sportovec

Tento ženský film je i není neobvyklý. Konzervativní je i příběh, i způsob natočení. Neobvyklost díla spočívá v pojetí mužského světa. Nejsou to ani zloduchové, ani andělé; vždy máme co do činění s lidmi z masa a kostí. Zarámování děje do třicátých (zmínky o Hitlerovi a nacistech, Eleanořin manžel je Rooseveltovým poradcem) a padesátých let (designe aut v úvodních scénách filmu) propůjčuje NÁVRHU (to je asi nejvýstižnější překlad originálního názvu) žádoucí třetí rozměr, který ho zbavuje případné červenoknižní aspirace. Manželství levých liberálů si mohlo dovolit feministickou intelektuálku (znatelně mladší svého manžela) i nevšední způsob jak řešit osudovou otázku vztahu i života obou jeho protagonistů. Eleanor (jmenovkyně manželky prezidenta mladšího Roosevelta) je plně emancipovanou a hmotně všestranně zabezpečenou ženou. Její tragédie jako důsledek nadvakrát vymodleného těhotenství i nevšední osobnost (asi nejsilnější místo filmu) je skutečnou páteří i nosnou myšlenkou NÁVRHU. Mužské postavy ovšem nezanikají; jsou bohatě odstíněné a propracované. Jak manžel, tak mladý kněz, ale i tragický zavražděný student jsou individualitami. Eleanor ovšem nejblíže stojí její manžel. Muž, který obdivuje nejen její krásu fyzickou, ale i duchovní, současně však také podnikatel, který umí, přijde-li na to, vycenit - a nejen vycenit - zuby. Přestože se scénář nevyvaroval některých škobrtnutí (okolnosti kolem studentovy smrti, příbuzenský vztah mezi otcem dvojčat a jejich kněžským zploditelem) je toto dílo působivé, dívácky vděčné a ve zvoleném žánru "lovefilmů" v každém ohledu mimořádné.

Rozumím všem, které tato filmová báseň barev a hudebních tónů nedokázala uchvátit. Pojetí, zvolené režisérem, se pohybuje místy na hranici únosnosti. Film zachraňuje - jakkoliv to zní ne zcela věrohodně - příběh křehké lásky s tragickým koncem. Vian, autor literární předlohy, vyvolává vzpomínky na MALÉHO PRINCE Saint-Exupéryho či Lewisovu ALENKU V ŘÍŠI DIVŮ nebo o generaci starší PRINCEZNU PAMPELIŠKU Jaroslava Kvapila. Pohádkové "nasvícení" se tu proplétá se snovými představami, retroscénami, symbolickými zkratkami. Džungle této mozaiky v každém případě postrádá nudu a udrží poučenou divákovu pozornost. Za diskusi stojí otázka, zda adaptace musela sledovat tak důsledně dobový kontext zejména tam, kde přerůstá do technicitních tvarů. V každém případě je k neuvěření, že i dnes mohou vznikat tak abstraktní a složité filmy s až barokním formálním tvaroslovím. Díla v každém případě pozoruhodná a jen nesnadno zapomenutelná.

Nostalgie, která z tohoto díla vane, není předstíraná. Itálie, doposud sice fašistická, ale současně neantisemistická, je rámcem filmu ve filmu. Lidé, kteří odhadují vývoj a nepropadají fašizující psychóze, jsou v tomto prostředí vzácní, ale silní. Silní natolik, že to stačí překlenout propasti, které se zdají být bezednými. Pestrá škála postav, zahrnující komunistu i bezskrupulózního fašistického ministra, vrcholí tragickým závěrem, který homosexuálnímu židovskému producentovi bere i poslední naději - naději na přežití a na život. Sonda do charakterů především představitelů hlavních rolí filmu v tomto filmu vrcholí závěrečnou symbolikou měsíce a hvězd v roli filmových rekvizit. Délka i napětí, které tvůrci zvolili, jsou zachovány během promítání celého díla; vydatně se spolupodílí na mravním étosu, který na nás dýchá snad z každého záběru. Nadbytek tohoto typu i tematického zaměření tvorby by škodil; jeho naprostá absence by však byla ještě škodlivější. Protože připomínání této hrůzné doby nebude nikdy dost nejen na stříbrném plátně.

