StarsFan

Je hezké vidět v kině film, jehož styl je tak výrazný a autentický, že byste režiséra odhadli, i kdybyste o snímku nevěděli vůbec nic. Prometheus je takovým filmem. Vizuálně krásný, významově nejednoznačný, majestátně úchvatný a celkově více než dobře koukatelný. A i když scénář není úplně bez chyb, pořád je to jeden z těch lepších, ne-li nejlepších, filmů, co tento rok nejspíš vzniknou. Nicméně toto říkám jakožto člověk, který od Promethea neočekával moc, na druhou stranu ani málo; narozdíl od jiných jsem si nevyhledávala všechny dostupné informace a nezabývala se myšlenkou, že by to mohl být jeden z nejlepších filmů roku. Jen jsem se rozhodla jít na britskou půlnoční premiéru filmu, který točil můj nejoblíbenější režisér. A ta mě zaujala natolik, že si ještě dnes dám nejnovější dílko Ridleyho Scotta s radostí znovu. Dodatek 1. června 2012: Druhé zhlédnutí mě jen utvrdilo v názoru, že být celý film stejně atmosféricky dokonalý jako první polovina věnovaná poznávání nové planety, mohl se Prometheus stát jedním z kanónových filmů 21. století. Nicméně i přes tu hororově laděnou, rutinní druhou polovinu je pro mě pořád tím nejlepším, co Ridley Scott natočil od dob Gladiátora.

"Málem jsem se narodil v Americe. Byl jsem tak blízko. V 50. letech dostal můj táta nabídku pracovat na univerzitě v Princetonu, ale odmítl ji. Tudíž jsem se místo v NJ narodil v NWE. Jako Stephen, ne Steve. Ale od té doby, co jsem toto v pozdějším věku zjistil, mě začal zajímat svět mého druhého já, toho divného amerického Steva," říká v úvodu první epizody Stephen Fry, zatímco sedí za volantem černého, typicky britského taxi, kterým, pokud by vás to zajímalo, běžně cestuje i po Anglii. V něm nakonec projel každý stát USA a s nadsázkou by se dalo říct, že si prošel i všechna povolání. Ti, kteří by však v tomto seriálu BBC hledali tipy na památky a hluboké nahlédnutí do každého státu budou zákonitě zklamáni; mnoho států je kvůli nedostatku času (šest hodinových epizod) ochuzeno a v těch zbylých se Stephen zas nesoustřeďuje na hlavní atrakce jako je Socha svobody nebo Chodník slávy. Navštěvuje totiž především místa turisticky nepopulární - univerzity, farmy, vězení, ponorky, výzkumná střediska - a více než popkulturní tvář Ameriky se snaží ukázat divákům tu skutečnou. Dává se do řeči s lidmi, které náhodně potká, a se sobě vlastním šarmem dokáže být ke všem milý, nesmírně přívětivý a nikoho neodsuzující. Je přitom jedno, zda se jedná o soudce nebo vraha odsouzeného na doživotí, starou paní nebo mladou studentku, světoznámého profesora nebo rybáře, bezdomovce nebo vědce, hasiče nebo prostitutku. Zažívá tradiční Díkuvzdání, zajde se podívat na stand up comedy, zkouší si pozici krupiéra v kasínu, jde s horníky do šachty, baví se s mafiány, jezdí na koni, pomáhá s výrobou Oscarů i zmrzliny Ben and Jerry's, sleduje volební kampaň Mitta Romneyho, létá balonem nad Grand Canyonem, jde do hořícího domu, vidí rozklad lidského těla na výzkumné farmě, testuje v palírně nejrůznější příchutě whiskey, potápí se se žraloky, doprovází policii při zásahu proti drogovým dealerům. Ne každá část jeho poutě bude asi pro všechny zábavná, mně třeba nesedli náboženští stoupenci, Stephenovi se zas dle komentáře zjevně moc nelíbilo v Miami, nicméně v konečném důsledku je to jeden z nejzapamatovatelnějších a zpracováním nejoriginálnějších cestopisných dokumentů, co jsem viděla. A které státy mě zaujaly nejvíce? Asi pohostinnost jihovýchodu, člověkem nedotčená příroda Montany a Wyomingu, vyprahlé pustiny Utahu, Nevady a Arizony, architektura Kalifornie. Nade vše si ale cením Stephena jako průvodce, který dokáže být vtipný, výřečný a inteligentní i s vysokým promile alkoholu v krvi. Stephene, pokud budeš někdy točit podobou sérii i o Evropě, hlásím se jako průvodce pro Českou republiku!

