StarsFan

Upřímně ani nevím, kde mám začít. Jestli blbým scénářem, nebo příšerně předimenzovaným zvukem (scény s jedoucím autíčkem jsou lahůdka), nebo naprosto nulovým hereckým potenciálem hlavní teenagerské dvojice, nebo přehráváním jindy velmi přirozeného Michaela Nyqvista, který měl zjevně pocit, že je obsazen do parodie. Nebo režisérem snažícím se postavit film na tom, že má Taylor hezké svalstvo a umí skákat před překážky, nebo milostnou scénou působící asi stejně přirozeně jako internetové porno, nebo onou rozkošnou myšlenkou většiny amerických filmů, podle které všichni záporáci musí pocházet z východní Evropy. Ne, radši nebudu začínat nikde. Těch 5% na Rotten Tomatoes je zcela zasloužených a sama ani nevím, proč tomu vůbec tu jednu hvězdu dávám.

Melancholická nálada, umělecké kompozice, vážná hudba, astronomií ovlivněné téma. Postavy, které nejsou psychicky vyrovnané a většinu filmu stráví v jakémsi stádiu polospánku. Děj, který je těžko pochopitelný a z velké části se dá považovat za pouhou metaforu. Na co? Těžko říct, odpověď hledejte po zhlédnutí sami. Melancholie nic nevysvětluje. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených (jamka č. 19), mnoho scén se pohybuje na hraně reality a představy, mnoho detailů je na první pohled přehlédnutelných. Lars von Trier zkrátka točí 'jiné' filmy a místy by se mohlo i zdát, že svou snahou o působivou, uměleckou atmosféru zabíjí jakékoliv náznaky příběhu a dějového posunu. Ano, možná je to pravda, i já ostatně často sdílela Sutherlandovo nepochopení a jistou iritaci k chování hlavní hrdinky. I tak mi ale zůstane Melancholia v hlavě jako film, při kterém si nikdo v celém kině nedovolil narušit hrobové ticho (což se mi v Británii stalo poprvé), který ve mně evokuje neustále další interpretace a myšlenky a po jehož zhlédnutí mě napadlo jediné slovo: "Wow."

Krátkometrážní film, který se někdo rozhodl narvat do celovečerního formátu. Chápu, že nadměrná ukecanost není u filmu to nejlepší, ale to věčné zírání do blba protkané občasnými dialogy, ve kterých obě postavy pronesly dohromady tak šest slov, mi lezlo na nervy. U Taxikáře (kterého Drive v mnohém napodobuje) jsem chápala pohnutky hlavního hrdiny, u Drive jsem jen znuděně sledovala postavu bez jakékoliv minulosti, jakéhokoliv charakteru, jakýchkoliv emocí. Bylo mi jedno, co udělá, bylo mi jedno, kdo zemře, a když už konečně došlo k odplatě (kterou já mám ve filmovém pojetí tak ráda), bylo mi jedno, jestli bude mít styl, protože jediné, co jsem si přála, byl brzký konec. Neskutečně do sebe zahleděný a předvídatelný film, který se svou obsahovou a myšlenkovou nicotu snaží zabalit do artového pojetí.

Johna Le Carrého mám ráda od dob, co jsem před lety viděla (mnohými zatracovaného) Agenta z Panamy a četla Absolutní přátele. Píše totiž jinak než autoři běžných špionážních románů; jeho knihy jsou postaveny na realismu, detailech, zobrazování běžných momentů života, díky kterým se vám zdá, že se prakticky nic neděje, zatímco opak je pravdou. Tinker, Tailor, Soldier, Spy v tomto ohledu není jiný a není ani o nic méně složitý než jiné novely tohoto autora. Neustále se po vás požaduje, abyste dávali pozor, a kvůli změti postav a kódových označení není ničím zvláštním, když se budete v ději neustále ztrácet. Složitou, nejasnou linku dokonale odráží i vizuální stránka, která bude jedněmi pro své 'old school' pojetí milována, druhými pro svůj zdánlivý amatérismus zavrhována. Permanentně totiž působí dojmem, jako by před čočku kamery někdo nahnal cigaretový kouř a pro jistotu ještě štábu sebral veškeré osvětlení. Obraz je tmavý, místy rozostřený, permanentně šedivý. Jinými slovy zvláštně civilní, až na mě vše vyznívá podobným dojmem jako Všichni prezidentovi muži. Podobně jako slavný film s Hoffmanem a Redfordem, i tato špionážní adaptace má velkou šanci stát se jedním z filmových kultů. A podobně jako v Prezidentovým mužích, i tady může divákovi jen pomoci, pokud si přečte předlohu. Já sama hodlám udělat to samé a pak se na Tinker, Tailor, Soldier, Spy zajdu podívat ještě jednou. A třeba hodnocení ještě zvýším.

