StarsFan

Pr [T_A < 1, T_B < 1] = φ _2 (φ^{-1} (F_A (1)), φ^{-1} (F_B (1)), γ) Gaussian Copula = vzorec, který zničil Wall Street. Margin Call = pokus postavit na té změti písmen, závorek a čísel celý film. To první je utopistická idea, to druhé taky. Filmy, které se snaží realisticky vykreslovat byznys a ekonomické principy nemůžou stoprocentně fungovat ani s hvězdným obsazením, protože se vždy budou potácet na hranici dvou extrémů: buď vše přehnaně zjednodušovat a polovinu filmu vysvětlovat, o čem se postavy baví, nebo se smířit s tím, že divák nebude mít ponětí, o co v tom filmu vlastně jde. Ostatně zcela upřímně: Kdo z vás rozumí té rovnici, kterou jsem se sem (snad i správně) pokusila napsat?

Vezměte to logicky: Jak dobře může dopadnout válečný film, který má přístupnost od dvanácti let?

Odvážné, upřímné, vizuálně úchvatné drama, ve kterém se toho příliš nenamluví, a které má i přesto obrovskou výpovědní hodnotu. Drama, ve kterém ani jednou nepadne slovo 'shame', a přesto vás při jeho popisování okamžitě napadne. Drama, které zobrazuje člověka s nepříliš známou závislostí, a přesto takovou, kterou v mírnější formě zná snad každý dospělý člověk na Zemi. Tak podmanivý, tak komplexní film s tolika zapamatovatelnými scénami jsem už dlouho neviděla. Záleží totiž jen na vás, co si z něj odnesete. Každý z nás si totiž vytváří vlastní realitu a ve filmu, který disponuje tak nejasnými fakty, tak intepretací otevřeným dějem, to platí dvojnásob. Je vaše vlastní vědomí tak může určit, kdy (a zda-li vůbec někdy) přestanete vnímat hlavního hrdinu jako docela normálního člověka a začnete jeho projev považovat za známku nemoci. A mě přesně takové filmy baví, protože filmů, které se vám snaží do hlavy narvat svůj pohled, je více než dost. I proto si nakonec nemůžu odpustit jednu malou, závěrečnou výtku: Ukončit film o tři scény dříve v koupelně nebo zkrátit závěrečný záběr o pět až deset vteřin, vůbec bych se nezlobila. Zrovna tomuto filmu totiž ten jistý náznak uzavřenosti moc nesluší. Nedůležitá poznámka: Čím více se mi líbil film, tím méně jsem byla nadšená ze sekce Q&A, která následovala po jeho promítání. Málokdy se podaří, aby moderátor kladl tak nezajímavé otázky a aby na ně režisér filmu tak nezajímavě odpovídal, že si ze čtyřicetiminutové diskuze neodnesete vlastně vůbec nic.

Hugo byl poctou filmu, The Artist je filmem, který si poctu zaslouží. I přes svou obrazovou (formát 4:3) a zvukovou omezenost, je totiž vizuálně podmanivější než většina CGI filmů a příběhem poutavější než většina ukecaných romantických komedií. Jean Dujardin vypadá (i hraje), jako kdyby strojem času přicestoval přímo z 20. let a už jen kvůli psovi Uggiemu by měla Akademie začít uvažovat nad udělováním "zvířecích" Oscarů.

Kupodivu mnohem více zaměřené na současný život hlavní hrdinky než období její největší slávy. Události dějin jsou tu předhazovány jen náhodně, útržkovitě a neznalec britské politiky si tak z filmu odnese spíše vědomí, že Británii kdysi vedla osamělá žena, která dnes trpí halucinacemi, než že by se dozvěděl něco o životě a politických názorech první britské premiérky. Celý film na mě tedy vyznívá podobným dojmem jako My Week With Marilyn: Výborně zahraná vsuvka do života kohosi slavného a velmi zajímavého, která je ale po scénáristické a režisérské stránce podána nikterak výjimečným, spíše zapomenutelným dojmem. Malý pokus o předpověď: Pokud film získá Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli a nejlepší make-up, vůbec bych se nedivila.

