AppleCore

Robert Zemeckis před dvaceti lety poslal do kin  What Lies Beneath, což je žánrově na stejný vlně, jenom lepší ve všech filmových aspektech. Takže spíš než abyste ztráceli čas tímhle, zkuste přehodnotit Pod Povrchem. Things Heard & Seen postrádá v žánru thriller napětí a jako horror selhává v budování atmosféry i strachu... a z obecnýho hlediska je to prostě jenom nuda.

Brutální fatalita na divákovy smysly! Na původní adaptaci bylo skvělý alespoň to, že byla zatraceně vtipná, díky čemuž časem zkultovněla. Mortal Kombat je ovšem režijně naprosto tuctová slátanina bez vize, nápadu, nebo bez zápalu v filmařinu. A tak sledujeme partu nesympatických „hrdinů“, kterak poskakují v bitvách bez duše a dynamiky, bez pořádných fyzických interakcí, zaobalených do ohyzdný choreografie, příšernýho soundtracku, špatných hereckých výkonů a hroznýho střihu. Tu a tam se rozlejvá krev do všech stran, ale v divákovi to nezanechá absolutně žádný pocity, nevzbudí to žádný emoce a už vůbec ne fanouškovskou radost z filmovýho řemesla (ne ze hry!). Tady je prostě špatně úplně všechno od základních filmových postupů až po komplexní vypravěčství, nebo rozbor postav (ač je jasný, že o to tu nikomu nešlo). Mohlo to bejt výborný, kdyby film natočilo duo Rogen/Goldberg jako brutální sprostou komedii. Jinak značka Mortal Kombat nemá šanci!

Pominu-li přítomnost černého pasažéra, která nedává tak úplně smysl a nebyla vlastně vysvětlena, je Stowaway překvapivě funkční survival sci-fi. Ani omylem se neblíží velikánům jako Gravitace, Interstellar nebo snad 2001, ale o to se konec konců nikdo nesnaží. Především skvělý obsazení a vcelku logický chování postav drží film alespoň v pohodovým průměru, což je něco, o čem si nedávný pokus Clooneyho může nechat jenom zdát... a má to pěknej soundtrack.

Nádherný a nenuceně plynoucí drama o životě, který je ve svym minimalismu větší než kdejakej blockbuster. Koho oslovilo letošní Minari, tomu se zákonitě musí líbit i Driveways.

Bob si svojí akční roli sice užívá jak blázen, všechno je bráno s nadsázkou a má to švih, tempo, brutalitu i slušnou akci, ale jakmile dostanete prostor k oddychu, zjistíte, jak zoufale moc je to neoriginální. Soundtrack od Davida Buckleyho navíc jenom ruší (výběr songů je ale skvělej) a finále je zbytečně přestřelený. Dvojku si ovšem dám s radostí.

Neskutečně poctivá duchařina pracující s naprostým minimem, zato s tak neuvěřitelnou efektivitou, že by se právě o The Power měli učit na amerických filmových školách, aby všichni ti rutinéři Hollywoodu věděli, jak diváka děsit! Soundtrack je navíc naprosto fenomenální a společně s kamerou a skvělou Rose Williams utváří asi největší děs roku... a to je duben. Strašně jednoduchý, ale kurevsky funkční!

Manifestace toho, co se děje v hlavách šikanovaných lidí, kteří chtějí normální prosperující život. Smutný je, že jsou často chytřejší a pro společnost užitečnější než ti bílí. Them je místy až nepříjemně frustrující série, ve který máte – stejně jako hlavní postavy - neutuchající touhu zmasakrovat každýho jednoho rasistickýho zmrda (pokud teda nejste jeden z nich. Jinak neuvidíte snaživou rodinu, jejíž mentalita se pod vlivem rasismu rozkládá, ale rodinu, která přijela dělat problémy – prostě proto, že jsou černí). Všechno podtrhuje skvělá kamera, nervující soundtrack, bizarní atmosféra a gradace, která každou další epizodou ústí do brutálního finále. Z uměleckýho hlediska perfektní, z toho tematickýho poměrně kontroverzní (což se hojně projevuje v recenzích).

Vizuálně mdlá moderní gangsterka s nevýraznými postavami, typickým jihokorejským piano soundtrackem a s ne moc zajímavým příběhem. Ovšem jakmile dojde na násilí, rve to koule jako máloco (prezentovat brutalitu asijští tvůrci prostě umí perfektně).

Seriál, kterej dokáže diváka obalamutit stejně jako Rahim backpackery. A tak si všichni myslí, že to musela bejt fakt drahá produkce, když se děj odehrává v Thajsku, Indii, Nepálu a Francii, přestože je všechno dění situovaný buď v Interiéru, případně do malých - exoticky vyzdobených - setů kdesi v britských ateliérech, přičemž každej celek je do poloviny kompozice skutečnej, s digitálním pohořím v pozadí (ale OK, pár záběrů z Thajska tam fakt je). Sobhrajův výkon je ovšem natolik démonickej a slizkej, že jsem ani na moment nevěřil v jeho skutečnou identitu Tahar Rahim. Kamera je v rámci možností skvělá a společně se střihovou skladbou poslední epizody budí až fincherovskej dojem (návrat do Nepálu, policejní stanice), soundtrack navíc dokáže správně mrazit. Škoda nudných dialogů, anarchický struktury vyprávění a neschopnosti využít surovost a brutalitu jejich činů.

Podobně špatný jako přechozí díl a přibližně dvakrát stupidnější než Pacific Rim (kterýmu se to chce podobat víc než Godzille z roku 2014)! Atmosféra, pocit tajemna a monstrozity - tři elementy, který byly u prvního dílu zásadní, jsou už úplně pryč, a tak nezbývá nic, co by se krom vizuálních efektů dalo chválit. Tohle je příběhově tak generický a předvídatelný, že to spíše působí jako automaticky vygenerovanej scénář než jako něco, co napsal člověk. Mohlo to mít fakt klidně třeba jenom půl hodiny (#whedoncut!). Největším hrdinou filmu je nakonec japonská whisky!