sportovec

Svěží nápaditá veselohra a koncert dvou vynikajících francouzských komiků hýří nápaditým scénářem, svěžími gagy a ve filmografii obou velikánů patří k tomu nejlepšímu. Jsou to skoro dvě hodiny invenční a osvěžující zábavy. I evropská "lehká" kinematografie má svou nadčasovou klasiku.

Seriál, který se stal legendou snad jedině pro velikost scénaristických ambicí Karla Valtery. Slovenská tematika do jeho pojetí zasahuje jen zprostředkovaně. Tolik česky mluvících Slováků z Prahy se pod Vysokými Tatrami jen tak nenajde. Jednotlivé dějové linie jsou snad v detailech propracovány, ale kvalita jejich propojování není vzdálena braku. S tím kontrastuje kvalita režie i hereckých výkonů (Růžek, Fialová, Mikulski, Voska, Kemr, Drahokoupilová), kterou v řadě případů ředí ne zcela dotažený dabink. Nesourodý pokus o sloučení milostných příběhů, okupačních témat, akčnosti i romantiky připomíná rozešité špatně nastřižené šaty. Už v době svého vzniku seriál spíše odpuzoval než přitahoval.

V tomto díle se scénárista i režisér a titulní herec v prolnutí rolí doslova překonávají. Bez nadsázky se vdrali do existenciálního průsečíku bytí. Mnoho takových příležitostí či možností divák nemá.

Delonovo loučení s detektivním žánrem není zdaleka tak chmurné, jak připadá jeho některým komentátorům. Konfrontace zločinu starší a mladší generace není naopak prosta poměrně přesného postižení základního rozdílu, kterým je nesporně míra sebestřednosti a určité dávky mravnosti. Romantika v tomto pojetí neustupuje do pozadí. O to více tyto rozdíly naopak vystupují do popředí. Optimistický závěr je v souladu se zásadami tohoto z povahy věci lehkého žánru. Pochopitelně výkladů toho všeho je možné vyjevit více.

Dokumentovat naši národní populární hudbu napojenou folklórem je zásluhou samou o sobě. Připojíme-li k tomu zkratku BROLN (Brněnský rozhlasový okres lidových nástrojů) mluví za všechno. Kéž by toho bylo víc.

Je to velkolepá demonstrace půvabu, profesionality a dnes už až pohádkově působícího Horníčkova klaunského konferování. Profesionální příprava, která je tu také patrná, není na závadu věci. Právě tak jako vypulírovaný jazyk těchto skvostných pořadů. Dnešní řekněmesvoboda se často na tuto úroveň dívá zpovzdálí, a to hodně dalekého. Připomenuté cenzurování Jiřiny Švorcové Českou televizí je nehodné listopadových ideálů demokracie a tolerance.

Kulisy opravdu nesou předlistopadovou pečeť, ale současně nejsou tím, co by mě dráždilo. Pohádka je zajímavá integrací katolické legendaristiky do děje (narážky na vznik Španělska) i úlohou španělského národního světce v ní. V naší tradici bychom podobný obraz hledali jen těžko. A toto pojetí scénáristka, režisér i herci zvládli s bravurou. Rozhodně se jedná o počin převyšující obvyklou úroveň pohádkové tvorby České televize.

Samozřejmost velikosti, která se na nás dívá z civilního hereckého pohledu kořeněného bystrým intelektem, sžíravou (sebe)ironií a bytostnou současností, která nepostrádá nadčasový rozměr. Je nepochopitelné, jak mohla zůstat nedoceněnou. Alena Vránová v sobě soustřeďuje to nejlepší z čapkovského a hrabalovského češství.

Ani na francouzských luzích nemusí být vždycky posvícení. Pozdně komunistické Rusko je třeskutě veselé a jeho autorské osvojení více povrchní než chápající a rozumějící. Ale je pravdou, že se to všechno dalo natočit podstatně hůř. Ale také značně lépe.

O skutečné tváři skutečné socialistické revoluce tento kolážovitě poskládaný více hraný než faktograficky poskládaný dokument říká srozumitelnou formou mnohé. Dokonce téměř vše. Samozřejmost jeho formy i divácké tváře má pečeť zvláště poučeného protokolu, který namísto dílčích fakt sleduje hlubinné revoluční t trendy. Současná česká - a zjevně nejen česká - levice se má z čeho učit.