Na svou dobu mimořádně zajímavý americký umělecký dokument balancuje se značně proměnlivým zdarem mezi plakátem a kumštem, občas nadsazeným sentimentem a skutečně hlubokými a propracovanými scénámi. Jeho televiznost je chvílemi až okatá: nejvíce je to patrné při často nepřirozeně působících zatmívačkách a střizích. Herci jsou skvělí, ale ve své většině až příliš američtí v projevu zejména v citově silných scénách. Vnucuje se srovnání s dobově současnými díly: ruským mládežnickým akčním seriálem 17 ZASTAVENÍ JARA a rozsáhlou vávrovskou freskou DNY ZRADY, ... A POZDRAVUJTE VLAŠTOVKY, OBCHOD NA KORZE (srovnání by se pochopitelně našlo ještě více). V obou případech tvůrci aternativních předloh měli šťastnější ruku, jistější vedení a přesvědčivější výsledky. Seriál, který se pohybuje na rozhraní věcného vnímání a v té době stále živých vzpomínek (slovo resentiment se mi vzpírá v ústech), však zaslouží i tak velké ocenění. Svým tematickým záběrem, vůlí po autentičnosti i snahou sledovat vývoj na všech stranách tehdy po čertech živé fronty. Scény z varšavského židovského povstání, protektorátní Prahy, Osvětimi, Buchenwaldu, statečnost ruských vojáků Rudé armády v útěkové scéně v závěru pátého dílu i postupná fašizace kdysi slušných německých lidí jsou k nezaplacení i ztvárněním, i tím, že si jich autorský tým tak důkladně všímal. Klady převládají, působivost a zasažení diváka rozhodně nestůňou. Naopak. Zobrazované hrůzy jakoby byly dnešní. ...

K tomu, co už bylo napsáno na adresu tohoto filmu, skoro není co dodat. Po delší době skutečně strhující thriller (napínák) se vším, co k tomu patří. Poněkud přespekulované vyústění není sice zase tak nečekané, ale výrazněji nenarušuje základní dějovou linku a nemění nic na tom, že podaný obraz společnosti našich dnů je reprezentativní a vyvážený. Za povšimnutí stojí i "genderový" aspekt. Souboj psychiatra a dvou nadmíru zdatných žen je konfrontací v zásadě rovnocenných protivníků. Výsledek mohl být docela dobře i opačný a vyústění ÚČINKŮ by to zvlášť neublížilo. K hereckým výkonům není také co dodat - jsou špičkové. Více mě ve zdánlivě vedoucí úloze zaujala Catherine Zeta-Jonesová: její psychiatrička (cvokařka) je strhující svou mrazivou životností včetně intimních scén. Velká herečka tu opakovaně osvědčuje svůj jak umělecký, tak lidský formát. Je otázkou jak film hodnotit: jako thriller-detektivka je strhující a bez vady; jako drama si stále zachovává svou nadprůměrnost a sevřenost, nese však v sobě jisté prvky předcházejícího napínákového žánru. Filmový fanda si v každém případě přijde na své.

Dílo, které vyráží dech. Poznání, že i nejkomerčnější herci hollywooodské továrny na sny jsou až na na nečetné výjimky mistry svého oboru je pro převládající komerční ráz tvorby směřující do kasaštyků pro laika krajně nesnadné. Mrazení vzbuzující výkon Langeové plyne nesporně z úrovně, kterou se reprezentuje další velká osobnost filmu, kterou je zcela neznámý režisér Graeme Clifford. Obvyklá unylá limonáda kalifornského původu, která je obvykle při takových příležitostech servírována, se prostě nekoná. Rozporuplný osud jistě nesnadné velké herecké osobnosti, na níž byl spáchán nesporný zločin, likvidující velkou tvůrčí osobnost, osudově poznamenanou svou deprivantskou matkou a vůlí být sama sebou, otřese divákem i dnes. Regulace za každou cenu, účelová záměna skutečné asociálnosti za tvůrčí krizi (rutinu a průměrnost nelze soudit ani odstranit, je možné ji jen eliminovat) by měly být varovné i pro náš dnešek. Mechanismy se změnily a zplošťování nejenže nepomíjí, ale naopak sílí. Třicet let starý film si stále uchovává své ponuře burcující poselství.