Není to tak strašné, jak jsem se bála. I tak si ale příběh vydatně pomáhá nejrůznějšími příběhovými berličkami (hlavnímu hrdinovi se náhodou podaří zjistit, kde hledaná žena žije) a Zac Efron hlavní dramatickou scénu, v níž vysvětluje svou minulost, naprosto nezvládá. (Alespoň že v ostatních, civilnějších momentech působí relativně přirozeně.) A mimochodem od kdy mají tvůrci trailerů pocit, že je potřeba divákovi ukázat celý film zkrácený do dvou minut?

Jsem jediná, kdo považuje Moje letní prázdniny za neoficiální pokračování Odplaty? Ačkoliv zahraniční filmoví kritici často hledají paralely s jinými Melovými filmy (Lethal Weapon my ass!) a ani tady na ČSFD mezi těmi prvními patnácti komentáři jméno Odplaty nezaznělo, společných znaků je až moc na to, aby se daly přehlédnout. Oba dva filmy mají stejný styl a snaží se smíchat brutální prostředí s docela vtipným, drsným hlavním hrdinou, který probíhající události komentuje. V obou případech je tento muž zločinec s tváří Mela Gibsona, kterému nekdo ukradl peníze a on je ochotný udělat cokoliv, aby je dostal zpět. A konečně stejně tak v Odplatě jako i Mých letních prázdninách se tento muž jmenuje Porter (minimálně podle české distribuce) a je to bývalý zaměstnanec americké armády. (Jediný rozdíl oproti dříve zmíněnému filmu je snad jen fakt, že Porterovi tentokrát záleží i na jednom klukovi a že se většina děje neodehrává v americkém velkoměstě, ale v jedné malé mexické vesničce plné dealerů drog nesoucí honosný název vězení.) A upřímně možná to není nejlepší, ani nejzapamatovatelnější film, co Mel Gibson kdy natočil, možná to není ani tak vtipné a cool jako Odplata a možná (respektive určitě) tomu chybí i ta krásná modrošedá vizuální stránka. Nicméně podobně korupcí prolezlých a brutálních filmů, které si přitom nehrají na vážné drama, se moc netočí. A ještě méně je těch, které i přes svůj jasný cíl nabízejí velmi hezky vypointovaný scénář, ve kterém všechny vedlejší zápletky nedokážete odhadovat s deseti minutovým předstihem.

Po scénáristické stránce béčkový film z 80. let, který se někdo nepochopitelně rozhodl natočit v 21. století. (Podobnost s Útěkem z New Yorku v tomto případně není čistě náhodná.) Drsné slovní obraty půbobí v Pearcové podání nechtěně směšně, na čemž má asi stejný podíl viny Guy Pearce jako fakt, že už dnes skutečně není rok 1981. Kdyby to režisér pojal méně vážně a do hlavní role obsadil Roberta Downeyho Jr. mohl se člověk v kině zasmát. I když... takhle se nejspíš zasmějete také.

