sportovec

Připomenutí appeasementu-smiřovačství tady vyznívá zvlášť smradlavě v souvislosti s mnichovským teroristickým aktem. Někdy je politika zvláště odpudivá.

Zdá se, že eurounijní komunitární právo má víc děr, než si jen lze představit.

Případ mrazivý i strhující zároveň. Moulin jako komisař, Renier jako herec i faktický spoluscénárista neustále s přibývajícími epizodami-díly Renierova životního údělu rostou. Komplikovaný případ postupně nabývá svůj skutečný, rutinou soukolí spravedlnosti nedosažitelný rozměr stejně jako Moulin sám. Razance snoubící se se sebekritičností a skutečným lidským citem i ve vztahu k pachatelům, kteří jsou opravdu průkazně nevinní, nejsou v konfliktu s vyžadovanou akčností, v tomto případě naštěstí v jejím francouzském pojetí, které navazuje na Delona a Belmonda v krimi části jejich hereckého i lidského odkazu. Za zmínku stojí i mladá, nadaná herečka Anne-Charlotte Pontabryová v neobvyklém partnerském i profesním propojení s Renierem-Moulinem. Letitý seriál neustále roste a vyvíjí se. K prospěchu věci i diváka.

Rekapitulace drtivé pandemie španělské chřipky nezůstává bez vnucujících se závěrů, které ve světle covidové zkušenosti působí zvláště otřesně. Některé události velmi nedávné minulosti - v našem případě 30 - 35 000 mrtvých jen v České republice - se jeví jako zvláště pomatené. Naslouchat vědě, která je jako všechno lidské dlážděna omyly a dalšími nedostatky, se vyplácí. Lidem i individuu.

Duch ČT 2, jakkoliv občas i hodně kritikyhodný, z České televize doposud nevymizel. Naopak: tento dokumentární šperk pohybující se na pokraji dokudramatu z literárních pramenů klene velkolepou klenbu jednoho zvláště řeřavého života i tragédii socialistické levice, jež jej dotváří. Uzavírat se před poznáním zvláště bolestných a nepohodlných, někdy obtížně pochopitelných a sdělitelných fakt skýtá jedinou jistotu: cestu do pekel, zániku, zatracení.

Židočešství, tak brutálně zlikvidované nacismem, je přirozenou součástí našich dějin i kultury v duchu a pokračování Masarykova a Benešova odkazu. Citlivá evokace této kultury současně zachovává památku jedné z nejvýraznějších a nejnadčasovějších postav našich i evropských dějin. A to by se nemělo omezovat jen na pojmenování ulic. Scénář, režie i herecké obsazení tyto klady dále jen dále umocňují, aniž by se vyhýbaly lidským rozměrům postav a osobností židovské minority.

Citlivý střih a dobrý výběr nosných epizod představil - v souladu s výrokem Vasila Biľaka - spartakiády, které také mají prvorepublikový, třebaže komunistický původ - jako dědice všesokolských a všeorlovských sletů a sociálně demokratických dělnických olympiád v rozporu s většinovou vůlí tehdejší polistopadové společnosti. Dnes z toho zbývá jen velkolepý Masarykův nádherný stadion, který se polistopadovým pidiveličinám naštěstí doposud nepodařilo zbourat. Tohoto drekovna je však ještě víc.

Jemný humor kořeněný výborným hereckým obsazením překonává dnes již historické způsoby televizní i režijní inscenace; pro pamětníky je zajímavý i pohled na Pavlínu Filipovskou jako herečku.

Úsporná a při tom všem vyčerpávající sílu a hloubku tématu metoda tohoto dokumentárního filmu evokuje úctu k lidské práci, sílu středoevropského rozměru evropské myšlenky, která jde až do doby Karla IV. (cesta do Francie 1377-1378), ale také myšlenky všeevropské jednoty gorbačevovvského společného evropského domu s vědomím, že to vše je jen stupněm k všelidskému rozměru, který je jen dalším kamínkem v neustále se obnovující mozaice bioty. To je opravdu velkolepé, navíc česko-slovenské poselství ve znamení českého granátu.

Když se mistr tesař utne, někdy se i kvalita dostaví.