Technicky lepší než švédská verze, mému srdci ale vzdálenější. Skandinávci totiž umí natáčet exteriéry tak, že dokreslují atmosféru celého filmu, že z nich přímo cítíte tu osamělost, melancholii, ponurost. Fincher je naproti tomu řemeslně precizní, což by v běžných podmínkách asi byla výhoda; tady ale cítím, jako by se s jeho dokonalostí vypařila i ona nejistota, lidskost a osobitost, kterou jsem na dřívějších Mužích, kteří nenávidí ženy tak oceňovala. Zkrátka dobře natočený, nicméně chladný film, ve kterém naprosto scházejí emoce, který působí vyumělkovaně a který si je sám sebou až moc jistý. Nemít srovnání s původní verzí, šla bych nejspíš po čtyřech hvězdách, když ale The Girl with the Dragon Tattoo postavím vedle Män som hatar kvinnor, víc jak tři dát nemůžu.

Stylovější, zapamatovatelnější, vtipnější, promyšlenější a celkově lepší než první díl. Výborné cameo Stephena Frye!

Podobně jako Melancholia, ani Another Earth není primárně o sci-fi. A jsem za to ráda, protože po zhlédnutí traileru, který se snažil navnadit diváky na fakt, že ve vesmíru existuje naše přesná kopie a že hlavní hrdinku zajímá, zda její druhé já udělalo ty samé chyby, jsem se bála, jakou děsivou, nesmyslnou, nelogickou astronomickou šílenost z námětu tvůrci vykřešou. (Pokud existuje mně totožná, "druhá" verze mé osoby, znamená to, že se po miliony let muselo na obou planetách vše probíhat naprosto stejně. Z čehož zas můžeme dospět k závěru, že každý pohyb, každá má myšlenka by měla být naprosto identická a paralelní s tou, kterou má mé dvojče na Zemi č. 2, a že mezi našimi činy nemůže být sebemenšího rozdílu.) Another Earth však naštěstí "druhou planetu" nechává na pozadí, tvoří z ní jen metaforickou odpověď na otázku, jaký by asi byl život hlavních hrdinů, kdyby před čtyřmi lety dopadlo vše jinak. I proto k mému překvapení na základní problémy nalézá celkem racionální odpověď a svým odhodláním zkoumat spíše vztah mezi dvěma postavami, si žádné další nepřidělává. Zcela bez obav přiznávám, že nejsem nějaký fanoušek nezávislých filmů vyžívajících se v "ruční" kameře, neznámých hercích a pomalu vyprávěném příběhu, tentokrát mě ale ta sonda do života dvou lidí velmi bavila. A i když ta velká modrá koule na obloze může v závěru působit jako příběhová berlička (alespoň kamarád, který byl v kině se mnou, ji tak vnímal), mně se to metaforický, melancholický, pravdivě lidský a místy i filosofický (kde jinde postavy citují Platóna?) příběh včetně svého rozuzlení líbil a ani v jedné scéně mě nenudil.

Jako celek ničím originální, zapamatovatelné a vynikající z řady, ale už jen za ty sympatické popkulturní narážky (od pohádek až po Fight Club), příjemný anglický dabing a rozmilost flashbackové verze hlavního hrdiny si to ty tři hvězdy rozhodně zaslouží.

Americká verze Lásky nebeské, která jako by si propojením rozdílných dějových linek v průběhu filmu chtěla vzít příklad z Crashe. Úrovně ani jednoho ze zmíněných nicméně zdaleka nedosahuje. Chybí tomu vtip, chybí tomu jistá esence nepředvídatelnosti, chybí tomu šarm, chybí tomu silné scény, chybí tomu nápaditý scénář. (Ne, pod slovem "nápaditost" si nepředstavuju, že se do děje zakomponují lidé rodící se i umírající nebo že se své malé vsuvky dočkají i hrdinní vojáci bránící Spojené státy v zahraničí.) Nehledě na to, že jak (ne)dělat product placement zjevně tvůrci odkoukali od českých filmařů.