriminality vypovídá o stavu země bez ohledu na etickou a politickou orientaci nad jiné významně. A výstižně.