StarsFan

Film, který mě místy rozesmál, místy mi to vehnal slzy do očí. Ono nenápadné slovíčko "místy" je v předchozí větě nicméně důležité, protože ho obklopuje obrovská řada scén, které na mě zdaleka tolik nezapůsobily. Sama nevím proč, nicméně nemůžu říct, že by mě 50/50 strhlo s sebou, že bych dění na plátně naprosto podlehla, že bych se nemohla dočkat, až tento film uvidím znovu. Ze subjektivního hlediska tedy tři hvězdy, i když z toho objektivního by si ty čtyři nejspíše zasloužil.

"If you ever wondered where your dreams come from, look around." Pokud jsem u Birth of the Blues psala, že si nedokážu představit lepší poctu jazzu, pak o Hugovi nemůžu tvrdit nic jiného, než že je to ta nejlepší pocta filmu jako takovému. I když se totiž tento Scorseseho film tváří jako moderní pohádka (většině diváků v mém kinosálu bylo do dvanácti let), troufám si tvrdit, že pro děti primárně určený vůbec není. Hugo je adresován těm dospělým, kteří ocení, že plakát odkazuje na slavnou scénu s Haroldem Lloydem, že film smývá hranici mezi mezi realitou a sny, že ukazuje záběry z Mélièsových snímků, že vzdává hold počátkům filmografie. A ačkoliv jako takový rozhodně není po všech stránkách dokonalý - o představiteli hlavní dětské role pět ódy nebudu a počáteční zápletka kolem deníku byla lehce zdlouhavá - v konečném důsledku je to jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem letos viděla. A už jenom kvůli lásce k filmografii, která je cítit nejen z každého záběru, ale hlavně z celkové myšlenky, bych se nezlobila, kdyby si Hugo za necelé tři měsíce odnesl Oscara pro nejlepší film.

Nejspíše na tom má silný podíl fakt, že jsem jako první viděla My Week With Marilyn a že jsem dodatečně pátrala po předloze tohoto filmu, ale The Prince and the Showgirl mě bavilo. Sledovat Laurence Oliviera hrajícího velkovévodu je jako sledovat Kennetha Branagha hrajícího Laurence Oliviera hrajícího velkovévodu! :-)

I kdyby Kenneth Branagh nikdy nenatočil jediný celovečerní film, i kdyby nikdy neztvárnil jedinou roli v divadle, i kdyby nenamluvil to spektrum audio knih, i kdyby se nikdy neobjevil v jediném seriálu, i kdyby se nikdy nepodílel na televizních dokumentech, už jen za svou práci na krátkometrážních filmech si zaslouží cenu za celoživotní dílo. A je jedno, jestli je režíruje a píše (Listening, Swan Song) nebo v nich prostě jen hraje hlavní roli; všechny v sobě skrývají takový zvláštní "wow efekt", že je po zhlédnutí nemůžu dostat z hlavy. Vůbec mi přitom nevadí, že zrovna na Schneider's 2nd Stage je poznat, že ho nepsal ani nerežíroval profesionální filmař (Ken Branagh prostě jen dokopal svého kamaráda k natočení filmu, který následně vznikl za jedno sobotní odpoledne na Kenově zahradě a v jejím okolí), že je velmi jednoduchý a přímočarý, že zobrazuje jen samotného hrdinu, že možná odhadnete, kam vše směřuje. Přes to vše je totiž tak zvláštně znepokojivý, že na mě, minimálně pocity po zhlédnutí, zapůsobil více než většina "celovečerních" thrillerů, které jsem za poslední roky viděla v kině. Krásná ukázka toho, jak působivý film se dá narvat do čtvrt hodiny, a mít režiséra s charakterističtějším rukopisem, neváhám jít po nejvyšším hodnocení.

Po vizuální a hudební stránce lepší než mnoho celovečerních filmů, které se řítí do kin, přesto bez jasně čitelného rukopisu autora nebo nějaké originality. A podobná charakteristika je nakonec vlastní i celému filmu, který je v mnoha ohledech více než podařený, přesto v konečném důsledku předvídatelný a ničím výjimečný.

