evapetra

Takové malé nenápadné, ale přitom silné drama. Jenom pár slov, více mlčení a zdánlivě prázdných pohledů. To ale úplně stačí na dostatečnou dávku emocí, obyčejný lidský příběh, který je možná v krátké stopáži působivější, než kdyby byl rozmělněn do delšího filmu. Potěší i vybrané herecké obsazení.

Něco tak milého a pohodového se jen tak lehce nenajde. A to ani mezi komediálními seriály. Nebylo těžké si ty dva lůzry a celou partu kolem nich už v prvních dílech zamilovat, spíš bude těžké si od nich a příjemné hudební znělky po dokončené druhé řadě zase odvyknout..

Poslední díl konečně vtipný, už ale celý ten trapas nemohl zachránit, leda tak dotáhnout do průměru.

Tak pěkně se na to koukalo, tak pobavily dialogy, tak krásně zněla hudba v uších, že ji slyším ještě teď. Prostě a jednoduše za pět. Viděno v rámci projektu 52 films by Women.

Ten závěr mě opravdu překvapil. Vzhledem k názvu filmu, jako by takový konec ani plánován nebyl. Jinak se jedná o perfektní studií alkoholika, nevěřila bych, že třeba hledání nebo ukrývání flašky může působit až tak dramaticky. Nedivím se, že Ray Milland byl oceněn Oscarem. Skutečně až to podivné zakončení mě odradilo od plného bodování.

Ještě po druhém dílu jsem uvažovala aspoň o čtyřech hvězdičkách, ale zbytečně natahovaný morbidní konec a na Agathu přehnané množství krve mě nakonec přimělo hodnotit průměrně.

Oceňuji, že se do té hodiny a půl podařio přenést na plátno z románu ty nejpodstatnější pasáže, takže film dobře funguje jako celek a síla přátelství mezi těmi třemi chlapíky dojímá ne méně než samotná smutná love story. Jistě k tomu přispěl i scénář F.Scotta Fitgeralda a dobře typově obsazené hlavní role.

Silně emotivní, avšak citlivě podaný příběh jednoho nedovoleného vztahu.

Potěšilo mě, jak se film držel předlohy a dokázal dosti věrně zprostředkovat tíživou a bezvýchodnou situaci německých emigrantů v předválečné Paříži. A Ingrid Bergman se podařilo opravdu být tou nevyrovnanou, vrtošivou a tajuplnou Joan. Charles Boyer mi jako lékař Ravic taky sedl. Ani o vyrovnání se slizkým a odpudivým nacistou Hakem diváci nepřijdou. S tímto zpracováním mého nejoblíbenějšího Remarquova díla jsem nad očekávání spokojena.

Téma určitě vhodné k zamyšlení. Adolf Eichmann i Hannah Arendt dobře dělali svou práci. Paní Arendt se s plným nasazením zhostila svého úkolu a s neodsuzujícím nadhledem se jí podařilo zhodnotit jednání obviněného nacisty a vcítit se do jeho osobnosti. Pro reakce zrazeně se cítící židovské veřejnosti měla stejně malé pochopení jako ona židovská komunita pro postoj její. Možná proto, že to nebyla její práce. Viděno v rámci projektu 52 Films by Women.