Jak vidno, Vláčilův HADÍ JED měl svého plnohodnotného předchůdce. Film jakoby vůbec nevznikl v období sice doznívajícího, ale přesto ještě stále silného budovatelského nadšení. Vynikajícímu hereckému obsazení odpovídají i skvělé výkony. Velikáni minulosti, dnes již všichni nebožtíci, ukazují, jak široká byla škála jejich hereckého umění, schopnosti charakterizovat a individualizovat výkon a svěřenou postavu. Zmínku ale zaslouží i pozoruhodně zralý výkon Ireny Kačírkové v roli "ženy z rozhraní" nebo věrohodná studie tehdy neméně mladého Vlastimila Brodského. Fričovský fenomén měl a má více rozměrů; velký tvůrce se zdaleka neomezoval na "jen" veseloherní žánr. Minulost není nikdy uzavřená; vždy má co nabídnout a čím překvapit.

Zdá se, že možnou inspirací tohoto filmu mohl být - mimo jiné - i legendární Londonův román BÍLÝ DEN. Finanční trhy jsou často ve veřejném prostoru prezentovány jako abstraktum jakoby odtržené od prostoru a času; ve skutečnosti se však jedná o nadmíru čipernou a nikdy nezahálející komunitu obklopenou servisní vrstvou, jejíž životní styl a jeho úskalí jsou námětem Stoneova filmu. Že i Američané mají vynikající herce a že hollywoodské hvězdy musejí něco umět, je známé; potíží jsou však filmové látky často kontaminované zlomky poetik tzv. lehkých literárních žánrů. Prvky "happyendového pohledu" nese i tento film; nejsou však ani zdaleka rozhodující pro jeho celkové vyznění. Mimoto stojí za upozornění i neméně zasvěcený Stoneův pohled do světa odborů a odborářského života; opravdu existuje a uchovává si relativně značný vliv např. při amerických prezidentských volbách. Pomineme-li některé nejasnosti v závěru filmu (byl usvědčen i Gecco?; bude hlavní hrdina odsouzen nebo mu bude k dobru započtena jeho spolupráce s vyšetřovateli a žalobou?), jedná se o ojedinělý tvůrčí čin. Čin, který je zasvěceným průhledem do jinak neprůhledného světa, jenž se - pomineme-li stoupající "koeficient virtuality" kasínového kapitalismu - ve svých podstatných znacích příliš nezměnil.

Zprůzračnělý konec filmu, který se téměř dokonale vymyká z dobového konceptu "filmů pro lid", nemění nic na jeho převládajících kvalitách. Němci, kteří jsou individuálně odstíněni, nejsou v tomto případě protivníkem, který by byl jednostranně válcován geniálními odbojáři. Naopak. Mnohé napoví jména, která se kolem filmu pohybovala: národně socialistický spisovatel Karel Jan Beneš, sám člen čelné druhoodbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, spoluautor programu Za svobodu z podzimu 1941, i Martin Frič mluví za všechno. Netypická je i doba: první měsíce po skončení stanného práva se vyznačovaly téměř neoslabenou perzekucí odboje a krvavými ztrátami. Vlasta Chramostová už tenkrát, ve svých 23 letech, naznačuje kvalitu svého jedinečného talentu. V ničem však nezaostávají ani ostatní: Otomar Krejča, pohádkový princ Vladimír Ráž i pro mne zcela neznámá Majka Marie Tomášová či Ostravan Miroslav Holub. Ohlasy minulosti soustředí Terezie Brzková a Ella Nollová či nelítostná, ale přece jen čas od času lidská dozorkyně Milky Balek-Brodské. Vzhledem k době kontextu svého vzniku film působí jako zjevení kvalitou i námětem.

Kolega Hardy vystihl v jedné větě i můj soud. Odvozovat kvalitu filmu z kvality použitých triků a nesourodého osvojování bojových technik, které snad v některých případech mohou oživit děj, to je opravdu příliš. Ještě horší jsou druhotné fabulace v americkém stylu, které degradují původní Dumasův příběh. Královně k dokonalosti chyběly džíny a kolty pověšené proklatě nízko; Mylady se jaksi nekonala a přestárlý Buckingham zaujal - v době násilné smrti mu bylo málo přes 35 let. V závěrečné scéně filmu by neuškodila Marseillasa, případně jiná velebná píseň mladší doby. Tak dopadá děj a film, jehož tvorba byla inspirována známou čapkovskou pohádkou JAK PEJSEK S KOČIČKOU VAŘILI DORT. (Dílčí klady jako místy povzbudivé dialogy, hbitost mladých herců v bojových scénách mimo to, co už bylo řečeno, kazí i mimořádně nekvalitní český dabink, který víc než přirozenou mluvu asociuuje štěkot pistolí mužů severoamerického Divokého západu; i k tomu - westernové inspiraci - se režisér Hyams dokázal v bonusech přiznat.)