Když se v období kolem Vánoc v kinech objeví film založený na skutečném životním osudu někoho slavného a když v tomto filmu hrají lidé jako Judi Dench a Derek Jacobi, divák očekává, že se bude jednat o snímek řvoucí v každé minutě: "Dejte mi Oscara za nejlepší film!" My Week With Marilyn se nicméně nesnaží ani předstírat, že by chtěl alespoň nominaci. Ano, Michelle Williams si ji pravděpodobně vyslouží, ale nedivila bych se, kdyby všichni ostatní vyšli tentokrát naprázdno. Ne snad proto, že by zbylé osazenstvo hrálo špatně; oni jen prostě nemají co hrát. Nová Králova řeč se zkrátka po stránce scénáristické nekoná, a i když je krásné sledovat film s podobnou koncentrací současné Shakespearovské smetánky hrající starší část Shakespearovské smetánky, nic to nemění na tom, že jejich postavy bohužel neprochází téměř žádným vývojem a jsou vykresleny až příliš plytce. Stejně tak je po režisérské stránce až trestuhodné, že nejlépe, nejambiciózněji a nejzapamatovatelněji vyznívají přetočené scény původního filmu, že pan Simon Curtis cítí potřebu umísťovat hrdiny zásadně do centra obrazu (co kdyby se divák začal ztrácet!), že si nedokáže odpustit nejen zbytečné, ale i naprosto rušivé dobové záběry (ale ony tak hezky navodí atmosféru!), že není konzistentní po vypravěčské stránce (necháme hrdinu mluvit prvních dvacet minut a pak zase až na konci) a že si nedokáže pohlídat ani některé základní detaily. Protože stejně jako z promo fotek snadno poznáte, že Ken Branagh na levé ruce většinou nosí svatební prstýnek (přitom by průměrný grafik dokázal fotku vyretušovat), tak si i ve filmu při některých záběrech zblízka všimnete, že spodní ret není tak docela jeho vlastní nebo že v jiné scéně (také close-up) mění barvu obočí podle toho, která kamera ho zrovna zabírá. Možná jsou to jen drobnosti, jenže i drobnosti nakonec určují dojem filmu. A to říkám jako člověk, který byl už jen kvůli námětu a obsazení připraven vychvalovat tento film do nebe a Kennethu Branaghovi posílat imaginárně pátou Oscarovou nominaci. Pokud ji však letos získá, pak to bude pouze jeho dokonalým napodobením Laurence Oliviera - jeho přízvuk ve scénách, kde hraje Laurence hrajícího prince, je úžasný - a rozhodně ne kvůli Oscarovému potenciálu postavy, kterou hraje. Tento film totiž nestojí na ději, ani režii, ani vývoji, ani vizuální stránce. Nýbrž prostě jen na popularitě postav, které zobrazuje, a na hercích, kteří je hrají. Nedůležitá poznámka: Když Ken recitoval v závěru filmu asi nejslavnější úryvek z Bouře od Williama Shakespeara, došlo mi, jak moc by mu za nějakých deset let slušela role Prospera. Dodatek 1. prosince 2011 Po druhém zhlédnutí přihazuji čtvrtou hvězdičku. Poté, co jsem totiž viděla původní předlohu, přečetla si více o vztazích mezi jednotlivými postavami a věděla, co mám očekávat, mě My Week With Marilyn bavilo mnohem více. Pořád bych si sice přála, aby se scénáristé zaměřili na něco zajímavějšího než obyčejný týden v životě nejobyčejného člověka, nicméně všechno mi tentokrát přišlo mnohem vyváženější, mnohem plynulejší, mnohem smysluplnější a mnohem lepší. A krom Michelle Williams už věřím Oscarovým nominacím pro Kennetha Branagha (hlasově je od Oliviera téměř k nerozeznání) a kostyméra.

Adaptace, která se místy snaží být velmi autentická, místy zas moderní a aktuální. To první mi sedlo dokonale; život na Větrné hůrce je neidelizovaný, sídlo nepůsobí nijak přehnaně zámožným dojmem a ze všech scén je přímo cítit ona izolovanost od okolního světa. To druhé dopadlo už o poznání hůře. A nejde tu ani o to, že se z cikánského chlapce stal černoch nebo že úvodní titulky mají odporně moderní font, jako spíš o to, že celá druhá polovina knihy z děje vypadla a že mi ta kamera neustále snímající detaily trávy, vlasů už během první poloviny filmu začala lézt na nervy. Ale nenechte se odradit; právě na vizuální stránce je totiž těnto film postaven a právě ona většinou v recenzích schytává pozitivní reakce.

Po vizuálně-technické stránce jeden z nejpropracovanějších, nejrealističtěji působících animáků, jaké doposud byly natočeny. Po stránce příběhové velmi prosté, povrchní a ke konci i bohužel nudné.

Ano, je to předvídatelné, nelogické a v mnoha momentech odporně patetické až laciné; především všechny scény s olympskými bohy a Théseovým proslovem působily spíše parodickým než héroickým dojmem. Nicméně vizuální stránka se vším, co v 2D přináší, mě bavila a díky okrovému zbarvení, kostýmům, lokacím (a samozřejmě i polonahým hercům) se na to, podobně jako na Třístovku, dalo dívat více než dobře.

Zajímavý nápad zabalený v neoriginálním, předvídatelném, patetickém, nedomyšleném a místy i nudném pojetí. Jakkoliv je totiž celá úvodní premisa s časem jakožto platidlem zajímavá, jakkoliv je rozdělení města podle cennových zón chytré (a celkově i realisticky působící) a jakkoliv jsou rozdílná barevná pojetí jednotlivých čtvrtí sympatická, mou pozornost stejně poutaly naprosto odlišné věci. Třeba to, jak je možné, že Will hrál v pokeru o více než tisíc let, ač sám nemohl vsadit více než něco málo přes stovku. (A ještě se mu podařilo dorovnat cosi, na co neměl.) Nebo to, jak bylo možné, že se z něj při prvním usednutí za volant stal profesionální, zkušený závodník a že jeho auto jelo na zpátečku stejně rychle jako policejní auto v plné rychlosti. Nebo to, jak je možné, že orgány člověka nestárnou a že se ani po stovkách let tělesná schránka neopotřebuje. Nebo to, proč se hlavní dvojice neustále vlastním přičiněním pohybuje na hraně života a smrti a ačkoliv si každou chvíli mohou "dobít" čas na stovky let dopředu, nikdy si, snad v rámci nějakého sebepoškozování nebo návyku na adrenalin, nedají více než pár hodin nebo jeden den. (Čímž pak dochází ke všem těm uměle dramatickým situacím aneb "zbývá nám třicet vteřin, co budeme dělat?") Nebo to, proč v tom filmu někteří herci vypadají na čtyřicet, ač nikomu nemůže být víc než 25. A když se mi v závěru začaly navíc potulovat myšlenky kolem Hobbese, jeho ospravedlňování existence státu a možnosti, za kterých se lidé mohou proti panovníkovi vzbouřit, došlo mi, že je tu něco špatně. Správný film vás má vtáhnout a nepustit, ne donutit vás přemýšlet o něčem, co s filmem nemá naprosto co dočinení.