Zdánlivě mnohem nebojácnější než Freaky Friday, nicméně jedině v případě, že za vrchol odvahy považujete několik gagů s dětskými hovínky a natáčením porna. V zásadních otázkách totiž The Change-Up zůstává stále při zemi a ničeho, co by dokázalo narušit morální bezúhonnost hlavní dvojice, se ani náznakem nedočkáte.

"The wrong brother has become the president." Věta, kterou v seriálu pronese jedna z postav, a já s ní po jeho zhlédnutí nemůžu než nesouhlasit. Jack & Bobby si totiž hrají na jakýsi oslavný seriál na život prezidenta a jeho bratra, ve kterém současní zaměstnanci administrativy vyprávějí o svém šéfovi, zatímco divák sleduje pana prezidenta v době, kdy ještě chodil na střední školu. Nápad to není špatný; člověk vidí, jak se formovala jeho osobnost, jak se utvářely jeho názory. Každý díl se přitom snaží nějakým faktem překvapit nebo alespoň děj centralizovat kolem určitého tématu (homosexualita, drogy, náboženství, smrt blízkého člověka), což podle mě není nejlepší nápad, ale budiž. Až doposud vše funguje dobře. Problém, který mám, je čistě ideologický. Pan prezident mi nepřijde zajímavý, jeho názory jsou zastaralé a celkově jeho životní osud připomíná příběh neschopného kluka, který se zásluhou ostatních dostal až do úřadu. Pokud by se jednalo o skutečného prezidenta nějaké země, tak protestovat nebudu, ale potřeba vytvořit fiktivní seriál kolem podobné osoby, je mi lehce nepochopitelná. Podobně jako bych podobného prezidenta neuznávala ve skutečném světě, ho nedokážu uznávat ani v tom fiktivním. A když si tohle všechno dáte dohromady ještě s faktem, že se seriál v jakékoliv 'aktuální' otázce vydává střední cestou nejmenšího odporu a prosazuje hodnoty běžného Američana (pan prezident byl katolík se silnou vírou v boha, ale zároveň se nesnažil míchat náboženství s politikou), asi pochopíte, proč jsou tři hvězdy poměrně oprávněné.

Kevin Spacey je k sežrání. A zapomeňte teď na Americkou krásu nebo L.A. - Přísně tajní; i rafinovaný zloděj mu nabídl roli, ve které mu to přes počáteční stádium plešatění velmi sekne. Hraje tu totiž jednoho z těch zlodějíčků, kteří si získají vaše srdce: V práci riskující exhibicionista, v soukromí milující otec, kterému se jakýmsi zázrakem povedlo dovést milostný trojúhelník ‘on, ona, její sestra’ ke všeobecné spokojenosti. Proč ale píšu pouze o hlavním hrdinovi? Prostě proto, že s Kevinovým Michaelem pro mě stojí a padá celý film. Už jen proto, jak je tato postava napsaná a zahraná, mě tento film baví a může být klidně tou nejpředvídatelnější, nejméně originální pohádkou na světě. Protože já tu pohodovou, lehce komediální atmosféru, která ji obklopuje, žeru stejně jako Kevinův irský přízvuk.

Antický Řím nebylo zrovna idylické místo k životu. Ulice v chudších čtvrtích byly plné špíny a žebráků, otroci se považovali za pouhý majetek svého pána a za porušení zákona jste mohli stanout v gladiátorské aréně. To, že ve filmech je toto období znázorňováno jako doba vznešených ideálů, statečných vojevůdců a přepychu pro všechny, už je věc jiná a seriál Řím se tento obraz snaží svým realistickým pohledem vyvrátit. A považujte mě za blázna, mně je tento Řím mnohem sympatičtější. Líbí se mi přehrávaná gesta řečníků. Líbí se mi fakt, že se režiséři nebojí zabrat herce zcela nahé, aniž by v tom musel být nějaký sexuální podtext. Líbí se mi odlišná morálka, která konečně nepůsobí tak, jako kdyby někdo narval názory 21. století do historických kulis. Líbí se mi krvavé obřady. Líbí se mi Caesar, který - ař neplešatící - získal s Ciaránem Hindsem takovou dávku charismatu a charakteru, že s ním budu už navěky všechny filmové a seriálové Caesary nejspíše porovnávat. A líbí se mi to natolik, že si druhou řadu nenechám ujít.

Unylé; a to i ve srovnání s jinými adaptacemi knih Jane Austen. Hlavní hrdinka nahodí v první scéně mučednický výraz a nezbaví se ho do konce filmu, hlavní hrdina postrádá nějaké osobní kouzlo a charisma typické pro Firthova pana Darcyho. Jediné, co stojí za zmínku, jsou opravdově působící kostýmy a interiéry. Jinak je to nuda a šeď plná nesympatických postav.

Velké plus scénáristovi za to, že dokázal napsat film, ve kterém hrají všechny větší role herečky středního věku, a že mu dokázal dát příjemný komediální nádech.