Mírné zklamání. Pro zasvěcené jsou tu sice krásné momenty (Kapitán Amerika se ve své první misi musí vrátit do Německa; agent Coulson, jehož postava doposud zůstávala v pozadí, konečně dostává větší prostor; píseň od AD/DC, kteří stojí za soundtrackem k Iron Manovi 2, doprovází příchod Starka na scénu), nicméně film jako takový není zas takový nářez, jak trailer sliboval. První polovina se (snad po vzoru Thora) snaží o odlehčenější zábavu, bohužel sarkastické narážky tentokrát působí přírozeně jen v Tonyho podání. Druhá polovina je sice o poznání velkolepější, nicméně ani létající prehistorická ryba neudělá závěrečný souboj tak výjimečným, abyste si jeho scény vybavovali i po odchodu z kina. (Zrovna v traileru použité: "Guys, I'm bringing the party to you," je jednou z mála světlých výjimek.) Odečteme-li si však přehnaná očekávání způsobená nadšením jednoho diváka předchozích filmů, který se těšil, jak se všechny postavičky objeví na velkém plátně vedle sebe, musím přiznat, že se jedná o sympatický počin a povedený blockbuster, po kterém se pomalu začínám těšit na pokračování. A mimochodem, to, že se pro mě po Starkovi nejsympatičtějšími a nejvýraznějšími postavami celého filmu stanou Hulk a Coulson, jsem skutečně nečekala. Dodatek 4. května 2012 Po druhém zhlédnutí musím trochu změnit názor, protože když člověk nemá přehnaná očekávání a přenese se přes relativně jednoduchý námět (skupinka superhrdinů, kteří se nemají příliš v lásce, se musí spojit, aby zachránila lidstvo), je to pecka. A mimochodem už teď jsem rozhodnutá jít do kina i napotřetí!

Přiznávám zcela dobrovolně, že horory nejsou mým oblíbeným žánrem, tudíž The Woman in Black běžela v kině celých šest týdnů, než jsem se na ni odhodlala zajít. (Touha vidět Radliffa v něčem jiném než Harrym Potterovi, přítomnost Ciarána Hindse, podle traileru velmi hezká vizuální stránka, srovnání se Sirotčincem v jedné z recenzí a vědomí, že ustát filmy s přístupností od dvanácti let bych v jednadvaceti měla zvládnout, nakonec vyhrály.) A přežila jsem. Vizuální stránka vycházející z černobílých kostýmů a snížené saturace obrazu a atmosféra vytvářená domem, houpacím křeslem a otiskem na skle je velmi podmanivá. Snad jen od příběhové stránky jsem, snad kvůli odkazu na Sirotčinec, který dokázal balancovat na hraně racionálního a mystického vyznění, čekala mnohem víc.

Čekala jsem nápaditý film s nečekaným vývojem, který bude těžit ze svého zasazení do poloviny 19. století. Dočkala jsem se zcela průměrného, neoriginálního thrilleru s povedenými kostýmy a hezkým vizuálním zpracováním, u kterého mé nadšení odpadávalo s přibývajícími minutami. You win some, you lose some.

Chris Cooper je v roli záporáka lahůdkový, bohužel z děje, vtipů nebo písní už nadšením neskáču. A to i přesto, že muzikály mám ráda, a filmy, ve kterých si jsou postavy vědomi toho, že jsou ve filmu (viz celá série "Road to" s Bobem Hopem a Bingem Crosbym), zbožňuji. A když mě mnohem víc než film mě bavila mupetí reklama od Orange, která běžela před ním, je tu zákonitě něco špatně.

Asi tak zábavné, jako kdybyste sledovali domácí video člověka, kterého neznáte. Asi tak poučné, jako kdyby ono video natočil někdo, kdo do zahraničí zavítal poprvé v životě a kdo se během celého pobytu téměř nepohnul z lehátka u bazénu. Neberte si to špatně, nápad pojmout dokument jinak než natočením několika hezkých scenérií, ke kterým ve studiu profesionálně namluví komentář nějaký herec, rozhodně není špatný; ostatně Stephen Fry cestující po Americe je toho důkazem. Bohužel k tomu ale potřebujete průvodce, který je inteligentní, který umí lidi zaujmout a jehož putování bude vyznívat více individualistickým dojmem než "strávil jsem dva týdny ve Španělsku s cestovní kanceláří".